Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím XVIII

    Připraven na veliké osamění

    Do role Bérengera v Ioneskově Nosorožci obsadil Zdeněk Kaloč Ladislava Lakomého a jeho výkon byl podle mého názoru vrcholem jeho dosavadní tvorby. Závěr vyzněl jako výhled do nadcházející doby: Bérenger zbyl na jevišti sám, zvenku znělo troubení nosorožců-někdejších lidí, kulisy se rozestupovaly a padaly a hrdina se nakonec zřítil za nimi s výkřikem: Nevzdám se. Jestli se někdo dal zavést karikaturou, která v programu zobrazovala Ioneska jako nosorožce řítícího se proti sovětským tankům, a propadl výkladu, že inscenace je protest proti okupaci, byl to omyl sice pochopitelný, ale hrubý. Inscenace promlouvala k divákům jednoznačně: Zůstaneš-li člověkem – což nespočívá jen a jen ve tvém volním rozhodnutí – musíš být připraven na veliké osamění. To byla vyhlídka přiléhající k roku 1969, i když se mnoha čestným lidem zdála nepravděpodobná a poraženecká.

    Jednou se přihodilo, že jsem ji rozvíjel v místnostech Krajského nakladatelství Blok. Technický redaktor Viktor Šafář po léta pronásledovaný pro svůj špatný třídní původ se pro ni na mě upřímně rozhněval a strašně mi vynadal. Mluvil o kolaborantské psychologii, které podle jeho mínění podléhám. Češi prý tentokrát obstojí. Po dlouhých letech mi vzkázal omluvu. Václav Renč, který byl našemu sporu přítomen, vyjádřil obavu, že režim půjde především po dávných odsouzencích z padesátých let a znovu je podle starého seznamu uvězní. Mně se naopak zdálo, že se kritéria přizpůsobí novým provinilcům. Po Brně se nejen na schůzi brněnského spisovatelského výboru ve Slávii, ale i v dalších a méně oficiálních prostředích, v zákulisí divadel, na JAMU, kde jsem dosud jako externista učil, v Klubu umělců a v jiných hospodách stále hlasitěji mluvilo o Olegu Susovi a o mně jako o hříšnících, kteří budou potrestáni exemplárně. Někteří známí to nevydrželi a spěchali mě o tom informovat. Zdeněk Kirš, odborný asistent z katedry marxismu-leninismu na filosofické fakultě, původem dělnický kádr, který kdysi vedl náš seminář z politické ekonomie, mně při náhodném setkání na ulici přátelsky doporučil: Kamaráde, jeďte ven.

    Udivilo mě to. Takovou myšlenkou jsem se na mou duši nezabýval. Měli jsme i se ženou v roce 1969 pasy s výjezdní doložkou a strávili čtrnáctidenní podzimní dovolenou u moře na Istriji, ale v povolené lhůtě byli zase zpátky. Příští den ohledávali zvenku náš domek dva uniformovaní policisté, a když jim soused Trefulka řekl, že na nás mohou zazvonit, protože jsme doma, udivili se: Tak oni se vrátili? Závěrečný výkřik z Nosorožce jako by se obracel přímo ke mně; ale zvolat, že se nevzdám, jsem nedokázal ani v duchu. Necítil jsem v sobě ani Bérengerovo odhodlání ani jeho zoufalství. Jistě, nepřál jsem si, aby mi narostl nosorožčí roh. Mému tehdejšímu založení by nejspíš odpovídalo vmísit se bez tlustokožcových atributů mezi nosorožce a proklouznout.

    Proklouznutí jsem spontánně připravoval už delší dobu. Když jsme na posledním relativně svobodném sjezdu Svazu spisovatelů hledali dva místopředsedy, kteří by za předsednictví Jaroslava Seiferta vedli příští svazovou agendu, stal jsem se zásluhou Jana Grossmana vážným kandidátem na tu funkci, a to vedle Jiřího Brabce, který už kandidaturu přijal. Plénum čekalo, jaká dvě jména mu čerstvě zvolený výbor předloží. Mezi zvolenými členy výboru nebyl k překvapení mnohých Václav Havel. Dostal sice nadpoloviční většinu, ale jiní získali větší počet kladných hlasů a výbor naplnili. Spisovatelé-voliči se podle mě obávali, že by spisovatelská organizace pod Havlovým vlivem směřovala ke konfrontaci s novým stranickým vedením. Věřili v kompromis; doufali, že se „v tom“ přese všechno bude dát žít. To jsem si na rozdíl od nich nemyslel, tušil jsem, že si to nové stranické vedení vyřídí se všemi, kdo překáželi jeho nástupu, a právě proto jsem odolal pokušení a kandidaturu na místopředsedu odmítl. Znamenala by téměř jistotu, že se budu muset podílet na pochopitelném odporu vůči zavádění staronových metod z padesátých let, a že se mi tudíž proklouznout nepodaří. Ještě teď vidím zklamaný a i pohněvaný obličej Jana Grossmana, když pochopil, že mě nepřemluví. Druhým místopředsedou se stal Karel Ptáčník.

