Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím XIII

    Toužil jsem napsat další hru

    Pražská premiéra Krále-Vávry měla v Divadle E. F. Buriana jedinečnou atmosféru. Popremiérová oslava byla reprezentativně navštívena, mezi hosty byli herci, divadelní i filmoví režiséři, spisovatelé, výtvarníci, novináři a funkcionáři, z nichž jako první mi blahopřál doktor Miloslav Brůžek: Tak se nám to podařilo. Kolem desáté večer se objevil Waldemar Matuška a jal se ani ne tak zpívat jako tančit. Partnerkou se mu snažila být Milena Zahrynowská, která sice seděla u stolu se svým manželem Antonínem Sychrou, estetikem a častým přispěvatelem Rudého práva, ale která jako sólistka Hudebního divadla v Karlíně a profesionální zpěvačka a tanečnice nemohla odmítnout Matuškovo vyzvání. Nestačila však na jeho fantastické improvizace a chvílemi se jen bezmocně natřásala a přihlížela partnerovu řádění. Seznámil jsem se s nekonečnou spoustou umělců i lidí, kteří se s umělci jen přátelili, ale jako umělci vypadali. Každý z nich si chtěl s autorem potřást rukou, v horším případě si s ním připít u baru. Vzpomínám si, že jsem po půlnoci, když už bylo „málo hodin“, strašně urazil filmového režiséra Jaroslava Balíka, který pro nás oba objednal whisky, ale jakmile se představil, vyslechl si ode mě spontánně upřímnou hanu na svůj starší film o Juliu Fučíkovi. Uznával, že film byl průser, ale mně to nestačilo a nadával jsem mu dál. Do taxíku mě po bok mé trpělivé ženy vpravila paní Helena Šimáčková. S ní jsem si ještě dávno předtím stačil domluvit, že se svou příští hrou zavítám do zdejšího divadla.

    Jenže jsem ani vzdáleně netušil, o čem by má příští hra měla být. Věděl jsem jen, že musí být velmi poetická a nesmí stonat na lokálnost námětu. Jeden čas jsem uvažoval o příběhu, který by se po vzoru Petera Weisse a jeho Marata jmenoval O proroků mordování a o jejich zmrtvýchvstání a tak pořád dokola. Zdálo se mi, že nosnou ústřední situaci by mohla nabídnout doba, kdy se Palestina hemžila proroky, kteří prorokovali všechno možné, hlavně konec dějin, a používali k tomu nejrůznější divadelně reprodukovatelné triky. V rozhovoru, který jsem jako autor úspěšné prvotiny dělal s Vojtěchem Jestřábem pro týdeník Kulturní tvorba, jsem se těmito úvahami dokonce pochlubil a hned dostal pět šest dopisů z českých divadel, abych na ně pamatoval s průklepem, až Mordování dokončím. Neudělal jsem však na něm ani čárku. Vzpomínám si, že jsem na to téma absolvoval jeden z posledních rozhovorů s Milošem Rejnušem, nebyl-li to rozhovor vůbec poslední. Nepiš to, řekl mi velice vážně. Nikdy se mnou tak kategoricky nemluvil. Slyšel jsem tu větu v duchu mnohokrát, a to nejen tehdy, když jsem ještě připouštěl, že perzifláž proroků zbásním, ale zejména dlouho poté, co jsem pochopil, že není náhoda, že nevím jak do toho. Nakonec jsem se rozhodl pro příběh neméně poetický a pro vyznění neméně provokativní a kontroverzní: začal jsem koncipovat troufalou parafrázi Sofoklovy Antigony.

