Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Co na sebe vím X

    Před premiérou

    S odstupem je i mně jasné, že od režiséra Sokolovského šlo o banální návody a pomůcky, ale já jsem o nich tehdy neměl potuchy. Za pět týdnů ze mě Evžen Sokolovský samozřejmě neudělal znalce divadla, ale pomohl mně pochopit, co jsem vlastně napsal, a inspiroval mě k nejrůznějším úpravám, které přijal a které herci s bezpříkladnou ochotou uskutečňovali. Pan Zdeněk Blažek, pan Miroslav Výlet, pan Jiří Jurka, pan Dobroslav Riegl, všichni mně pomáhali překlenout začátečnické nesnáze. Paní Hermanová přijela na první zkoušku týden před premiérou: dokonale připravená, texty znala zpaměti, navrhla i pohybové, mimické a gestické aranžmá, takže režisér upravoval jen některé detaily. Na zkoušku se hned snažili vloudit nejrůznější přátelé divadla zvyklí na to, že vstup bývá prakticky volný. Tentokrát bylo zamčeno. Redaktorka brněnské televize se s kameramanem a celým štábem přesto domáhala vstupu a nechtěla se smířit s tím, že jí vrátný odmítl otevřít. Trvala na tom, aby zavolali režiséra. Byla jednak přesvědčena, že jde o pokyn, který hloupí podřízení špatně pochopili, a jednak doufala, že i kdyby se zákaz vstupu týkal také sdělovacích prostředků, otevře jí dveře jméno jejího muže – byl tehdy ředitelem brněnského rozhlasu a členem předsednictva krajského výboru strany. Pan Sokolovský se sice dostavil, ale vyhodil ji během půldruhé minuty, a to přímo velkopansky: nemá čas jí něco zdůvodňovat, musí zkoušet, Čest práci.

    Pokušitel Zlatohřívek

    Ještě jsem dlužen popis, jak si mě týden před premiérou pozval k rozhovoru mezi čtyřma očima Zlatohřívek. Začal zmínkou o tom, že se zná s mým tatínkem. Ano, tatínek to později potvrdil, ale pana Povolného si připomněl nikoli jako člena předválečné skupiny avantgardních fotografů a spolupracovníka Jaromíra Funkeho, nýbrž jako zaměstnance velkého brněnského obchodu s látkami, kde prý pracoval jako Pudelhupfer, česky řečeno jako řadový prodavač. Zlatohřívek pak přešel k jádru věci: postrádá v mé hře větší pozornost vůči ženskému živlu. Fanatické babizny prý patří k jádru každé politické strany. Neslyšel jsem o brněnských nacistkách, které se při Hitlerově průjezdu městem pokoušely políbit v jízdě pneumatiky jeho auta? Jsou i v komunistické straně. Anežka Hodinová-Spurná, Ladislava Kleňhová-Besserová… Co kdybych do hry připsal postavu, která by se jmenovala řekněme Pelcová-Tyrolková?

    Zdvořile jsem se usmál. Zlatohřívek naznačil, že materiál k její bližší charakteristice by dodal, má v tom směru rozsáhlou osobní zkušenost. Napadlo mě, že jeho sestup z nejvyššího poschodí krajské politiky na úroveň osvětového střediska má možná na svědomí duše spřízněná s Pelcovou-Tyrolkovou a že se Zlatohřívek hodlá prostřednictvím Krále-Vávry tak trochu pomstít. Ale jeho návrh jsem nepřijal: do premiéry je pár dní a já jsem herce i beztoho dost trápil neustálým přepisováním a připisováním. Zlatohřívka jsem však definitivně přestal podezírat, že by mohl věc poškodit. Musel jsem se naopak ptát, zda v zájmu premiéry podvedl svého Laďu vědomě a plánovitě a text Krále-Vávry mu podstrčil. Odpověď neznám. Pravda je, že o něco málo později byl Zlatohřívek členem volební komise pro brněnská předměstí Bystrc a Kníničky a stal se svědkem toho, že můj vzácný přítel-skladatel Jan Novák odmítl přijít do volební místnosti a členy komise vyhodil z domu, kam se dostavili, aby mu volební akt usnadnili. František Povolný ho za to jako předseda komise veřejně denuncoval otevřeným dopisem v Rovnosti. Způsobil mu velké obtíže: po celé republice ze dne na den zakázali provozovat jeho skladby. Zachránila jej autorita Jiřího Trnky, který solidárně prosadil, aby hudbu k jeho novému filmu komponoval právě Jan Novák.

