Co na sebe vím XIX

Svou neúčast na schůzích Svazu spisovatelů zdůvodňoval Jan Zábrana usilovnou prací na překladu Pasternakova románu Doktor Živago. Chtěl ji stihnout, aby mohlo dílo vyjít, než „spadne klec“. S jejím pádem tedy i v tomto směru počítal. To všechno byla pravda, ale myslím, že nikoli celá. Honza měl za sebou zkušenost padesátých let a nechtěl udělat nic, co by ho vystavovalo nebezpečí, že ji prožije podruhé. Po zatčení rodičů a po rozsudku nad nimi pracoval dlouhou dobu v čakovické Avii, dělal polévané nočníky a žil v očekávání, že seberou i jeho. K profesionálnímu překládání se dostal jako dělník po vítězství v anonymní soutěži, jeho práce byla tudíž vydána a honorována. Jako překladatel se tím etabloval a zajistil si existenci navzdory systému, který zničil jeho rodiče. Byl přesvědčen, že riskantní, ba nerealistický reformní pokus roku 1968 skončí krutým účtováním se všemi, kdo se na něm byť sebevzdáleněji podíleli, a podřídil své chování snaze, aby mezi nimi v žádném případě nebyl. Jeho zkušenost mi chyběla, byl jsem tudíž méně zdrženlivý a v roce obrodného procesu vesele schůzoval s Eduardem Goldstückerem, Janem Procházkou, Václavem Havlem a dalšími protagonisty tehdejších spisovatelských aktivit. Tušil jsem sice, že to skončí špatně, ale nedomýšlel, že důsledky mohou dopadnout přímo na mě a že úder může být nejen drtivý, nýbrž zničující. To jsem si uvědomil daleko později.

S Janem Zábranou jsem měl domluveno, že bude-li nejhůř, zprostředkuje mně ročně dva překlady ruské prózy. Zdálo se, že má takové styky v nakladatelství Svět sovětů, pozdějším Lidovém nakladatelství, že mně takový slib může dát. Pro případ, že bych nesměl pod svým jménem ani překládat, předpokládal, že překlad vezme na sebe. Věděl, že bych jako překladatel obstál a neudělal mu zjevnou hanbu: dvakrát nebo třikrát jsem musel v Hostu do domu zaskočit za selhavšího překladatele z ruštiny a dodat v šibeničně krátkém termínu české znění současné povídky Michaila Kazakova nebo zásadně upravit úryvek z románu Holý rok od Borise Pilňaka.

Ale i nad naším přátelstvím se začaly stahovat mraky. Někdy v září 1969 jsme spolu seděli v hospodě na Vinohradské třídě. Podle svého umístění se tehdy jmenovala Nad rozhlasem. Při příštím setkání mi Honza sdělil, že jsme byli sledováni. Pan vrchní mu prozradil, že se na nás vyptávali dva estébáci. Přesněji řečeno: O vás, pane Zábrana, vůbec nešlo. Vás neznali. Ale znali toho černýho pána, co byl s váma. Ten je zajímal. Nepokládal jsem to za nic zvláštního, ale když jsem po dvou týdnech ohlásil příští příjezd do Prahy a s naprostou samozřejmostí se vnucoval, že postaru zaklepu rovnou u Zábranů v Malešicích na Počernické ulici, navrhl Honza, že na mě počká u vlaku. Pozval mě do hospody a tam mi vysvětlil, proč má návštěva v jejich bytě nepřichází napříště v úvahu: je to kvůli ženě Majce – bojí se.

Na mou duši mě nenapadlo hledat v tom něco jiného. Majku jsem sice znal jako statečné děvče, ale její nové pocity jsem samozřejmě respektoval. Jenže některé další Honzovy projevy mě udivily: najednou mi začal psát na adresu mých rodičů do Králova Pole, přestože věděl, že od roku 1966 bydlíme ve vlastním domku v Masarykově čtvrti. Byl tam dokonce několikrát hostem, když přijížděl do Brna na redakční radu Hosta do domu. Vyložil jsem si záměnu adresy jako roztržitost. Jenže navzdory mému upozornění chodily Honzovy dopisy i nadále k našim. Navíc jsem si všiml, že je každá zásilka na rubu obálky vybavena adresou odesilatele, ale že jeho jméno je smyšlené, s každým psaním se mění a s ním i uvedená odesilatelova adresa.