    Už to, že jsem svou příští látku hledal touto cestou, by mě bylo mělo varovat. Věděl jsem sice něco o takzvaném vnitřním tématu, které autora orientuje, ale nikoli formou vnějších argumentů slibujících atraktivitu a úspěch, nýbrž intuitivně a z hloubi jeho vlastní osobnosti. Byl to však jen teoreticky osvojený poznatek. Toužil jsem prostě napsat hru, zejména když jsem si v doslovu ke knižnímu vydání Krále-Vávry přečetl pronikavý soud Leoše Suchařípy; nazval svou stať Na cestě ke hře. Chybělo mně ovšem nejen vnitřní téma, ale i ona základní dovednost, kterou jsou vybaveni dramatikové postrádající jej stejně jako já, ale na rozdíl ode mě schopní vybrat si nosnou látku a zpracovat ji tak, že se výsledek dá nejen hrát, ale umí dokonce potěšit diváky, pobavit je nebo upoutat aktuálním problémem. Má Antigona měla být ve verších a spočívat na odvážné filosofické koncepci. Pochopitelně nikoli na koncepci náboženské. Pohřeb jako výraz úcty k podsvětním bohům, jimž lidské tělo po smrti patří, a nemá tudíž podléhat lidským zákonům platným zaživa, ani kdyby původcem takových zákonů byl sám vladař, to vše mi nic neříkalo. Mé Antigoně tudíž zbývala jediná motivace, která ji mohla nutit nelegálně pohřbít bratra: touha vystoupit proti Kreontovi a konfrontovat se s ním mocensky. Je to divoký a špatně domyšlený nápad, ale nemusel dopadnout úplně katastrofálně, kdyby jeho autor vyšel z jednání konkrétně vyvedených postav. Antigona v mém podání však žádné lidsky pojmenovatelné vztahy neměla, byla abstraktní vyjadřovatelkou hotových postojů a výroků stejně jako oba Kreontovi pomahači. Měl jsem v nich na mysli „dělníky násilí“, muže, kteří sloužili nacistické diktatuře a plynule přešli do služeb tajné policie komunistické, zkrátka věční kati dějin, ale netušil jsem, že přesná sociální a psychologická charakteristika takovým postavám nejen neškodí, ale naopak jejich kresbě prospívá. Ne že bych takové postavy kolem sebe neviděl, ale jejich lidský profil mě nezajímal. Vzrušovaly mě jejich průměty do roviny idejí, přesněji řečeno zajímaly mě ideje.

    Co zvěstoval anděl

    Přitom jsem v tomto období prodělal zážitek, který mě měl a mohl upozornit, že jsem na bludné cestě. Když mě vyzval přítel básník a dramatik Karel Tachovský, dramaturg Československého rozhlasu v Brně, abych zkusil napsat rozhlasovou hru, připadl jsem stejnou studenou vyhledávací metodou na biblický příběh Lotův a zpracoval jej formou krátké půlhodinové morality. Její jednotlivé výstupy byly po brechtovsku uváděny citací Písma. Lota v souladu s biblickou předlohou navštívil v mé hříčce Anděl, zvěstoval mu, že jeho město bude pro své hříchy zatraceno a vyvráceno, a vybídl jej, aby na boží pokyn i se svou rodinou město opustil. Jenže idea, kterou jsem byl posedlý, napovídala opačné jednání: občan neutíká před společným osudem vlasti, ani kdyby její stav byl sebehorší. Anděl vyzývající Lota k emigraci je tudíž hlasatel scestné morálky, vlastně něco jako ďábel. Když jsem začal uvažovat, že bych Komedii s Lotem dokonce upravil pro divadlo a pod patronací Bořivoje Srby nabídl Mahenově činohře, zabýval jsem se myšlenkou, že bych titulního hrdinu nechal emigrovat, jeho ženu stiženou láskou k domovu nechal trčet v Sodomě jako solný sloup a druhou část příběhu dohrál tak trochu v duchu biblické předlohy: osamělý Lot a jeho dcery v pusté cizí zemi propadnou hříšné vášni a dopouštějí se incestu.

    Naštěstí k uskutečnění tohoto plánu nedošlo. I to, co jsem dříve zplodil pro rozhlas, bylo silně vlastenecké a ideologické. Byla to hra proti emigraci. Potěšilo mě, že byla nejen příznivě přijata v rozhlasové redakci a dostalo se jí veškeré péče při realizaci, ale okamžitě o ni projevilo zájem několik zahraničních stanic, takže vznikal překlad do němčiny, polštiny, maďarštiny, slovinštiny, dokonce do francouzštiny pro potřeby belgického rozhlasu. Československou premiéru jsem se rozhodl slavnostně vyslechnout doma u rodičů a při té příležitosti jim představit svou dívku. Provedení bylo veledůstojné, režisér Vladimír Vozák pojal text pateticky a dal vyznít biblickým citacím, samozřejmě ve starobylé verzi Bible kralické. Hudba Jaromíra Dlouhého jakoby vycházející z duchovních skladeb snoubila tento zdroj s velmi moderní instrumentací a herci brněnské stanice byli na velmi dobré profesionální úrovni. Mé dialogy arci zněly i mně poněkud toporně a neuměle, ale celkový dojem aspoň podle mého názoru zásadně nepokazily. Rodina hru vyslechla, aniž dala najevo libost nebo nelibost, a mlčení se prodloužilo až do chvíle, kdy jsem se rozloučil, abych doprovodil dívku domů.

