Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co takhle něco plnokrevného?

    Už několik měsíců se v seriózním tisku vede diskuse o úrovni dramatické tvorby v České televizi. Je to debata vesměs kritická a není naším úkolem dělat v ní rozhodčího. Jenom nás překvapilo, že osobnosti divadla a filmu, tzv. legendy i tzv. mladí a „středně generační“, kteří ve svých žánrech posouvají vývoj kupředu a jsou nenapodobitelně jedineční, a jejichž předchůdci v 60. a částečně v 70. letech (pokud směli) vytvořili „páteř“ televizního dramatického vysílání, jsou dneska v České televizi spíše outsidery. Výjimky jako Pavel Kohout, Vladimír Körner a režisér Viktor Polesný jen potvrzují pravidlo. A protože si myslíme, že v současném českém divadelním (i filmovém) světě existuje plejáda autorů, jejichž autorská i režijní spolupráce by pro „dramatiku“ České televize byla obohacením, položili jsme jim tři otázky:

    (zpracoval jko)

    1. Oslovilo vás někdy Centrum dramatických pořadů České televize a nabídlo vám spolupráci?

    2. Pokud ano – jaké máte zkušenosti z této spolupráce?

    3. Co si myslíte o současné úrovni dramatického vysílání v České televizi?

    Bylo jich čtyřiadvacet. Jmenovitě: Arnošt Goldflam, Karel Steigerwald, Miroslav Bambušek, Vladimír Morávek, Jan Schmid, Roman Sikora, Michal Lang, Petr Kolečko, Petr Zelenka, David Drábek, Věra Chytilová, Daniela Fišerová, Iva Klestilová, Jiří Pokorný, Jáchym Topol, Zdeněk Jecelín, Pavel Brycz, Petr Forman, Irena Dousková, Miloš Urban, Jiří Stránský, Jaroslav Rudiš, Ivan Klíma a Alexandr Kliment. Z oslovených autorů a režisérů jich odpovědělo sedm. Zde jsou jejich odpovědi:

    Arnošt Goldflam

    Ad 1 a 2.: Ano, oslovili mě párkrát, někdy z toho nic nebylo, někdy bylo. Teď například se chystá film podle jedné mé knihy pro děti v brněnské TV. To jsem byl ovšem rád a doufám, že to vše i dobře dopadne.

    Jinak, třeba mě i oslovil jeden dramaturg z pražské TV, že mu někdo dal na mě tip, ale že o mně v životě neslyšel, tak jestli bych mu něco nepůjčil, aby věděl, co já tak píšu. Půjčil jsem, hry, povídky, i ty knížky pro děti… Za měsíc mi to vrátil s nelíčeným úžasem, povídá: To jsem překvapen, vy máte za sebou celé dílo! No, tak myslím, že byste se mohl naučit psát pro televizi… Poněvadž už jsem pár věcí napsal, tak jsem se dotazoval, jak to myslí, a on mi doporučil sledovat některé pořady a učit se na nich, například na seriálu Šípková Růženka, který považuji za jeden z nejblbějších vůbec. Na základě toho jsem se s díky odporoučel, že totiž nemám zájem pracovat na těchto, s dovolením, blbinách, to že radši nebudu pro TV psát vůbec. A tím to v podstatě skončilo… i s tím, že např. šestidílný seriál, který jsem napsal podle Okresního města K. Poláčka a pracoval jsem na něm rok, se odporoučel do jámy pamětnice…

    (Podotýkám pro úplnost, že mi to bylo i zaplaceno, mně ovšem šlo o to, aby se ten Poláček, kterého považuju za jednoho z našich nejlepších autorů, hlavně realizoval.)

    Ad 3.: Málokdy se vydržím dívat až do konce, často je to křečovité, konstruované, umělé a nepříliš živé. Když se občas podaří, tak je to takový slušný střední proud, někdy velmi slušný, díky Bohu za to, i to je velice potřeba. Jmenovat nemůžu, protože občas taky hrávám, tak aby se neřeklo, že mluvím třeba zrovna o těchhle věcech… Ale velice bych si přál, aby se objevila i tvorba umělecká, s vyššími nároky, račte prominout, něco plnokrevného, vášnivého, se zaujetím. Velké výhrady mám také k vysílací struktuře a k celkové tváři ČT, která nenaplňuje úlohu média veřejné služby a věnuje větší péči a peníze formě (nové znělky a loga atd.) než obsahu a smyslu. Já myslím, že je to škoda a taky nepochopení. Asi to nějak divně vedou…

    Jan Schmid

    Ad 1: To už je opravdu hodně dávno. Nějaké inscenace jsme sice natočili, to říkám s povděkem, nicméně hlubším způsobem se o nás televize nijak nezajímá (nepočítáme – li informativní pořad Divadlo žije!). Například naše profilové inscenace Prodaná nevěsta, Praha stověžatá, které se stále ještě hrají, nejenže nebyly nikdy zaznamenány, ale ze strany televize o ně nebyl projeven ani sebemenší zájem, přestože ve vývoji českého divadla nejsou zanedbatelné.