Někdy v roce 1973 se mi v Brně přihlásil Mirek Salivar a přinesl mi kanadské pozdravy od své sestry Zdeny a jejího manžela Josefa Škvoreckého. Hned jsem od Mirka dostal na přečtení rukopis Zdenina rozsáhlého románu-protestsongu Honzlová, který se mi velice líbil jako jediný dosavadní český pohled na padesátá léta očima nestranického outsidera, a když jsem mu jej vracel, přišla řeč i na Jana Zábranu. Zalitoval jsem, že na Majku tak dolehl strach ze styku s podezřelou osobou, jako jsem já, ale Mirek Salivar to vykládal jinak: Majka je normální holka, to Honza je plný obav a podobná opatření, jaká nastolil vůči mně, uplatňuje i vůči některým jiným přátelům se stejnou výmluvou, takže pan Salivar se rozhodl jít mu z cesty.

Po čase přestaly Honzovy dopisy docházet vůbec; za dlouhé, předlouhé měsíce přišlo jen strojopisné přání – Pasternakova báseň v Honzově překladu s přípiskem P. F. 1972. Zatvrdil jsem se a neodpověděl. Poté, co jsem se stal úředně zakázaným autorem, jehož vyloučení z literatury žádal přední stranický a spisovatelský činitel v Rudém právu a také je prosadil, bylo Honzovo mlčení snáze pochopitelné. Zároveň je však pravda, že jsem snadno propadl bolestínským pocitům a svou opuštěnost si tak trochu pěstoval. Je možné, že kdybych pokračoval v korespondenci a dával nadále najevo, že si o Honzovo přátelství stojím, nebyl by nadobro zmlkl ani on. Ale byl jsem zároveň hrdý a zároveň nechtěl nikoho poškozovat v očích tajné policie. Tak se stalo, že jsem se o Honzovi za příští půldruhé desítky let doslechl jen dvakrát nebo třikrát při náhodném setkání s Antonínem Přidalem. S Honzou se znali z dřívějška a až do Honzovy předčasné smrti si psali a vídali se. Antonín Přidal se s ním na pohřbu rozloučil za všechny přátele. Mně přišlo parte dva dny po obřadu, ale to pravděpodobně zavinila Státní bezpečnost, která mi kontrolovala poštu až do pádu režimu a některé aktuální zásilky „odkláněla“.

Teprve když jsem si po pádu režimu přečetl Zábranovu knihu vzpomínek, zahlédl jsem básníkovu odvrácenou tvář a seznámil se s tím, co považoval za možné svěřit jen nejsoukromějším záznamům. Bez hněvu jsem si přečetl kratičký náznak očekávání, že Uhde v Hostu do domu bude muset spolu s ostatními v redakci zřejmě volit cestu kolaborace s režimem, ale do hloubi otřesen jsem sledoval přiznání, v jakém vnitřním pekle musel žít autor těchto autentických vzpomínek. Byl jedinečný básník, a přitom věděl, že komunistické cenzuře nemůže předložit to, co by zásadně považoval za nutné uložit do svých veršů. Soudím, že mnohé z nich zůstaly nenapsány, a představuju si, jak to jejich autora bolelo. Překládal sice znamenitě, ale za svou nejvlastnější ambici to nepovažoval. Velkou část své rezistentní schopnosti spotřeboval na to, aby čestně obstál v padesátých letech. Proto nepatřil mezi chartisty; dělil jej od nich také pocit, že jde o někdejší prorežimní prominenty, kterým se stýská po ztracených privilegiích, jimiž sám nebyl obdařen. Tento pocit, ne zcela spravedlivý, ale dobře pochopitelný, sdílel s valnou většinou lidí pronásledovaných v období těsně po únoru 1948. Zároveň se však nemohl vyhnout účasti na některých oficiálních schůzích a slavnostech, a to bylo bolestivé zejména v době po sovětské okupaci; ač tyto příležitosti nevyhledával, naopak se jim vyhýbal, musel přece jen občas dělat stafáž při udílení cen za překlady z ruštiny, musel se stýkat s činiteli, které si hnusil a jimiž pohrdal – a doma potom chrlil na papír hněvné postřehy na jejich adresu a nekompromisní odsudky na adresu režimu, jejž ztělesňovali. Až se bude literární historik zabývat pojmem vnitřní emigrace, najde v Celém životě Jana Zábrany velké, pravdivé a zároveň tragické svědectví o životní situaci, v jaké žil a zemřel jeden z nejvzdělanějších a nejtalentovanějších příslušníků generace narozené ve třicátých letech minulého století.

Vraždění ve Veracruz

Po celý rok 1969 a 1970 jsem se snažil pracovat na nové komedii. Jmenovala se Vraždění ve Veracruz. Ohlásil jsem ji Literárnímu fondu jako důvod k půlročnímu stipendiu a připravoval se, že ji bude třeba po dokončení předložit na důkaz, že jsem se neflákal. Práce šla docela dobře od ruky. Byla to ovšem opět hra-nápad: město Veracruz je obleženo vzbouřenci, které vede Pancho Villa, a kteří důmyslnými cestami pronikají do městského života; používají k tomu například městské kanalizace. Vrchní velitel obránců, známý generál policie, neméně důmyslně infiltroval do štábu vzbouřenců, takže útočníci i obránci postupně padají do léček a stávají se obětmi zákeřné střelby. Když už nezbývá ani jeden obránce, mají obyvatelé Veracruz za to, že se konečně objeví legendární Pancho. Nezdá se, že by jim na tom nějak zvlášť záleželo, prostě si zvykli, že jeden vládce odejde, a přijde druhý. Velitel vzbouřenců však nepřichází. Je totiž už dávno na místě. Byl tam od začátku: je to policejní generál, který zastával obě vůdčí funkce najednou.