    Po cestě se dala teprve po dlouhém přemlouvání pohnout k jednovětému stanovisku: hra se jí nelíbila tak strašně, že to ani nedovede vyjádřit a prosí, aby se o to nemusela snažit. Samozřejmě jsem nedal pokoj, dokud jsem z ní nevytáhl podrobnosti. Sebevědomě jsem předpokládal, že její výhrady bez velké námahy vyvrátím. Dozvěděl jsem se, že má hra je nelidská. Vypráví o sporu v rodině, v němž matka i syn zastávají opačný postoj než otec, ale spor je zachycen, jako by si autor nebyl vědom jeho vážnosti a tragičnosti, ba hůř, jako by mu na této stránce věci vůbec nezáleželo. Spěchá negativně charakterizovat Anděla, ale o hříších, jimiž Sodoma překypuje, neřekne ani slovo, přestože je pro pochopení rodinného sporu zásadně důležité, čím vlastně město stůně. Kritička dodala, že poněvadž je bez vyznání, vůbec jí nevadí, že známá biblická epizoda nabývá opačného významu, než jí přisuzovali učitelé náboženství, ale zarazilo ji, že je v mém podání lidsky naprosto prázdná, jako bych neměl ani potuchy o životě v rodině.

    Nevěděl jsem co na to říct partnerce o šest let mladší, kterou jsem do té doby ohromoval znalostmi o literatuře, s nimiž ji jako nadšenou čtenářku na gymnáziu neseznámili. Slíbil jsem, že budu o jejích slovech přemýšlet. Další příležitost k tomu se přihlásila o několik dní později. Dramaturgie rozhlasových her Československého rozhlasu mi předala zalepený dopis, který mně jako autorovi hry adresoval její posluchač. Jmenoval se Ferdinand Horák a představil se mi jako bývalý profesor angličtiny, kterého poúnoroví vládci za aktivní křesťanství vyhostili z Prahy a umístili i s rodinou na venkov – na státní statek někam k polským hranicím do obce Malá Morava. Horákovi tam pracují jako zemědělští dělníci. Jádro dopisu však spočívalo v něčem jiném: jeho autor začal prohlášením, že sice sdílí Kiplingovo přesvědčení z Knihy džunglí, že je zakázáno zapřít svou krev, ale nechce prý nikoho soudit. Právě já bych však měl mít zesílený smysl a cit pro tento motiv. Jenže z mé hry pochopil, že zřejmě neznám tajemství svých rodičů. Do jejich života prý za nacistické okupace také vstoupil anděl. Byl arci poněkud při těle a do andělského zjevu mu všechno chybělo, ale poněvadž byl důsledný katolík a kromě toho bohatý člověk – dnes prý by se řeklo vykořisťovatel –, zachránil mou židovskou matku před koncentračním táborem. Byla by se tam ocitla, kdyby anděl nebyl před protektorátním soudem dosvědčil, že jde o jeho vlastní dceru, která se narodila z jeho mimomanželského vztahu s provdanou dámou. Oba milenci, naštěstí nežidovského původu, prý si přáli, aby se jejich hřích utajil před jejich rodinami, a proto plod své lásky svěřili do věčného opatrování přátelské manželské dvojici – mému židovskému dědečkovi a židovské babičce. Celou tuto smyšlenou historii podepřenou souhlasem všech zúčastněných vybavil anděl pan Hromádka úplatky na všech stranách, takže v paternitním sporu, který proti svým rodičům oficiálně vedla má matka, konstatoval nakonec soud, že žalobkyně nemá ani kapku židovské krve. Spor byl spojen s velkým rizikem; kdyby se byla prozradila pravda, byli by všichni uvězněni pro těžký trestní čin pokusu o rasový podvod. Anděl riziko bez váhání podstoupil. Ale když po únoru 1948 přišel pro změnu sám do nesnází, marně mým rodičům psal a telefonoval: chtěl je poprosit o právnickou pomoc, když mu sebrali podnik a chtěli ho v jeho třiasedmdesáti vyhnat z vily a vysídlit na venkov jako jeho zetě Ferdinanda Horáka. Nepodařilo se to jen proto, že anděl zemřel tři dny před ohlášeným vystěhováním. Profesor Horák nezazlívá mým rodičům, že nepomohli. Ví, že se v té věci nedalo nic dělat. Má jim však za zlé, že nepřijeli na pohřeb ani neposlali řádeček kondolence. Mně pak vyčítá hru, která anděly označuje za šejdíře. Ostatně ať se pánů rodičů zeptám na podrobnosti; znají jich daleko víc než pisatel tohoto dopisu.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 21. září 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím XIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,