Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    David Drábek: Mám tolik sebevědomí, až jsem si protivný

    Rozhovor s Davidem Drábkem jsme plánovali delší čas, měl však rýmu, a tak se naše setkání několikrát odložilo. Nakonec jsme se sešli pár dní před Vánoci. Přiběhl do kavárny pozdě, půjčil si můj telefon a opět odběhl, vrátil se po několika minutách, prý volal jen na své číslo. Během povídání jsem mu věnovala papírové kapesníky, chtěl totiž smrkat do prostírání. Jinak se však choval jako gentleman. A svátky mi nezkazil, přepis a úpravy rozhovoru proběhly bez zádrhelů, vyjadřovat se vskutku umí.

    David Drábek

    Před pár dny vám vyšla kniha, co nečekaného o ní prozradíte?

    V nakladatelství Akropolis mi vyšel soubor čtyř her pro děti, které jsem napsal a režíroval pro divadlo Minor. Jmenuje se Drábek Dětem! Když ji viděl kamarád Tomáš Belko v knihkupectví vedle té Jirousovy, pronesl: Dva magoři dětem.

    Přistupujete k tvorbě pro děti a dospělé odlišně?

    Pramálo. Nakládám všem věkovým kategoriím stejně. Jestli se budou zapojovat do hvězdných válek teď nebo později, je jedno. Jen ať se otužují.

    Při tvorbě pro děti je pro mě zásadní zkušenost vlastního rodičovství. Mezi druhou a třetí hrou se mi narodila dcera Justýna, které jsem knihu věnoval. Začal jsem v psaní ventilovat, jak se takový rodič cítí. Mým cílem při působení v Minoru bylo nalákat na představení celou rodinu. Vzorem mi bylo filmové studio Pixar. Chytrá, vtipná a dynamicky vystavěná podívaná, kde žádná věková divácká kategorie neostrouhá. Nechtěl jsem, aby rodiče losovali, kdo bude muset útrpně do divadla, ale aby šli rádi oba. Aby se i teta vnutila a škemrala alespoň o přístavek. Samozřejmě si více hlídám vulgarismy. Přesto se to tu hemží plyšovými úchyly, osobami vyšinutými a outsidery. Jsem ovšem syn učitelky, a tak diváky na konci majznu výrazným etickým posláním.

    Jaká témata přináší rodičovství do vašich her?

    Rodičovství bylo jeden z mých velkých snů. Stal jsem se mnohem dříve dobrým otcem než dobrým partnerem.

    Znáte to z mnoha amerických filmů – tatínek opět nedodržel slovo a nenašel si čas na synkův baseballový zápas či dcerčinu premiéru v dresu roztleskávačky. Dělím čas s dětmi na dvě období. V prvním se snažíme děti odbýt, třeba je uklidit k televizi či hrám na internetu. Nesoustředíme se na ně. Ve druhém období za nimi začneme dolézat a prsit se jim do života, ony však už o to nestojí. A my na sklonku života v geriatráku přemítáme, co že jsme to asi podělali.

    Nechci své dítě prošvihnout, chci si ho užít. Na druhou stranu není dobrý ani opačný extrém – na dítě se pověsit a zablokovat mu cestu k vrstevníkům. Toto téma zase řeším v Jedlících čokolády.

    Jaké bylo vaše dětství?

    Dětství jsem měl harmonické, bydleli jsme s prarodiči, rodiči a sourozenci v domě u lesa. Pocházím z rodiny ochotníků a sportovců. Byl jsem nejstarší z dětí a nejméně sportovně nadaný. Zkoušel jsem karate a basketbal, ale nic mi nešlo. Maminka je dominantní, urputná a tvůrčí žena, říkáme jí Mamma Jágr či Terminátor v sukních. Vděčím jí za obrovskou podporu. Díky ní jsem cílevědomý a umím lidi vyburcovat a snad i nadchnout. Taťka stavař hodně pracoval či jezdil s přezdívkou „český Frankie Sinatra“ a s kapelou na štace. Blíž jsme se poznali až v mé dospělosti, po rozvodu rodičů. Uvědomuji si, že jsem podobný i jemu. Po čtyřicítce jsem se zklidnil a odhalil v sobě hospodáře.

