Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co Nekolný opravdu dluží

    Bohumila Nekolného rozlítili operní kritikové. Zřejmě čte jen Lidovky, Mladou frontu Dnes a hodně výběrově Divadelky, nejspíš jen o Národním divadle. Kritika není ničím víc než vstupem do diskuse o artefaktu, není to výstupní kontrola, natož ochranitel umění jako za obrození, už vůbec ne „advokát“ konkrétního operního domu, jak by si Nekolný přál. Nikdo v umění nemůže mít „pravdu“, to musíme pořád dokola opakovat? Každý kritik, i Nekolný ve svém rozhorlení, prostě soudí na základě svého přesvědčení, hodnotového stanoviska, zkušeností, osobního zaujetí.

    Scarpia (Jiří Sulženko) nabízí Tosce (Annemarie Kremer) sklenku vína, aby ji poté znásilnil v režii Arnauda Bernarda v Národním divadle FOTO PATRIK BORECKÝ

    Invektivy ignoruji, ale jednu musím vysvětlit, a sice že na psaní pánů (rozumějme kritiků) se projevuje zklamání z nerealizace jejich ideologických konstruktů. To míří na mne v narážce na ideovou studii Koncepční model operního divadla v Praze, kterou jsme spolu s Lenkou Šaldovou a Luďkem Golatem napsali na objednávku ministerstva kultury v říjnu 2010. Byla tehdy přijata velmi kontroverzně, nicméně, myslím, spoluotevřela možnost strukturálních změn. Mimo jiné i z ní vycházel jakýsi sbor poradců, který doporučil jmenovat ředitelem Národního divadla Jana Buriana a nějak snad působí na MK ČR dodnes. Bohumil Nekolný je jeho členem a má zčásti pravdu – je mi sice úplně jedno, jestli se bude brát v potaz naše studie, ale není mi jedno, že se po nástupu Jana Buriana v uspořádání pražských operních poměrů nic podstatného nestalo! Spíš je to horší. Nejsem zdaleka sám, kdo nechápe logiku organizační struktury Národního divadla, divím se, že ji zřizovatel toleruje. Nejsem sám, kdo pochybuje o kompetenci těch, kdo opery v Národním divadle řídí, jakkoli si jich jednotlivě vážím. Nejsem sám, kdo od nejasného řízení odvíjí nedobré umělecké výsledky. Bohumil Nekolný však peskuje kritiky, že na obtíže Národního divadla neberou ohled! Já se naopak ptám Nekolného, a všech dalších poradců, i těch si osobně vážím, jestli je podle nich všechno v pořádku? Jejich kompetencí je navrhovat ministrovi kultury řešení, kompetencí kritiků je signalizovat, jaká situace je. Kdo neplní své poslání?

    Ona studie je dohledatelná na internetu, před sedmi lety probrala prakticky všechno, co Nekolný zmiňuje, a mnoho dalšího. Třeba potřebu jednoho nebo dvou operních domů jsme měřili diváckou poptávkou, která jednoznačně hovořila pro zachování obou oper, kdežto Nekolný navrhuje úřední řešení – ideový konstrukt. Konstatovali jsme, že ušetřit v operním provozu lze jen snížením „objemu výroby“. O možných systémových úsporách jsme hovořili pouze v souvislosti s nastavením řízení, které je ovšem věcí konkrétního ředitele, a nedá se proto jaksi tabulkově spočítat (i když právě to nám oponenti nejvíc vytýkali). Napsali jsme, že oproti zahraničním scénám jsou ty pražské opravdu silně podfinancované – a přiložili podrobné tabulky, jak je tomu v Německu. Navrhovali jsme sloučení oper financovaných z jednoho zdroje, nejspíš zhruba podle vídeňského modelu, ovšem jinak než soubory mechanicky spojit do jedné účetní adresy – to bylo účelovým řešením pro záchranu krachující Státní opery, kterou MK ČR nebylo ochotné zadotovat mimo regule, odloučila se totiž od Národního divadla bez nároku na státní příspěvek.

    Kulatý stůl o operách Národního divadla (DN č. 6) věcně konstatoval manka v nápadech, v jevištní poetice, souhrnně řečeno v uměleckém programu. Nezvou se k němu dotčení divadelníci, jako se k politologické debatě nezvou politikové. Manažeři Národního divadla byli pozváni k veřejné debatě, ale ostentativně nepřišli.


    Komentáře k článku: Co Nekolný opravdu dluží

    1. bohumil nekolný

      Profilový obrázek

      Ach, jo!
      Byl jsem členem pracovního týmu ministra kultury pro situaci ND na přelomu 2012/2013. Zásady řešení situace byly publikovány a svým způsobem je převzal Jan Burian do svého transformačního modelu – viz stránky ND. Od oné chvíle nemám s „ministeriem“ co společného. Pokud by JH četl třeba LN, bylo by mu zřejmé, že z mé strany se to jeví tak, že komu není rady, tomu není pomoci. Nadále se nehodlám účastnit polemiky o stavu naší operní kritiky. Přece jen by si mohla zvyknout, že i ona může být podrobena reflexi.

      08.04.2017 (23.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Omlouvám se,
        uniklo mi to, asi kvůli tomu ochranářskému postoji BN. Jsou v té garanční radě jiní, kteří by se měli v těchto věcech projevit. Reflexe je třeba, i operní kritiky, budu poslední, kdo ji bude hájit, ale trochu fundovanější, než jaké je mocen BN, v tom je ten problém. Chtít po kritice, aby brala ohledy na to, co se nevyřešilo, a možná neřeší… Kdyby nic jiného, tak kdo vlastně ty spojené opery řídí, kdo komu velí, za co je kdo odpovědný – to je věcí kritiky?
        Kritika může za reflexi divadla, za upozorňování na věci dobré a věci špatné, za jeho podobu mohou ti, co ho tvoří, a hlavně řídí. Asi i BN připustí, že centrem zdejšího operního divadla nejsou pražské opery, ale brněnská opera – to je v pořádku? Že v Brně, ale i Ostravě, ba dokonce podle mého odhadu i v některých oblastních operách (Budějovice) tvořivě pracují onačejší šéfové, dirigenti a režiséři než v Praze? Tak vynadáme kritice, že na to upozorňuje?? Ach jo.

        09.04.2017 (10.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,