Nápad jsem objevil v románu Andreje Bělého Petrohrad, pomocnou inspirací mi byl i Chestertonův román Kamarád Čtvrtek a jeho dramatizace. Myslil jsem také na magicky znějící báseň Richarda Weinera s refrénem Heslem dnešní noci: Vera Cruz. Motiv kanalizace jsem odkoukal ze slavného filmu Kanály Andrzeje Wajdy.

Uhde skončil

V prvním návalu nadšení, že se mi podařilo dovést hru do finále, ohlásil jsem se někdy na podzim 1971 u pana Sokolovského v Divadle E. F. Buriana, kde tehdy zakotvil. Zdálo se mi, že by se navzdory popsutým poměrům dala provozovat jako parodie na westerny, a doufal jsem, že pan Sokolovský jako umělecký šéf poříčského divadla má určité slovo a bude umět Vraždění prosadit, pokud se mu ovšem bude líbit. Text jsem mu mezi čtyřma očima přečetl. Poslouchal soustředěně, ale nezdálo se mi, že by se bavil. Byl naopak velice vážný, a když se potom ujal slova, zvážněl ještě víc. Pane Uhde, řekl, to nemá cenu. Lekl jsem se: hra je špatná. Ale pan režisér pokračoval: Vy jste zřejmě blaženě nevědomej. Zatvářil jsem se, že nerozumím, a skutečně jsem nic nechápal nebo spíš nechtěl chápat. Opravdu netušíte, že jste v prdeli? Pořád se ještě nabízel výklad, že je Vraždění můj další omyl. Ale pak mně svitlo. Jste v prdeli, opakoval režisér. Zakážou vás. Je to připravený. Do roka a do dne to vypukne. Tonda Dvořák se ptal na úvé. Na rozdíl ode mě má kontakty. Dali mu to polopatě: Uhde skončil. Od Ludvíka Kundery můžu snad prý občas něco uvést. Na vás jsou šíleně nasraní. Jste vyřízenej. Nemá smysl si něco nalhávat. Nepomůžu vám. Namítl jsem, že nejsem tak významný zločinec, aby se mnou zabývali dokonce na samém úvé, ale pan Sokolovský poznamenal suše: Jsou jiného názoru. Podal mně ruku a od té chvíle jsme se dvacet let neviděli s výjimkou náhodného půlminutového setkání na Národní třídě někdy kolem roku 1982.

Doma jsem se do své hry začetl, jako bych se chtěl upevnit v přesvědčení, že za něco stojí. Ale dojem byl právě opačný. Poznání, že se Vraždění ve Veracruz nebude v dohledné době hrát a možná se nebude hrát nikdy, vyvolalo ostrý pohled na každou situaci a na každý výstup. Jako kdysi při druhé premiéře Děvky z města Théby, projela mi i tentokrát hlavou intuitivní nápověď, že namísto pohybu živých hrdinů předkládám výsledky manipulace dřevěnými figurami, nikoli však loutkami, nýbrž kuželkami, které jsou navíc duté. Děj mi připadal jako mechanické vyšívání do předepsané osnovy, které ničím nepřekvapí, protože se jeho prajednoduché zákonitosti dají snadno odhadnout předem. Nebyl to Ioneskův zlý sen, nýbrž kalkul odkoukaný od jiných autorů. Psal jsem bezbolestně; ani na řádku textu nebyla patrná „tíha muže na básni“, řečeno slovy básně Františka Halase. Vzpomněl jsem si, jak mé dosavadní pokusy hodnotil vzácně přísný a neméně pronikavý a jasnozřivý Milan Suchomel: Zatím je to chytrý, říkal. Teď teprve mi došlo, jak ostře negativní kritika to byla. Udělalo se mi z toho pomyšlení fyzicky špatně, doslova na omdlení. Má všímavá paní se mě okamžitě zeptala, co je se mnou. Vymluvil jsem se, že jsem po cestě z Prahy utahaný a půjdu si lehnout. Ale nemohl jsem usnout. Teď jsem jasně věděl, že jsem na bludné cestě, a že osvojil-li jsem si jakousi slovesnou obratnost, není mi to nic platné, protože nemám co říct.

(Pokračování)