    Proč rád a často zdůrazňujete, že jste byl tlusté dítě?

    Bergmanovský herec Erland Josephson svou dětskou tloušťku zakrýval tím, že bavil okolí. Snáz se dostáváte na stranu těch slabých, „postižených“. Kromě tlustých to jsou i brýlatí. Jako třeba Woody Allen.

    Myslíte, že dobrý komik musí být v dětství traumatizovaný a utlačovaný?

    Nebyl jsem traumatizované ani utlačované dítě. Díky babičce v domě jsem měl každý chod dvakrát a naši mi dávali naprostou svobodu v tom, být takový ten typ „starý mladý pošuk“. Dobře jsem se učil a měl holčičí partu. Chlapci v mém věku byli převážně mičudou fascinovaní idioti se slovní zásobou makaků. Nestačil jsem jim v běhu, tak jsem se alespoň věnoval jejich budoucím ženám. Jako plnoštíhlý eunuch jsem byl připuštěn velmi blízko jejich světu.

    Samčí predátor se stal ze mne mnohem později.

    Jedlíci čokolády

    Isabela Smečková Bencová (Helena), Pavla Tomicová (Róza) a Pavlína Štorková (Valérie) v inscenaci Jedlíci čokolády (prem. 21. května 2011 v Klicperově divadle) FOTO JAN HŘEBÍČEK

    Jsem dvouhlavé tele, ale típnout mě nemůžete

    Muži jsou složitý živočišný druh.

    Neboť nosí na hlavě trofeje, paroží, kterým se naparují. Mám silnou potřebu hájit své dílo, jako naposledy na jednom divadelním blogu. Když mi argumenty protivníka přišly nehorázné, zbublal mi testosteron a vyčetl jsem mu, že sám nic nedokázal. Svým velkým parožím jsem ho chtěl zastrašit a zaržát: a teď ukaž, co máš na hlavě ty, dietní, nakyslá bábovko. Ale nemám radost z takové převahy a tajtrlíkování, jsem pak unavený sám ze sebe, z toho, že jsem se nechal vyprovokovat.

    Je dobré mít zdravé sebevědomí, hlavně když vedete organizaci a zodpovídáte za profesní osudy lidí v ní. Naštěstí mám v tento čas sebevědomí dost, až jsem si tím někdy protivný. Na pomoc ale přichází škola sebeironie, na niž jsem se v mládí snažil nalákat holky a zakrýt své mindráky. Hodně mi v tom pomáhá Darek Král, kterýžto je permanentně sebeironický. Shazuje se až olympijským způsobem. Často mi v noci volá jeho matka, že je jí Darek už od narození odporný a že ho chtěla vždy vyměnit za leguána. Už chápu, kde se v něm vzal ten sebevražedný atentátník.

    Je váš vztah s Darkem Králem nejdelší?

    Ano a je také nejhnusnější. Dvacet let se vášnivě štítíme jeden druhého. A mám pocit, že je to čím dál lepší. Shrek s oslíkem na tom nejsou lépe než my. Ani Bolek s Lolkem. Žijeme už dvacet let v registrovaném partnerství a naše ženy a děti nám to tolerují.

    Porovnáváte své paroží?

    Já jsem ten excentričtější, viditelnější. Darkův humor je také černý a zdrcující, ale je spíše introvert. Máme tvorbu rozdělenou a divadlu se věnujeme především pro vzájemné pobavení. Já jsem autor a režisér, on skládá hudbu a dramaturguje.

    Mockrát jsem to už říkal, ale musím i nyní. Studovali jsme v Olomouci filosofickou fakultu, uměnovědu, a tak jsme na mnoho zásad tvorby museli v praxi přijít sami a spoléhali jsme především jeden na druhého. Dneska se o Hořících žirafách mluví téměř jako o legendě, ale tehdy to nebylo snadné. Až když jsem dostal první Radokovu cenu, správci hanácké kultury pochopili, že jsem sice něco jako dvouhlavé tele, ale nemohou mě jako vzorní maloměšťáci jen tak típnout. Mnohokrát mi bylo v divadle nabízeno, že budu dál veden na výplatní pásce, ale ať radši nic nevymýšlím. Mělo to však i jednu výhodu: nemuseli jsme být s Darkem nikomu přespříliš vděční. Jsme zvyklí na studený odchov a spaní s mačetou pod polštářem. Proto když se do naší práce někdo naveze a je to jen nepodložený, škodolibý tlach, nehledíme na nepsaný majestát někoho, kdo může špinit, ale nesmí být špiněn – a zašpiníme ho.

