Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Daniel Wetzel: Umění nemá být užitečné

    Mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent se koná v Praze už pátým rokem. Letos byli mezi jeho hosty jedni z nejvýznamnějších představitelů tohoto divadelního žánru – berlínská skupina Rimini Protokoll. Díla tohoto uskupení jsou na pomezí divadla, performance a výtvarného umění a vznikají vždy kolektivní formou. Členové Rimini Protokoll nespolupracují s profesionálními umělci, ale s takzvanými experty na život. Do Prahy přivezli dva projekty – jeden s názvem Kontrola kvality a druhý, který vznikl přímo na objednávku Divadla Archa, nesl titul Evropa u vás doma. S Danie­lem Wetzelem, jedním ze zakladatelů Rimini Protokoll, jsem se setkala v Arše ještě před jejich uvedením.

    Rimini Protokoll

    Zakladatelé a vedoucí Rimini Protokoll (zleva): Stefan Kaegi, Helgard Haug a Daniel Wetzel FOTO DAVID VON BECKER

    Co vás vedlo k tomu, že jste se spolu s Helgardou Haug a Stefanem Kaegim vydali cestou dokumentárního divadla? Měli jste potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění jinými než divadelními prostředky?

    Bylo to asi před dvaceti lety z velmi antidivadelních důvodů. Měli jsme pocit, že všechno, co se v divadle děje, je konzervativní, překonané. Že se pořád opakují tytéž hry, které mají pořád stejnou strukturu. Zdálo se nám, že ať uděláte v divadle cokoli, s jakýmikoli herci, na jakémkoli místě, pořád to bude něco konzervativního, co postrádá progresivní politický apel. Přišlo nám, že hrát „obyčejné“ divadlo bude z estetického hlediska špatná volba. Začali jsme tedy připravovat projekty mimo divadelní budovy. Hledali jsme nové divadelní formy, které by uměleckými prostředky zachycovaly, co se děje tady a teď. A jako bychom se tím vrátili do divadla zadními vrátky. Ale tentokrát ne s herci, ale s lidmi, kterým říkáme experti. Když se postaví na scénu a mluví o sobě, neztvárňují žádnou roli, hrají sami sebe.

    Tento přístup k divadlu zcela mění i pozici diváka, který vnímá představení jiným pohledem. To se jistě děje i v představení Kontrola kvality. Jeho jedinou protagonistkou je žena, která v osmnácti letech skočila po hlavě do prázdného bazénu a od té doby je zcela nehybná…

    Je to monolog, subjektivní pohled této ženy, která vypráví svůj příběh, svoji zkušenost. Text jsme napsali společně s ní a ona sama v tom hraje. Na jednu stranu je to umělé, ale zároveň máte velmi silný pocit, že se jedná o něco nesmírně osobního. Tato estetická forma umožňuje, že se stáváte svědky něčího života, ale současně si nepřipadáte trapně, nemáte pocit, že narušujete jeho soukromí.

    Co dalo impulz ke vzniku této inscenace?

    Na začátku jsme se zabývali otázkou, která tento projekt odstartovala. Jednalo se o nárůst moderních lékařských prostředků, kterými se kontroluje těhotenství. Mám na mysli možnosti, díky kterým lékaři mohou zjistit stále více informací o dítěti, které se má narodit. Ženy se tak dozvídají o nejrůznějších nemocech, kterými jejich dítě může trpět. Jsou obklopeny doslova džunglí nejrůznějších nabídek na prenatální testy a následně pak musejí rozhodovat, zda svého potomka za všech okolností přivedou na svět. Kontrola kvality není představení s jasným názorem. My si v něm pouze klademe otázku, jestli existuje nějaká kvalita života, jestli můžeme rozhodnout, že tohle je lepší než tamto. Proto jsme hledali člověka s fyzickým handicapem a našli jsme Marii-Cristinu. Mluví o svém životě, který je velmi limitovaný, co se týče možností jejího těla. A diváci díky ní mohou zažít velmi pozitivní zkušenost s člověkem, který miluje život, i když je extrémně limitovaný.

