Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dance Goes Queer II.

    Ve dnech 4.–12. října proběhl každoroční mezinárodní festival 4+4 dny v pohybu, jehož zásadní položkou je alternativní divadlo. Jaký alternativní rys nabídl letošní čtyřiadvacátý ročník? Konstatuji rovnou, že spočíval ve velké frekvenci queer tematiky; převažovaly výpovědi umělců z homosexuální komunity, a to většinou neveselé, o traumatech. Římská dvojka v titulku pak naráží na můj stejnojmenný článek (otištěný v DN 16/2013), věnovaný vídeňskému festivalu ImPulsTanz, zejména pak kultovnímu představení Judson Church is Ringing in Harlem, které se do letošního programu také promítlo.

    Íránský umělec Sorour Darabi se hlásí ke dvojímu pohlaví a v díle Savušun zpracoval téma lásky syna k vlastnímu otci – vojákovi FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Výzva k toleranci

    Méně než v tematické rovině se alternativnost festivalu projevila ve formách; inscenačních objevů či překvapení zde nebylo mnoho. Pokud jde o způsoby exprese, nebylo tu nic, co bychom už neznali – monology/zpovědi zprostředkované filmem, fyzickým divadlem, formou stand-up výstupů. Rozumím tomu tedy tak, že kurátoři tentokrát upřednostnili poselství před formou.

    Červenou nití festivalu byla výzva k toleranci. Toleranci pro všechny odstíny lidství a jejich různá utrpení. Pavel Štorek, jeden ze zakladatelů a kurátorů festivalu, se k výběru představení vyjádřil slovy: Ne všechno chápu, ne se vším souhlasím a ne všemu rozumím. Po pravdě, něčemu nerozumím vůbec. Ale abych nezůstal stát nečinně „mimo“, rozhodl jsem se, že inscenace, které si mě získaly svou otevřeností, oslovily emocí a překvapily originalitou, musíte vidět i vy… Tolerance musí někdy bolet… obě strany.

    Přehlídka zpovědí a traumat

    Možná můžeme letošní ročník nazvat i festivalem traumat. Hned jedno z úvodních představení bylo příběhem znásilněné mladé ženy. Vytvořila je Samira Elagoz, umělkyně z Finska s egyptskými kořeny. O svém zranění vypovídá v performanci kombinované s dokumentárním filmem s názvem Cock Cock… Who’s There? Jde o antropologickou studii chování mužů při seznamování a jejich zvláštností v intimním styku. Umělkyně také sleduje, jak na znásilnění reagovaly různé společenské skupiny – policie, přátelé, rodina. A vysílá i otázky: Jak společnost vnímá rozdíl mezi umělcem mužem a ženou umělkyní a jak daleko může umělec v procesu tvorby zajít? Je to ovšem nejen antropologická studie. Je to i konfese. A tudíž – přestože ve filmu vidíme různé postavy – jde v zásadě o monolog.

    Dalo by se říci, že i monologičnost byla pro tento ročník charakteristická. Monologem bylo i představení Hot Bodies – Stand Up, playdoyer Géralda Kurdiana za novou sexuální revoluci. S ní, jak performer doufá, se mnoho věcí přestane schovávat pod pokličku, tedy i alternativní sexualita. Ve své one-man-show se nicméně představil v poměrně mužném vzezření jako bard s kytarou v ruce a kšiltovkou na hlavě. Možná bychom obsah jeho sdělení mohli označit za protestsong.

    Vstříc nebinárnímu světu

    Nejvýrazněji téma alternativní sexuality nastolil Sorour Darabi v sóle Savušun. Íránský performer se nechává označovat jako umělec/umělkyně, je to tedy člověk, který se hlásí k dvojímu pohlaví. V Íránu, kde se současný tanec pěstuje konspiračně, se Sorour Darabi účastnil činnosti ilegální organizace Invisible Centre of Contemporary Dance. Nyní žije a pracuje ve Francii, což vypovídá i o tom, že překročil meze možné tolerance v Íránu – jak k třetímu pohlaví, tak k alternativní tvorbě.

    Savušun je planktem (doslova oplakáváním Šávaše), inspirovaným šíitským smutečním ceremoniálem. Téma – fyzická láska k vlastnímu otci, vojákovi – je jakousi mužskou obdobou řeckého narativu, v němž se do vlastního otce zamiluje dívka Myrrha, proměněná posléze ve strom. Militantní motivy se prolínají s motivy incestními. Mladík, či spíše ještě dítě, sní o otci a v jeho vzpomínkách vyvstávají detaily otcovy fysis a neřestné postřehy a přání. Svět mužské nahoty a potu cítíme přímo v nozdrách. Je zde evokováno militantní prostředí, ve kterém se tyto představy v mladých mužích, téměř dětech, rodí. V závěru vidíme performera jako sebevražednou oběť. Na způsob muslimských teroristů má místo munice kolem pasu uvázané bílé kostelní svíčky.

    K vrcholům festivalu by bylo určitě patřilo dílo Trajala Harrella z USA s dlouhým názvem Judson Church is Ringing in Harlem (Made-to-Measure)/Twenty Looks or Paris is Burning at the Judson Church. Totiž kdybychom viděli plnou verzi toho představení. Byl by to učebnicový příklad postmoderní poetiky. Dostali jsme z něj však jen výsek, v němž tři mužské postavy v možná ženských, možná antických šatech střídají voguing – jeden z hiphopových stylů inspirovaný pohybem modelek na přehlídkovém molu – s polohami meditativního usebrání. Tři tanečníci podali sugestivní výkon, ovšem inscenační celek, z něhož byla sekvence vyňata, to přece jen nenahradí. Asi si to v našem státečku, kde – jak říká festivalové heslo – nikdo nemá nic, nemůžeme dovolit. Naštěstí, naštěstí! K toleranci peníze nepotřebujeme.


    Komentáře k článku: Dance Goes Queer II.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,