    Darek měl velkou krizi po roce 2003, když skončily Žirafy, a trvala téměř pět let. Já jsem byl v Minoru a on se věnoval muzice a produkci. Naštěstí jsme se zase sešli v Klicperově divadle, kde se zase můžeme hecovat. Mám pocit, že se v českém divadle, v jistém okamžiku, tvůrci leknou, a začnou dělat kompromisy. Ty my neděláme.

    Jak se proměňuje a vyvíjí vaše psaní a režie od studentských počátků v Olomouci až do dnešního působení v Klicperově divadle?

    V Hradci prožívám euforii, mám pocit obrovské svobody. Mohu pracovat soustředěně, kontinuálně s výjimečným týmem. Technicky se vyvíjím, mnohé jsem se doučil. Například u komedií jsem se v konfrontaci s publikem vyškolil gradaci, timingu. Už vycítím, kdy diváky začínám ztrácet, kdy jsou unavení či zahlcení. Potkal jsem divadlo svého srdce ve městě, které nemá ani sto tisíc obyvatel. Přesto se zde nesnažíme zakuklovat do jistot. A doufám, že za pár let nezpráchnivíme z rutiny. Zveme stále nové a mladé režiséry – Skutry, Daniela Špinara, Jana Friče, Martina Glasera, Aničku Petrželkovou, Davida Šiktance. Vymýšlíme psí kusy, improvizujeme a vlamujeme se do třináctých komnat, aby herci nevyhořeli. Samozřejmě se nám všechny pokusy nepovedou, ale bývají to spanilé prohry. Jsem rád, když si u nás režiséři plní své sny, i když to zní jako reklama na roztok proti plynatosti.

    Mnoho šéfů českých divadel je zbabělých a bojí se zvát zdatnou konkurenci, režiséry, co by mohli jejich herce nadchnout. To já si zvu ty nejlepší a učím se od nich, nebo mi občas natrhnou triko. Děláme si neustále legraci z démona vyváženosti v televizi či rozhlase, ale ona hrozí i v divadle. Moc nevyčnívat, s nikým si to mnoho nerozházet, dramaturgicky neriskovat. Režiséři z šedé zóny pak režírují ostošest a nejvýraznější režiséři nemají pomalu do čeho píchnout. Nesnesl bych, kdyby v Klicperáku někdo vytvářel pátou kopii své osvědčené inscenace, nechal by dovézt ze sousedního divadla hotovou scénu, poslal videozáznam, a pak to za dva týdny s herci „nazkoušel“.

    Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho

    Lubor Novotný (Outěchová) a Jiří Zapletal (Burke) v inscenaci Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho (prem. 27. dubna 2013 v Klicperově divadle) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Má režie je pudová

    Je pro vás jako režiséra rozdíl v tom, zda se jedná o váš vlastní text, nebo například Shakespearovu hru?

    Téměř ne. Text si přečtu, zabývám se tématem a najednou mě přepadne utkvělá představa, jak by měla inscenace vypadat. Texty Jedenáctého přikázání, Figarovy svatby a Richarda III. byly spíše inspirací. Má režie je pudová a jsem rád, když jsou herci nakloněni improvizacím.

    Mnohokrát jsem slyšel otázku, proč v mé vinohradské Věci Makropulos přijde Emilie Marty s pásovcem na vodítku. Nemám problém vymyslet pět důvodů. Nejzajímavější je ovšem ten šestý – vidina Daniely Kolářové s pásovcem na vodítku! Až pak jsem vymýšlel, proč by ho měla mít. Že je to zvíře od pravěku nezměněné, opevněné mnoha krunýři, že Mexičanky běžně venčí pásovce.