    I váš druhý projekt, se kterým jste přijeli do Prahy, je ukázkou toho, co všechno lze nazývat divadlem. Evropa u vás doma vznikla na objednávku Divadla Archa. Zadáním bylo vytvořit představení na téma Evropa. Jak jste postupovali?

    Po velmi intenzivním výzkumu, mnoha zkouškách, řadě koncepcí, které se ubíraly nejrůznějšími směry, jsme skončili v bytě diváka. Protože to je nejmenší jednotka Evropy. Konzultovali jsme řadu odborníků přes evropské právo a byrokracii, mluvili jsme s politiky, zkoumali mnoho statistik. Zjistili jsme, že Evropa je příliš komplexní, než aby se o ní dalo mluvit v devadesátiminutovém představení. Proto jsme se rozhodli, že se raději setkáme s jednotlivci. Je to představení, kde nejsou diváci. Nebo kde není žádný performer. Lidé jsou občas nesví, když nesedí ve tmě a nesledují dění na scéně. Ale je to velmi milé společenské setkání, kdy sedíme za stolem, pijeme kafe, před námi je mapa Evropy a všichni sdílíme své zkušenosti, zjišťujeme, jaké máme vazby na jiné země. Nikdo nemusí mít pocit, že se na něho upíná pozornost, protože všichni jsou na tom stejně. Je to v podstatě společenská hra, kde se tvoří různé týmy, které mezi sebou soutěží. Vzniká tak malý model Evropské unie, kdy země chtějí prosadit svoje vlastní zájmy, ale musejí to dělat v rámci pravidel založených na solidaritě. Spojení těchto dvou extrémů – solidarity a vlastních zájmů – se odehrává během dvou příjemných hodin, které tráví patnáct diváků společně.

    Rimini Protokoll: Vúng bien giói

    Divadelní scéna se stala platformou, jejímž prostřednictvím jsme pronikali do vnitřního světa, do skrytých zákonitostí této zvláštní komunity (Rimini Protokoll: Vúng bien giói, prem. Drážďany 5. 10. 2009, v Praze uvedeno 2. + 3. 11. 2009 na Nové scéně v rámci PDFNJ) FOTO MATTHIAS HORN

    Představení se už hrálo v několika evropských městech – v Berlíně, Bergenu, Poznani, Lisabonu, Hannoveru, Allerødu, Kodani, Aalborgu, Amsterdamu… Zažil jste během těchto setkání nějaké překvapivé reakce?

    Jistě. Na to představení přijde patnáct lidí. Někteří se znají, někteří ne, protože do divadla většinou nechodíte sami. Myslíte si, že ostatní lidi znáte, ale přitom vás během hry v mnohém překvapí. Říkají něco, co byste od nich nečekal. Jsou to malé detaily, z kterých si uděláte jasnější představu o svých známých, o lidech vašeho města i o soudružnosti. Často vás překvapí příběhy, které si lidé s sebou nesou. A to je na tom představení to nejdůležitější. Zřídili jsme k této produkci webové stránky, kde jsou zveřejněny některé výsledky kvizů. Je zajímavé pozorovat, jak se liší reakce nejen v rámci různých měst, ale i různých domácností.

    Lze mezi vašimi produkcemi najít nějaké styčné body?

    Jde nám o to, abychom získali pozitivní zkušenosti z toho, že nejsme všichni stejní. Dostaneme se k sobě blíž, vzájemně si nasloucháme a zjišťujeme, že máme leccos společného, ale zároveň, že se dá žít i s rozdíly. Právě divadlo je místem, kde můžete získat nové myšlenky díky tomu, že se vám spojí s pozitivními emočními zkušenostmi.

    Které projekty Rimini Protokoll považujete za nejdůležitější?

