Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Co na sebe vím XI

    Tak takhle vy nás, Milane, vidíte?

    Tíž funebráci přišli pro mě při děkovačce a odvedli mě na jeviště. Měl jsem sugestivní dojem, že premiéra dopadla výborně. Sotva spadla opona po dlouhém, předlouhém skandovaném potlesku, obklopili mě nejrůznější nadšení diváci z řad novinářů a příznivců divadla, kteří trefili na jeviště a měli tam přístup, blahopřáli mně a několik se jich na místě urazilo, protože se jim zdálo, že jsem je přehlédl. Byl jsem však opravdu myšlenkami jinde: proti své vůli jsem v hledišti zanechal ženu. Nepočítal jsem s tím, že se mi nepodaří vrátit se pro ni na místo, a když jsem se téměř násilím vymanil ze zajetí gratulantů, bylo hlediště odděleno od jeviště zamčenými dveřmi – a má paní nikde. Teprve po delším pátrání jsem ji objevil před oficiálním východem z divadla, kam ji vykázala komisní příslušnice hasičského sboru s odůvodněním, že po představení nesmí v hledišti nikdo zůstat, ani kdyby to byla autorova manželka. Musel jsem oběhnout budovu služebním zadním vchodem a stejnou cestou doprovodit zkřehlou ženu do divadelního bufetu, kde už mezitím propukla bujará oslava s muzikou a tancem. Mé paní ta příhoda značně zkazila náladu – měla pocit, že ve srovnání s divadlem pro mě žena a člověk vůbec znamená velmi málo, ba vlastně nic, a já jsem jí to dovedl vymlouvat jen slovy.

    Sergej Machonin, který jako přední redaktor a divadelní referent Literárních novin přijel na premiéru z Prahy, vyslovil podiv, že se tvářím jako po katastrofě. Mám prý naopak důvod k radosti, protože premiéra je vydařená a dostane se jí v Literárních novinách ocenění a podpory. Podotýkám, že jsme se se Sergejem tehdy sotva znali a já jsem o něm věděl hlavně z písničky, kterou popularizoval Oldřich Mikulášek a která se týkala jednotlivých pražských literárních prominentů. O Sergejovi se v ní zpívalo: Ó Machonin, ó Machonin,/ ke komu se přikloním? Odrážel se v ní Sergejův prudký názorový zvrat od přísně dogmatického soudce české poezie k antidogmatickému sledovateli divadla a bojovníkovi za větší svobodu pro dramatiky. Ale příznivý soud předního publicisty a kritika mě těšil a lichotil mně. Nepopírám, že byl východiskem našeho pozdějšího přátelství.

    Jenže první novinová kritika Krále-Vávry byla ostře záporná. Jejím autorem byl redaktor brněnské mutace Mladé fronty Otakar Rydlo a uveřejnil ji ve svém mateřském deníku. Jeden výstup hry nařkl ze zdlouhavosti, jiný z moralismu, celkově byl nespokojen a o bouřlivém ohlasu obecenstva se nezmínil. V divadle se okamžitě vyrojila roztodivná vysvětlení. Pan Sokolovský si vzpomněl, že ho kdysi týž kritik žádal, aby zaměstnal v divadle paní Rydlovou; je školená baletka. Ale už není, co bejvala, odbyl ho režisér – a kritik se prý pomstil. Dobře informovaní všudybylové pak přinesli zprávu, že pan Rydlo devotně nabídl krajskému výboru strany, že napíše negativní hodnocení, aby zabránil vzniku pověsti, že mimořádně drzá satira ve Večerním Brně je umělecky dobrá. Nikdo se k mému údivu nedomníval, že se Král-Vávra Otakaru Rydlovi docela obyčejně nelíbil. Já jsem si tu domněnku připustil okamžitě. Věděl jsem, že bouřlivý divácký ohlas může mýlit. Ani mně se některé dřívější inscenace Večerního Brna nelíbily, třebaže jsem na premiéře zažil skandovaný potlesk publika srovnatelný s reakcí na mou premiéru.