    Přítel Jan Zábrana

    Můj plán na proklouznutí se prakticky zakládal na úmluvě, kterou mi nabídl kamarád Jan Zábrana. Znali jsme se od roku 1959. Dal nás dohromady Oldřich Mikulášek, když jsem pracoval na výboru z jeho veršů Orchestr v korunách a jako voják-záklaďák se s ním scházel v pražském Klubu Svazu spisovatelů. Jan Zábrana si k nám jednoho večera přisedl, objednal a platil spoustu vína a potom mě vezl taxíkem k ruzyňským kasárnám, abych nepřekročil povolenou hodinu vycházky. Začali jsme se čas od času vídat a naše schůzky byly v průběhu šedesátých let čím dál častější. Jan Zábrana byl pro mě především básník. Zhloubi padesátých let jsem znal jeho rukopisné sonety. Půjčila mi je jeho tehdejší přítelkyně Viola Fischerová s dodatkem, že kdyby se přeložily, dostanou Nobelovu cenu. Viola ráda mluvila v nadsázkách, ale sonety mi už při první letmé četbě připadaly nedostižně vynikající. Většinu z nich znám dodneška zpaměti. V šedesátých letech nakonec vyšly v Československém spisovateli, dokonce jako výběrový svazek v Klubu přátel poezie.

    Zároveň jsem sledoval výsledky Honzovy překladatelské práce. Těžil jsem především z jeho rusistických znalostí, které byly fantastické nezávisle na tom, že byl samouk a neměl vysokou školu. Získaly si mě jeho překlady veršů Sergeje Jesenina, které jsem většinou znal v originále; měl jsem doma pětisvazkové ruské vydání tohoto milovaného básníka a Honzův překlad básnického cyklu Sestře Šuře jsem vychutnával a vychutnávám dodnes. V Hostu do domu jsme otiskovali Honzovy překlady Issaka Babela, jehož Rudé jízdě dal nové kouzlo ve srovnání se starým převodem Julia Fučíka. Teprve tehdy přede mnou vyvstala Babelova geniální obrazivá věta ve své básnicky vrývavé účinnosti. Nejkrásnější obrazy citoval Honza, ještě než mi poslal celý text, a tím mě připravoval na jeho přijetí. Ale i současnou ruskou sovětskou prózu znal a uměl si z ní vybrat silné texty. Tak například uvedl do češtiny pozoruhodnou prózu Georgije Vladimova Bolšaja ruda, která dostala český název Kdo jezdí sám. Vladimova, pozdějšího disidenta a tuším i emigranta, který nemohl v Sovětském svazu dále žít, poznal jeho český překladatel osobně a vyprávěl mi o něm tak sugestivně, že jsem nabyl dojmu, že Rusa až zavile pravdivého znám osobně. Sledoval jsem také, jak můj přítel zápasí s textem Grigorije Baklanova a s jeho názvem, který zněl: Mjórtvyje sramú ně imút. Se zlomyslností poplatnou dobovým protiruským náladám jsem samozřejmě navrhoval: Mrtví sračku nedostanou, ale Honza román a jeho patos hájil a posléze vymyslil důstojnou a krásnou českou obdobu jeho titulu založeného na staré ruské vazbě: Neb mrtvi jsouce hanby nedojdeme.

    Honza překládal i z angličtiny, a to americké básníky jako Ferlinghettiho a jeho mladší beatnické druhy. Z Honzových úst jsem v hospodě například poprvé slyšel českou podobu úryvků z Ginzburgova Kvílení a výklad celého tohoto jedinečného hnutí, jehož východiska jsem jako měšťák sice nikdy nesdílel, ale básnická vyznání jeho členů uměl Honza přiblížit tak, že fascinovala i mě. Pokud se pamatuju, přeložil Honza i slavného Prezidenta Krokadýlů a předvedl svůj slovesný rejstřík na jeho divoké pouliční mluvě. V Honzově překladu s pěknými věnováními mám i několik detektivek počínaje Conanem Doylem a jeho Sherlockem Holmesem a konče Agathou Christie.