    Susan Sontagová kdesi napsala, že interpretace je pomsta inteligentů na umění. Rád si čtu, jak kdo vykládá mé inscenace. Někdy jsou rozbory recenzentů impozantně mimo. Nechci ovšem uvádět věci na pravou míru, jen bych celou věc banalizoval a ochudil. V Akvabelách se Filip promění ve vydru. Co je pravda? Umřel? Nebo se změnil ve zvíře? V mém chápání je obojí totéž. Pravdou je, že se kamarádům ztratil. Neexistuje jedno vysvětlení, mnohé motivy fungují na surrealistické bázi.

    Nebráníte se označení surrealista?

    Má tvorba je surreálná, ale velice se mi zajídají dva jiné termíny, které vykladači používají klišovitě v souvislosti s mou tvorbou – postmodernismus a popkultura.

    Obé dotyční traktují v pohrdlivém, až štítivém smyslu. Ale hlavně – blíže už to nespecifikují a podezírám je, že mají v těchto končinách lvy. Že terén braku málo znají.

    Využívám vše, co mě obklopuje, inspirují mě nejrůznější knihy, obrazy, hudba, filmy. Můžu čerpat z Markety Lazarové i Teorie velkého třesku. Druhé dílo patří do popkultury? Protože je to seriál? Mám rád tvorbu Woodyho Allena, Monty Pythonů, Jima Carreyho, Toma Robbinse, Miloše Formana, Andyho Kaufmana, Davida Lynche, Neo Raucha, Paula Thomase Andersona, Sachi Barona Cohena, Jana Švankmajera, Alfonso Cuarona. Který z nich patří do popíku? Představa, že nějaký kritik stojí u brány a řadí semhle ty, kteří jsou mrzké popové děvky, zatímco tamhle posílá vysoké umělce, je strašidelná.

    Ale hojně citujete také banální seriály, televizní show, hudební hity.

    Ano, protože právě to je každodenní život, který nás obepíná. Ale neznamená to, že sedím neustále u televize a přemýšlím, co bych použil. Jen dokážu rychle rozkódovat a přečíst principy takovéto tvorby. Česko opravdu nemá nějaký zvláštní talent, a už vůbec ne žádné Vyvolené.

    Přiznávám ale, že jsem uletěl na Facebooku. Baví mě okamžitá odezva, která učí pohotovosti. Jsem v kontaktu s lidmi z různých sociálních, intelektuálních a věkových vrstev. Toto téma se objeví také v nové hradecké inscenaci Romea a Julie. Bude to ale spíš „Rom a Julie“, utkají se zde rody echtovních cikánů a českých gádžů. Nejmladší generace, jejich děti, sedí u notebooků a žijí téměř v totožné asketické klauzuře jako kněz Vavřinec. Výsledek bude od původního textu ještě vzdálenější než třeba Richard III. Vedle blankversu zazní to nejhnusnější, co se můžete dočíst třebas na diskusním fóru Novinek.cz. Bude to bolavé, ožehavé, dnešní. Zůstane rozpor a konflikt, který naší inscenací nevyřešíme. Jen názorně a v duchu Shakespeara předvedeme, jak dvě antagonistické skupiny svou tupostí připraví o život dva mladé milence.

    Proč jste angažoval do dvou inscenací Petra Kotvalda?

    Do Koule jsme chtěli původně pány Kotvalda i Hložka. Druhý se omluvil, Petra látka zaujala. Když mi vyprávěl o poměrech v normalizačním popu, se situací v atletice si to svou šíleností nezadalo. Dokázal se tehdy osvobodit a odejít z Vágnerovy stáje. Petr je profesionální a slušný člověk.

    Přepisováním klasických textů mnohé provokujete. Nebylo by vhodné uvádět, že inscenace vznikají na motivy, inspirací jiným dílem?

    Mám dojem, že tohle je „causa“ spíše teatrologická, a běžný divák ji neřeší. Navíc v mém případě příchozí tuší, co může očekávat. Dopředu avizujeme, že jsem se v předloze rýpal.

    Vtipně to napsal kritik Peter Páluš v recenzi na našeho Burkeho: text podobný obrozenecké básni na amfetaminu.