    Rád vzpomínám na projekt, který také vznikal v Praze pod názvem Vùng biên giói. Byl zaměřený na mladé dívky z Vietnamu, které žijí v České republice. Zároveň jsme oslovili i Vietnamky žijící v Německu. Zjišťovali jsme, co je to za ženy, jak přemýšlejí, jaké mají perspektivy v Německu a jaké v Česku. Byl to velmi silný zážitek. Pro nás i pro ně. A doufám i pro diváky. Divadelní scéna se stala platformou, jejímž prostřednictvím jsme pronikali do vnitřního světa, do skrytých zákonitostí této zvláštní komunity, která většinou zůstává stranou našeho zájmu. Vietnamce vnímáme většinou jenom jako prodejce padělaného zboží, majitele nonstop obchodů s potravinami nebo členy mafií, které se navzájem vraždí. Říkáme si, ano, musíme být humánní, dáme jim prostor, ale nesmějí nás příliš obtěžovat… Tento projekt nám dal možnost naslouchat těmto lidem, kteří jsou našimi spoluobčany. Dotkli jsme se v něm důležitého bodu integrace. A opět, jak už jsem říkal, divadlo zprostředkovávalo pozitivní emoce, které si diváci mohli spojit s novými myšlenkami, jiným uvažováním.

    Je to podle vás hlavním úkolem divadla – prostřednictvím silných emocí měnit zažité myšlenky a stereotypy?

    Ano, to je přesně ono. Divadlo má podle mě spojovat emoční zážitky s novými myšlenkami. A doufám, že se to v našich produkcích děje. Jak mezi jejich aktéry, tak u diváků. My nechceme rozhodovat, co si mají myslet. To je vždycky špatně. Často se takové snahy objevují u politického divadla nebo tzv. užitečného umění. To my ale nejsme. V tomto směru jsme nesmírně opatrní. Protože umění nemá být užitečné. Nemá být užitečnější, než je umění samo.

    Evropa u vás doma

    Je to velmi milé společenské setkání, kdy sedíme za stolem, před námi je mapa Evropy a všichni sdílíme své zkušenosti… Z představení Evropa u vás doma FOTO THOR BRØDRESKIFT

    Mohl byste trochu rozvést, co přesně tím máte na mysli?

    Umění má zůstat v uměleckém prostředí. Ale to neznamená, že není užitečné. Že je zbytečné. To rozhodně ne. Umění je důležitým základem evropské společnosti. Je velmi nebezpečné snažit se ho nově definovat prostřednictvím toho, co všechno umění ovlivňuje. Když se umělci snaží dokázat, že se jim podařilo něco změnit, prosadit nebo přinést nějaké konkrétní poselství, pak se umění změní v propagandu. A to je podle mě špatně. Ale když se stane, že lidé odcházejí z představení a řeknou, že jsou bohatší o novou zkušenost, to je přesně důvod, proč se zabývám tímto druhem divadla.

    Můžete ještě objasnit název vašeho sdružení? Proč zrovna Rimini Protokoll?

    Náš název je tak trochu hra. Nejsme skupina, tým ani divadelní soubor. Právě protokol je něco, čím se velmi často zabýváme. Naší prací je výzkum. Nečteme dramata, ale chodíme k soudu, do parlamentu, čteme noviny. A odtud čerpáme materiál pro naše projekty. Protokol je také termín z oblastí počítačů nebo politiky. Strukturuje události, které mají nastat. Ale ne, jako se to děje v divadelní hře, kde je přesně dáno, jak to má dopadnout, jaké budou emoce. V našem případě jde – zjednodušeně řečeno – o organizování událostí, které se mají uskutečnit. Do produkce Evropa u vás doma jsme dokonce jistý protokol přímo vetkli do hry. Na stole je počítač, který si diváci navzájem jeden druhému předávají, z něj se postupně vysouvá na papíře psaný protokol, z něhož zjišťují, co mají dělat, co bude následovat.

    Chápu z vašeho názvu slovo Protokoll. Ale proč Rimini?

    Slovo Pro-to-koll má tři „o“. A jelikož je divadlo také záležitostí zvuku, vkusu a zábavy, vybrali jsme město Ri-mi-ni, které tomu názvu dodává estetickou rovnováhu.


    Komentáře k článku: Daniel Wetzel: Umění nemá být užitečné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,