Co zmizelo z půdy
Špalír zvědavců stoupá potemnělým schodištěm pod střechu činžovního domu na Plynární. Překračují trámy, sem tam se jim o tvář otře pavučina, míjejí umouněnou dívku ve starých hadrech, která se lopatou přehrabuje v haldě prachu a suti. Zabouchne se za nimi těžká kovová mříž, zaklapnou i malá plechová dvířka. Je tma, hluk rušné ulice sem doléhá jakoby z velké dálky, jen vítr kvílí pod trámovím…
Stará půda holešovického Cross Clubu si přímo říká o zinscenování hororového příběhu. Výzvy se chopil mladý, převážně studentský kolektiv pod režijním vedením Štěpána Tretiaga a tmavé zákoutí pod střechou proměnil v malou světnici jihoafrické chatrče 30. let 20. století. V ní se jednoho zimního večera scházejí tři ženy a nevidomý policejní konstábl van der Riet, který je má ochránit. Poslední únorovou noc, kdy do vesnice přijíždí cirkus, se totiž ztrácejí mladé dívky. Dvě už jsou Pohřešované a brzy by k nim mohla přibýt třetí…
Hra Missing je součástí dramatické trilogie z pera nedávno zesnulé jihoafrické autorky Rezy de Wet (1953-2012) a má být hororem v duchu magického realismu. Spojení tohoto žánru s příhodným místem bohužel nedokázali tvůrci úplně využít. Jihoafrický poetický thriller se pod krovy Crossu proměnil spíš v strašidelnou povídačku z české vesnice.
Tvůrčí tým totiž zbytečně zdůraznil zápletku příběhu ve své podstatě nepříliš dějově bohatého. Ve vzduchu neustále visela otázka, kdo je pachatelem (je-li nějaký), což vzhledem k počtu a profilu aktérů není nijak těžké uhodnout krátce po začátku. Ku škodě bylo potlačení meditativní linie hry, z níž by se dalo ledasco vytěžit. Vždyť aktérkami jsou tři opuštěné ženy – despotická matka trpící nezájmem manžela už 7 let zavřeného na půdě (Josefína Voverková), její dcera „holka“ s bujnou fantazií, ale držená zkrátka (Izabela Firlová), a živoucí učitelka tělocviku Gertie, snažící se vymanit ze škatulky „stará panna“ (Iva Holubová). Všechny svírány strachem a sžírané svými touhami, pro jejichž naplnění jsou schopny hodně udělat. Slepota mladého konstábla a zaslepení osamělých žen. To vypadá jako docela dobrý dramatický základ, který zůstal v Crossu stranou.
Missing aneb Strašidelná povídačka z české vesnice FOTO ARCHIV CROSS CLUBU
Slibovaná audiovizuální složka a prostor pro imaginaci se skryly za množství textu a výrazné herecké projevy všech čtyř představitelů. Zvlášť Michal Balzar v roli konstábla na sebe strhával pozornost až nepatřičně. Jeho úlisnost a přehnané okouzlení všech tří žen jeho osobou vyvolávaly mezi diváky smích častěji, než bylo třeba. Představení tak tak sklouzávalo k parodii, které by nahrával i zvukový a hudební doprovod. Provedení ale ani k ní nevedlo důsledně a rozhodně nepřesvědčilo, že záměrně. Tvůrci tak spíš zůstali někde na půli cesty mezi hororem a jeho parodií.
Přestože se nepovedlo dosáhnout kýžené atmosféry, výprava prostor zvládla na výbornou. Kostýmy i rekvizity působily, že na půdě klubu Cross ležely dávno před jejím divadelním využitím (některé nejspíš ano), tma a zima byly zcela autentické, a tak bylo až s podivem, že diváci necítili taky hnůj, který měl chalupu obklopovat. Zejména světelné efekty pak byly tím, co inscenaci posouvalo víc k hororovému pojetí.
V hodnocení se mi nakonec nedaří vyhnout klišé provázejícímu studentská představení – tvůrci se evidentně bavili. A není se co divit. Koho by nebavilo inscenovat horor na staré půdě? Diváci se bavili taky. Otázkou zůstává, jestli se bavit měli. Faktem, že se nedočkali toho, co se avizovalo.
Divadlo na půdu – Reza de Wet: Missing. Režie Štěpán Tretiag, dramaturgie Tereza Verecká, hudba a scéna Myko, světla Ondřej Růžička, kostýmy Martina Machovičová. Premiéra 23. října 2012 v Cross Clubu v Praze.
Komentáře k článku: Co zmizelo z půdy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že problém inscenace je v přemíře slov ani v žánrovém uchopení. Jen skutečně neslibuje to, co v programu avizuje (cituji): „Audiovizuální představení podle současného jihoafrického horroru v duchu magického realismu. MISSING je hra o tom, co s člověkem udělá strach a samota. Ale hlavně o tom, co s člověkem dokáže udělat touha.“
Divák však sleduje důsledně „žánrové“ divadlo – drama jako by z třicátých let minulého století v USA, zpracované civilním realistickým divadelním jazykem zhruba přelomu 50. a 60. let minulého století. Vzdáleně mi (formou i tématem) inscenace připomněla Dogville Larse von Triera. Ze současné Jižní Afriky, magického realismu ani současného (euroamerického) divadla tam ale není ani ťuk. Jde o velmi dobré stylistické – především herecké – cvičení. Ze 4 aktérů ve středu 21. 11., kdy jsem představení od 19h (druhé bylo ve 21h) navštívil, nejpřesvědčivěji působila představitelka dcery – především její monolog o návštěvách freak shows (což je víceméně americká specialita začátku minulého století – proto mé zařazení do tamního prostředí a ekonomické krize oné doby).
23.11.2012 (4.13), , Trvalý odkaz komentáře,