    Proč nerežírujete pouze své hry?

    Protože bych se upsal k smrti. A miluji momenty, kdy na první čtenou přineseme původní klasikův text, a nevíme, kam se dobereme za dva měsíce. Odhalí to naši invenci a momentální kondici. Baví mě dobrodružství na zkouškách a kolektivní tvorba. Noc oživlých mrtvol například vznikla pouze na základě situací, na počátku jsme neměli vůbec žádný text.

    Na vaši adresu jsem vícekrát slyšela výtku, že neuznáváte dramaturgy.

    To zavání hovadinou. Má poetika je výrazná, halasná, ale neznamená to, že jsem umanutý egomaniak a nehledím vpravo vlevo. S dramaturgem spolupracuji již od prvního nápadu. Titul vybíráme společně, máme vyjasněnou a sdílenou koncepci. Nechápu dramaturga jako někoho, kdo jen sedí na zkouškách, příliš nezasahuje, jen tu a tam kvíkne. I když chápu, že někomu může připadat představa dramaturga u mě či Vladimíra Morávka legrační. Ano, jsme umanutí a fanatičtí a rozlití z břehů, ale potřebujeme zpětnou vazbu. A Jana Slouková, Markéta Bidlasová, Luděk Horký či Martin Velíšek nejsou žádná ořezávátka.

    Režíroval jste také operu Válka s mloky Vladimíra Franze. Tam jste ale musel zvolit jiný přístup.

    Myslím, že se představy Vladimíra Franze a mé v mnoha směrech minuly. Ale byl zázrak, že vůbec inscenace vznikla. Po sloučení Národního divadla a Státní opery panoval chaos a nevraživost, do začátku zkoušení se vystřídali čtyři dirigenti, neexistovala nahrávka. Autor opery kandidoval na prezidenta. S výsledkem nejsem extra spokojený, ale nejvíce mě mrzí, že opera měla pouze pět vyprodaných repríz, další dvě se budou idiotsky uvádět až v červnu příštího roku. Nechápu, proč se takhle zachází s drahou operou, která neumírala na úbytě.

    Ve finále jsme měli štěstí na dvě věci: že jsem navázal autentický a vřelý kontakt se sólisty i obávaný sborem. A že se dirigování ujal Marko Ivanović. Nahrávku mi přiblížil, chopil se srdnatě hudebního nastudování, takže jsem se mohl věnovat timingu a obrazům. Marko rovněž zpacifikoval orchestr, který se nijak odvázaně na partituru netvářil.

    Richard III

    Pavlína Štorková jako Richard III. a Jakub Tvrdík jako jeho pravá ruka – Freddie (prem. 20. října 2012 v Klicperově divadle) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Češi jsou zahleděni do sebe

    Když vás označím za tvůrce politicky angažovaných inscenací, neurazíte se?

    Nejsem apolitický člověk a částí svého díla se vyjadřuji ke stavu společnosti a k politické situaci. Jsem stejně antifašistou jako antikomunistou. V Noci oživlých mrtvol nekorektně, tvrdě a explicitně komentujeme české dění. Chci, aby to v zapouzdřeném českém divadle fungovalo jako rozbuška. Souhlasím s Thomasem Bernhardem, když říká, že se v divadle předstírá a potlačuje, zatímco on nepředstírá ani nepotlačuje. Snažíme se o to samé. U nás se politicky angažované tvorbě daří lépe v divadle než v televizi. V televizi od uvádění České sody není nic tak semtexového, co by stálo za zmínku.

    Často kritizujete češství, jaké základní rysy, povahové vlastnosti jsou pro něj typické?

    Každé generalizování je trapné. Ale budiž. Mindrák malé země, která je politicky bezvýznamná, a v minulosti byla rohožkou či rozhoďnožkou Německa a Ruska. Závistivost a nepřejícnost, konzumerismus, plebejství, militantní ateismus, zlodějství. Taky mě otravuje to naše ublížené frflání a pesimisus. Já prostě odmítám tvrzení, že jsme na tom katastrofálně. Žijeme oproti většině světa v hojnosti. Češi jsou ale zahledění do sebe a nevidí, co se děje za hranicemi.