    Pak vyšla kritika v brněnském krajském komunistickém deníku Rovnost, a to na druhé straně a podepsaná redakční šifrou RT. Původně ji napsal šéfredaktor Křivánek a byla prý vcelku příznivá, jenže si ji vyžádal k revizi sám Ladislav Manoušek a zásadně ji přepsal. Na textu byl poznat vliv dokonce několika názorů a po Brně kolovala jména dalších pisatelů, kteří se na výsledné podobě článku podíleli. Velikým nepřítelem Krále-Vávry a mým osobně se stal Manouškův podřízený RSDr. Oldřich Klíčník, který ho po okupaci vystřídal ve funkci. Vyprávělo se, že si dr. Klíčník na vnitrostranické diskusi dovolil ostře polemizovat nejen se svým tehdejším nadřízeným, ale i s vedoucím tajemníkem Martinem Vaculíkem a jeho závěrečným slovem. Nojo, reagoval Vaculík, před tebou by obstála jen hra, kterou by napsal ústřední výbor a zrežírovalo politbyro. Všichni se zasmáli, dr. Klíčník zmlkl a já jsem v něm získal zapřisáhlého nepřítele na věčné časy. Ale ani vzdáleně mě nenapadlo, jak zásadní vliv to bude mít na můj osud. Jenže napadnout mě to mohlo. Vždyť i od jinak milé a příjemné paní Boženy Skácelové, básníkovy manželky, jsem si vyslechl užaslou otázku: Tak takhle vy nás, Milane, vidíte?

    Palba na slepo

    Jednomyslně byl napadán závěr hry: to si autor skutečně myslí, že naše nedostatky jsou tak hluboké, že se nedají odstranit a že je naše společnost odsouzena k pohybu jako na kolotoči? Vždyť o kolotoči se ve hře přímo zpívalo: Kdepak je pan kolotočář, ať mně vrátí vstupný. To chce pan Uhde emigrovat? Závažnou součástí článku v Rovnosti byla věta, že divadlo musí na textu dále pracovat. Potvrzoval se můj dojem, že se tajemník Manoušek seznámil s Králem-Vávrou teprve na premiéře a že byl nemile překvapen, k čemu dal souhlas a zač se svou autoritou postavil. Z krajského výboru proskočily indiskrece, že někteří soudruzi v čele s RSDr. Klíčníkem žádají, aby byla inscenace okamžitě stažena a aby byl tajemník pro ideologii Manoušek hnán k odpovědnosti.

    Teprve potom vyšla Machoninova jednoznačně podpůrná stať v Literárních novinách a Jaroslav Opavský odevzdal svou kladnou recenzi Rudému právu. Jenže vedení redakce uveřejnění odložilo a trvalo několik měsíců, než si soud zkušeného znalce divadla mohli čtenáři ústředního orgánu strany přečíst. Profesor Jan Kopecký napsal o Králi-Vávrovi rozsáhlou studii pro Hosta do domu; nazval ji False fire neboli Palba naslepo. Citací z Hamleta vysvětloval satirikův postup jako pokusnou střelbu nazdařbůh neboli „do keře“; také princ Hamlet tak pojal uvedení hry Zavraždění krále Gonzagy: chtěl tím na reakci svého královského strýce zkoumat, zda byl příběhem hry zasažen. Mezi řádky tím kritik nabádal mocenské orgány, aby inscenaci nezakazovaly, protože by tím jen posílily podezření, že se pokusná palba trefila ve všem všudy do černého.

    Jednoho dne se v Brně objevil tým redakce oblíbeného týdeníku Mladý svět a pod vedením zástupce šéfredaktora a za účasti redaktora Ladislava Smoljaka uspořádal o Králi-Vávrovi diskusi. Jejím čelným účastníkem byl vedoucí tajemník krajského výboru komunistické strany Martin Vaculík a slovo dostal několikrát i autor. Podstatná část diskuse potom v Mladém světě vyšla. Martin Vaculík se vyslovil osvíceně. Vyloučil, že by někdo uvažoval o zákazu. Satira má být ostrá a strana si takovou satiru přeje. Postavil se tím za svého nejbližšího podřízeného a spolupracovníka Manouška. Pracovat s autorem na textu dále považuje ovšem soudruh tajemník za správné a nutné. Zástupce šéfredaktora Mladého světa byl méně jednoznačný, ale nejvíce výhrad vyslovil krajský mládežnický představitel Valentin Schiebl. Neuralgickým bodem bylo i pro něj finále hry. Autor vysvětloval po havlíčkovsku, že konstatuje-li kritik, že by mělo pršet, není povinen způsobit déšť. Ujišťoval, že svou hrou chce straně pomoci, ale návody k nápravě kritizovaných jevů musí přinést někdo jiný než satirik. Vědomě jsem lhal – o nápravu nedostatků a pomoc komunistické straně jsem neusiloval ani v nejzazším koutku mysli. Teorii zbožné lži mně pár dní předtím podrobně vykládal pan Sokolovský.