    Samostatnou kapitolu tvořily doslovy. Umění doslovu dovedli spolupracovníci Odeonu na neobyčejně vysokou úroveň, Zábranovy výkony však i v tomto znamenitém kontextu vynikaly. Byl velký znalec literatury a jeho glosy na okraj Valjova překladu Eliotovy Pusté země – glosy většinou polemické – by stály za zařazení do učebnic poetiky. T. S. Eliota miloval a jeho zásluhou se mi aspoň prostřednictvím překladů otevřel průhled do světa tohoto básníka, s nímž jsem se jako obdivovatel ruských a francouzských veršů zatím míjel.

    Když se Honza oženil, připojila se k našim rozpravám jeho paní Marie. Začínala jako básnířka pod dívčím jménem Leskovjanová, ale uplatnila se zejména jako polonistka a italienistka, posléze jako členka slavné redakce časopisu Světová literatura. Její soudy o literatuře a její pevný charakter tvořily působivou srostlici a přispívaly k tomu, že setkání se Zábranovými byl pro mě i pro mou ženu vítaný svátek. Samozřejmě jsme také politizovali. Honza se mi svěřil s osudem svých rodičů, kteří byli jako učitelé po roce 1948 odsouzeni k dlouholetému vězení na základě průhledné provokace: vlivnému estébákovi se líbil jejich rodinný domek v Humpolci. Korunní svědek, který vypovídal, že pravidelně vozil panu Zábranovi staršímu vlakem instrukce k protistátní činnosti, a kterého pan Zábrana nikdy předtím neviděl, volal na něj při přelíčení: Emane, je to marný, mají všecko černý na bílým, vzdej to. Honza vyprávěl, jak si po dlouhém úředním projednávání směl ze zabaveného domku odnést své věci a v předsíni přitom loktem nechtěně narazil na nezvykle objemnou a těžkou kapsu koženého pláště na věšáku: v kapse byla pistole.

    Líčil také svou přípravu ke studiu teologie a přátelství s Josefem Jedličkou. Ale nikdy jsme se nedostali k vyznání, jak je na tom s vírou. Teprve po dlouhých letech jsem pochopil z četby Honzových pamětí vydaných ve dvou dílech pod názvem Celý život, že určitou část svého životopisu a zejména své nejniternější politické názory se mnou neprobíral. Bydlíval jsem přitom u Zábranů dlouhé dny a netajil se před nimi s ničím. Byli první, komu jsem vylíčil svůj otřes z cesty do Paříže, kam jsem v dubnu 1968 jel pro svou mladší sestru, která tam studovala na École normale supérieure a pod atakem těžkého duševního onemocnění se pokusila o sebevraždu. Honzovi a jeho ženě jsem se svěřil i se svými beznadějnými pocity autora jevištního omylu zvaného Děvka z města Théby. Ano, řekl Honza, dobře ti rozumím. Musíš teprve dokázat, že jsi dramatik. Byl první člověk mimo naši nejužší rodinu, s kterým jsem začal hovor o svém židovství. Mluv otevřeně, povzbudil mě, já vím, že jsi Žid.

    Na druhé straně chápu, že přede mnou zatajil, jak absolutně negativní je jeho vztah ke komunismu a jak nelítostně odsuzuje jeho konjunkturální posluhy. Nemohl si být jist, že jsem zralý přijmout jeho úplné přiznání ke strašné ráně, kterou v sobě nosí a kterou nemůže komunismu a komunistům odpustit, a ke strašné nenávisti, jež ho ve vztahu k těmto lidem a k této myšlence ovládá. Měl právo myslet si, že jsem člověk nepevný: dobře to na mně poznal. A tak přestože jsme se i po celý osmašedesátý rok shodovali v odhadu, co přijde, a stejné pocity si už od roku 1967 vyměňovali s jeho blízkým přítelem Josefem Škvoreckým, neúčastnil se Honza ani jediné schůze výboru Svazu spisovatelů, jehož členem se stal stejně jako já.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 26. listopadu 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím XVIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,