Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Coolness divák

    Tam někde venku jsou tisíce rozmanitých věcí: po horkém slunečném dni je město hřejivě teplé, ještě chvíli si udrží lidskou teplotu, a ne grónskou minusovou činu, než zase začnou nekonečné deště a popel z islandské sopky zakryje slunce, teď třeba Forrest Gump běží od pobřeží k pobřeží, vzal to přes váš pokoj, který si tak málo užíváte a nechápete proč, ale to se teď změní, už je vlahý večer, orosená sklenice v hospůdce, kde se vedou řeči, taky chutná lépe, člověk může mít i bílé myšlenky, dát si bílou kávu, anebo konečně klidný spánek, projít se, povídat si, žertovat, číst s baterkou pod peřinou, pozorovat zvedající se hrudníčky svých dětí při spánku, anebo nemáte-li děti, tak jakoukoliv zázračnou živou bytost, která je vám nablízku, třeba kočku, psa nebo akvarijní rybičku, najít si cestu znovu k Prévertovi, nepřekládali jste ho v daleké minulosti, kdy jste ještě věřili na přebrepty, sny, rozmary a vnuknutí? A stačí tak málo: vrátit se k dobrým věcem, je to jen metr a půl, stačí se prostě rozhodnout, nenechat si vnutit, co vám jde proti srsti. Odhodit zátěž a vznést se jak montgolfiéra. Vyzmizíkovat to pouto, mez, bariéru slušnosti. Zmizet. Netrpět stockholmským syndromem, nenechat se držet masochisticky jako rukojmí lidmi, po kterých vám nic není. Nejste přece žádná Natascha Kampusch, můžete vzít roha z téhle těsné tmy a bezbřehé nudy, netrápit se nějakým vztahem k Priklopilovi…

    10… 9… 8… 7… 6… 5… 4… 3…2…1…0! Zážeh!!! Unikám. Tentokrát jsem Tvář v ohni německého dramatika von Mayenburga vydržel deset minut a prchám. Sice nikoliv ve stylu slavných útěků ze starého seriálu České televize z časů mého dětství, neberu to po trubkách praktikáblů jako Tarzan, ale pádím jako pajdavý Bolt co nejrychleji tmou, která se mění ve světlo na konci tunelu, kolem herců. Ale mám naděláno. Už jsem tu samou inscenaci v režii Martina Tichého viděl zhruba před sedmi lety v Rubínu. Už tehdy jsem chtěl z povedené „freudovské“ taškařice o incestních sourozencích, přehlídky bezkrevných karikatur loutkových postav a replik hodnoty pseudointelektuálního potěru zdrhnout, ale slušnost mi velela neničit práci herců i režiséra, které znám dokonce osobně, tak jsem tam v tom sklepě fakt seděl až do ubití spících rodičů a užil si i finále, kdy před nás diváky „mladý hrdina“ vyprázdnil kanystr a zapálil oheň.

    Poměrně pobaveně jsem si tehdy představoval, že z hlediska surrealistické víry, na níž jsem kdysi jako mladistvý intelektuál přísahal, by bylo stylové uhořet v Rubínu na blbé hře jenom proto, že člověk ze slušnosti nedokázal vyrazit včas ze tmy do světla.

    Nicméně věcně. Mým úkolem ani ctižádostí není psát žádnou kritiku. Z mého pohledu se za ta léta nic nezměnilo. Režisér Martin Tichý měl určitě důvod, proč se k látce, kterou před lety udělal s ještě nezralými herci, vrátil s herci libereckého Divadla F. X. Šaldy, kteří byli na první pohled zkušenější. Jinou změnu jsem na scéně Malého divadla nezaznamenal, byla to podle mě ta samá režie. A ani můj pocit být jinde za ta léta nevyhasl. Byla určitě chyba z mé strany vstoupit do stejné vody, i když v tomto případě stejného ohně.

    Ale chybami se člověk učí. Na druhou stranu jsem poprvé v životě strávil představení v divadle ve foyer hovory s pěšáky, tedy s uvaděčkou, šatnářkou i rekvizitářem. A obohatilo mě to víc než druhé marné setkání s Mayenburgem. Je milé, jak žijí se svými herci a mluví o nich s vtělenou empatií jak strážní andělé: Proboha, snad mají na sobě aspoň spodní prádlo, když se tam musejí svlékat!

    To mluvila stará paní šatnářka něžně o Ladislavu Duškovi a Štěpánce Prýmkové, kteří si zahráli rodičovské objekty nenávisti, ubité bezdůvodně mladým deprivantem.

    A pak už jsem běžel, nakonec ten čas nebyl úplně zabitý. Když budou takovéhle šatnářky, co sedávají kainarovsky pod kabáty jako pod mladými oběšenci, obětavé uvaděčky s vlasy jako plamínek a rekvizitáři, kteří se strachují o své herce, divadlo žije, i když by na scéně byli nakonec všichni mrtví jak v Hamletovi.

    Běžím. Jediná Tvář v ohni, která má mou úctu, je Palach. Forever!


    Komentáře k článku: Coolness divák

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,