    Ad 2: V dobách, kdy jsme nějaké věci natočili, byly vztahy dobré. Protože však tato spolupráce nepokračuje, nejsou v současné době vztahy žádné.

    Ad 3: Zájem České televize o dnešní divadlo považuji za nedostatečný. Nejde totiž o nějakou hlubší reflexi divadla jako určitého fenoménu, která by pro veřejnoprávní televizi měla být povinností, už jen proto, aby naplnila svůj statut a jedinečné poslání ve společnosti. To, co dnes Česká televize pro divadlo dělá, je spíše jen jakýsi povrchní zpravodajský servis. A netýká se to jen divadla, ale vlastně kultury jako celku. Druhý program ČT by se měl koncipovat od základu znova. Měl by být celý konstituován do nových, samostatných rubrik a v nich by měla mít kultura všeobecně, tedy nejen umění, ale i věda, své programové místo. Stejně jako ostatní, pro společnost potřebné, dokonce absentující, ale televizí stále nedostatečně reflektované záležitosti. Je to smutné, ale divadlo se v posledním desetiletí dostalo zkrátka na samý okraj zájmu televizních pracovníků, dokonce i těch, kteří se kulturou programově zabývají.

    Karel Steigerwald

    Ad 1: Ne. Nikdy.

    Ad 3: Nic dobrého. Pokračuje až na výjimky v tradici televizních her z normalizace. Bez nápadů, sentiment, klišé a kýč.

    Michal Lang

    Ad 1: Neoslovilo.

    Ad 2: Žádné.

    Ad 3: Mám kamarádku v obci Hnojník na Moravě, kuchařku v místním pohostinství, která se mě před časem ptala, čím to, že současná televizní tvorba, televizní inscenace, pohádky nejsou, co bývaly… Nemusím dodávat, že se jinak zabývá především vařením gulášů.

    Miroslav Bambušek

    Ad 1: Ne.

    Ad 2: Pracoval jsem pouze pro Dokumentární pracoviště v této satanistické organizaci, šlo o dokument Efekt přihlížejícího – společně s kolegou R. Špačkem jsem byl autorem scénáře a režisérem filmu.

    Ad 3: Nic. Nesleduji Českou televizi.

    Vladimír Morávek

    Ad 1: Já si teda nejsem jistý, co to přesně to centrum dramatických pořadů je – ale jestli je to Nora Obrtelová, co k nám chodí na všechny premiéry a tak mile se usmívá, vědoucně, vždycky někde prosadí, že se bude točit buď to, buď ono představení, tak ta mi velice imponuje. To, že se podařilo během čtyř let zaznamenat všechny čtyři díly naší tetralogie na motivy Dostojevského románů Sto roků kobry (1. díl: Raskolnikov – Jeho zločin a jeho trest podle Baláka, 2. díl Kníže Myškin je Idiot podle Kovalčuka, 3. díl Stavrogin je ďábel podle Oslzlého s Morávkem, 4. díl Karamazovci – Vzkříšení podle Scherhaufera s Pitínským) pokládám za obrovský počin a zásluhu brněnského studia. Až umřu, ať to prosím pustí na dvojce komplet – všech deset hodin. Stačí někdy po půlnoci. Jinak jsem s Českou televizí, Centrem dramatických pořadů žádnou zkušenost nenadělal – je mi líto.

    Ad 2: Paní Obrtelová je nicméně úžasná žena. Jen fakt nevím, jestli tam patří, do toho centra.

    Ad 3: Jestli jde o takové ty televizní inscenace v osm, tak na to se nedívám. Omlouvám se. A myslím rovněž, že je trochu divné, že se nedívám.

    Roman Sikora

    Ad 1: Ne.

    Ad 2: Viz výše

    Ad 3: Nic. Televizi, jako vesměs obtěžující a propagandistické médium spíš nesleduji. Pokud na něco narazím, občas bývám i mile překvapen. Ale spíš zřídkakdy. Jde vesměs o dramaticky a tematicky nedotaženou konfekci, která zbytečně zatěžuje a znásilňuje představivost fádní obrazností a předvídatelnými zápletkami.


    Komentáře k článku: Co takhle něco plnokrevného?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,