    Požehnání
    od Čestmíra Císaře

    Těsně předtím nebo těsně potom přijel do Brna Čestmír Císař. Bylo to poté, co byl odvolán z vysoké funkce na ideologickém úseku ústředního výboru strany a jmenován ministrem. Navzdory nemalému snížení své moci byl pověřen, aby zašel na představení Krále-Vávry a informoval „stranu“, jak o inscenaci smýšlí. Z divadla mně vzkázali, abych se představení účastnil, protože se předpokládá rozhovor se vzácným hostem. Nikdo předem netušil, jak hra v jeho očích dopadne. Seděl jsem o několik řad za ním, ale inspektor hlediště mně ještě před koncem první půle přišel pošeptat, že se pan ministr baví, směje a že dokonce spontánně tleská. Po představení nás pochválil: Král-Vávra se mu líbí, není to absurdní hra – kdyby byla, bylo by to prý horší – a o několika detailech prý si promluvíme v hospodě. V kavárně hotelu International mi řekl – hned mně tykal a choval se přátelsky –, že jsem ho naštval jedinou věcí, totiž pointou. Je nás na úvé pár slušných lidí, ze všech sil se snažíme dělat to líp, a ty řekneš, že je to k ničemu a že se všecko stejně bude opakovat. To bych ti nejradši na mou duši navrhl: Pojď to dělat místo mě, uzavřel svou námitku. Pan Sokolovský seděl vedle mě z druhé strany a šeptal: Vole, vemte to.

    Jeho slova mi zněla v uších ještě po šestadvaceti letech, když jsem v červnu 1990 skládal na Hradě slib jako člen Pithartovy vlády. Ale tenkrát v Internationalu jsem nefantazíroval, nýbrž trápil se starostí, zda mě přes dosavadní vcelku příznivý vývoj situace nebudou nutit, abych do závěru vložil neústrojnou větu, že se Irsko zotaví. Chystal jsem se Čestmíru Císařovi vykládat, co jsem použil už na několika předchozích diskusích: když František Halas v básni Až ta bomba spadne vyvolává obraz hromadné zkázy lidstva, neznamená to, že je jejím prorokem nebo si ji dokonce přeje. Chce varovat. Ale zároveň jsem věděl, že politik tento argument nepřijme. Byl jsem přesto odhodlán na žádnou změnu nepřistoupit. Na protější straně stolu na mě mrkal profesor Jan Kopecký, který byl také při tom. Dával mi znamení, abych se nehádal, a hned se sám přímo zeptal ministra, zda se závěr hry má přepracovat. Byl bych tomu rád, řekl ministr, ale je to jen přátelský podnět. Autora nikdo k ničemu nutit nebude. Teď je hlavně potřeba otisknout kritiku Opavského. Švestka se brání. Zatím. Ale půjde ho zlomit.

    Jméno nepopulárního šéfredaktora Rudého práva vyřčené jen tak mimochodem vzbudilo ve mně dojem, že jsem se ocitl mezi spiklenci. Ale byl mylný. To takzvaní reformní komunisté sbírali síly k pokusu, který vyvrcholil o čtyři roky později. Takovou souvislost jsem si ovšem tehdy ani zdaleka neuvědomoval. Těšil jsem se z toho, že u pokladny Večerního Brna stály dlouhé fronty na vstupenky, bombardoval telefonicky pana Matušku, aby pamatoval s rezervací na přátele a známé, kterým se do fronty nechtělo a kterých jsem měl najednou desetinásobek ve srovnání s loňským rokem, lekal se, když mně tajemník Manoušek při příležitosti spisovatelské schůze narychlo sdělil, že se jistý vyškovský funkcionář nabídl, že dostane-li pro sebe a pro třicet dalších milicionářů volné lístky, zorganizuje na představení Krále-Vávry dělnický protest a obstará podnět k okamžitému zákazu, přičemž Manoušek mu takovou iniciativu kategoricky zapověděl, vyvracel jsem na besedách dotazy, zda jsem Starým Vrbou mínil předválečného komunistického funkcionáře a senátora Josefa Jurana, protože Večerní Brno hraje na jevišti umístěném v domě, jenž nese Juranovo jméno, a modlil se, aby nikdo nepoukázal na nechtěnou a ryze náhodnou souvislost, že se premiéra mé hry uskutečnila 25. února v den šestnáctého výročí vítězství československého pracujícího lidu nad reakcí.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 28. června 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím XI

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,