    Která z těchto ošklivých vlastností je vaše?

    Na to se zeptejte mého dietologa. Nebo Mikulky.

    Věc Makropulos

    Daniela Kolářová jako Emilia Marty v inscenaci Věc Makropulos (prem. 31. října 2008, Divadlo na Vinohradech) FOTO ARCHIV DNV

    Život s DD moll

    Tuto črtu a snůšku mydlin jsem byl donucen sepsat zřejmě z důvodů terapeutických. V našem vztahu s Davidem Drábkem jsem JÁ ten trpící a JÍM ponižovaný „vačnatec“ – Drábkův výraz pro mou existenci. Jako inspektor Dreyfus jsem postupně vykosťován sadistickou antipatií Davida Clouseaua a již více jak 20 let zajišťuji české psychofarmakologii nebývalý a záviděníhodný odbyt. A přitom vše začalo tak nevinně…

    V roce 90 jsme se potkali na katedře Dějin dramatických umění jako jediní dva samci v kruhu burleskních teatroložek. V Olomouci. Tehdy tam zrovna zaváděli elektrický proud a povozy s koňmi už směly jezdit jen po pravé straně. Daleko za Uralem, bičováni vichrem a stravenkami do menzy jsme studovali divadlo a film. Ten se v místním kinosále, který o víkendech sloužil jako nudapláž, promítal stále němý a za doprovodu barového pianisty, načež Clouseau rozhodl, že budu „kompotovat“ (tehdy mu ještě jazyk český přerůstal přes zátylek), tedy KOMPONOVAT hudbu k jeho jevištním patvarům. A od toho momentu jako by si mě začal i více vážit, nicméně stále jsem se k němu a jeho rodině nesměl přiblížit na sto metrů. Daleko za Uralem jsme tedy z obou časopisů a třech knih o kultuře poznávali divadlo; v té době nám zkratky DAMU, TUZEX a RaJ splývaly, nicméně my se nevzdávali. A pak jsme se vzdali a založili divadlo Hořící žirafy. Tancem u tyče jsme zlákali ke spolupráci i profesionální herce, kteří se postupně jako točená zmrzlina promíchávali s našimi kamarády a spolužáky, jimž naše květnatá naivita učarovala. A my jsme si dokonce mohli po vyprodaném představení po sobě uklidit kulisy a kostýmy.

    A tak, daleko za Uralem, přibývaly zkušenosti, roky a kilogramy… Prodali jsme svá psí spřežení, vyčiněné kožešiny, já rumbakoule a odjeli pracovat za humna. Projížděli jsme městy, viděli auta, kravaty a rifle, poznali Allena, Formana, Voskovce a Berdycha – a nafta v Laurin a Klementovi nám došla u Klicperova divadla. A jednou jsme se pěšky vydali až na Ovocný trh… Nicméně všude pracujeme stále stejně: intuitivně, spontánně, za dobrý vtip a skvělou melodii bychom i babičku prodali, ale NIKDY nestřílíme od pasu! Clouseauova imaginace je jako ohňostroj z ptačích per, jako louka plná dalmatinů, jako večer plný kouzel! A já ten večer provázím svými melodiemi z kufříku; každá ta Dreyfusova sonáta je ovšem pyšná a hrdá.

    A když už se někdy stane, že si mou hudbu (na doporučení pečovatelského úřadu) objedná i jiný režisér, tak inspektorovi vždy koupím rizoto, mražená kuřecí stehna a zazpívám: Lásko, já jedu dál. Ale už po pár kilometrech se mi pravidelně zdá sen, že ležím do koberců stočený v nějaké zapomenuté a zaprášené kulisárně, po šedivějících vlasech mě hladí Jana z parku, tančící Lukáš lukem rozvíří prach z cigaret a chatrných kostýmů a Milena s Radmilou mi zpívají o kloace páva. A tak se vlastně nechci probudit a krokem mazurky mizím se Sladkým Májem tam k nám.

    Darek Dreyfus Král


    Komentáře k článku: David Drábek: Mám tolik sebevědomí, až jsem si protivný

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,