    V roce 1968 se skupina podřízených pokusila Zlatohřívka odvolat z vedení Krajského domu osvěty, a to pro stalinismus. Měli v tom nepochybně kus pravdy, ale rok 1968 byl příliš krátký, nadešla okupace a Zlatohřívek se v křesle udržel. Vyhnali ho z něj nakonec o dva roky později tíž vzbouřenci, tentokrát v rámci normalizace, neboť prý zhřešil pravicovým oportunismem. I to byla do značné míry pravda. Nějakou dobu žil Zlatohřívek v důchodu. Netuším, kdy zemřel. Slyšel jsem, že jeho nepřátelé sledovali dokonce i jeho syny a překáželi jim v kariéře. Nikdy se mi nepodařilo vyjádřit mu vděčnost za to, co pro mou hru udělal. Vzpomínám si, že se za svého života nikdy svým podílem na prosazení Krále-Vávry nevychloubal, a to ani v době takzvaného obrodného procesu, kdy se mu to při odrážení útoků mohlo hodit. Při závěrečných přípravách premiéry Krále-Vávry ustoupil do pozadí, jako by mu stačilo, že splnil, co si předsevzal. Hlavních ani generálních zkoušek Krále-Vávry se pokud vím neúčastnil, mezi předními návštěvníky premiéry si ho nevybavuju, a také proto chci spravedlivě zdůraznit, že podle mého názoru by bez jeho skvělé taktiky nikdy k premiéře nedošlo.

    Kunderova námitka

    Jako jediní mimodivadelní diváci byli Ludvík Kundera s manželkou Jiřinou a má paní po poslední generálce vystaveni režisérově otázce, co tomu říkají. Sami spontánně nereagovali. Má paní byla zjevně spokojena, ale dala to najevo jen povzbudivým pohledem na mě. Paní Jiřina Kunderová byla upřímná: je to dobrá hra, ale smutná, tak šíleně smutná, že pouhý motiv vyvraždění holičů nikomu nedovolí se ani usmát – a do Večerního Brna se přece lidé chodí především vybouřit hlasitým a veselým smíchem. Ludvík Kundera se omezil na námitku, že některé mé pokusy o neplné rýmy v písňových textech jsou přinejmenším sporné. Nabyl jsem dojmu, že se mu představení nelíbilo, ale že chtěl být ohleduplný. Pan Sokolovský, pro kterého byl Ludvík Kundera vrcholnou autoritou, vypadal hodně zklamaný. Příštího dne proto těsně před premiérou promluvil k hercům a varoval je, aby nebyli rozčarováni, když se hned nedostaví potlesk na otevřené scéně, jak si na to zvykli u předešlých inscenací. Možná že k němu vůbec nedojde v celé první půli, přinejlepším se ho dočká pár replik ve třetím obraze, kde je parodie na irský tisk, ale rozhodně to herce nesmí vést k přehrávání a loudění o ohlas v duchu „utírání nosu židlí“. Hra není „řachanda“ a její síla není v bezprostředních výbuších řehotu.

    Stačil jsem ještě vyslechnout náborového pracovníka pana Oldřicha Matušku, který už několik let velmi úspěšně dbal o prodej lístků. Po městě šíříval představu, že divadlo je na několik měsíců vyprodáno, a do poslední chvíle nedodával k pokladně všechny lístky. Třicet jich pravidelně přinesl hodinu před představením, aby vytvořil dojem, že když někdo navzdory informacím o tom, že lístky nejsou, přijde večer ke vchodu, přece jen se do divadla dostane. Kromě toho se dobře znal s kulturními referenty některých velkých brněnských závodů a s nepatrnými slevami jim prodával „celá představení“, což znamenalo něco kolem čtyř set sedadel. Mě však nepotěšil: Pane autore, dvacet repriz, nejvýš pětadvacet. Moc na tom nevyděláte. Přitom předchozí inscenace Večerního Brna dosahovaly repríz sto a více. Pan Matuška sice hru neviděl, ale pečlivě vyslechl, co se o ní říkalo v divadle – Je hodně náročná, cituje básníky a filosofy –, a jeho odhad jsem bral vážně.

    To však vůbec nebylo mou největší starostí. Do poslední chvíle se nedařilo vymyslet závěrečnou větu. Napadlo nás – podíleli se na tom oba dramaturgové, režisér i autor – využít paní Hermanové, která podle dramaturga Flíčka byla jakýmsi svědomím hry, protože některé její písně vyslovovaly smutek a bolest nad stavem irských věcí. Tak povstala její věta uzavírající poslední obraz, který se hodně podobal prvnímu: Dovoluji si upozornit vážené obecenstvo, že celou hru hrajeme právě znovu. Ale nebylo to ono. Teprve před první reprízou někdo navrhl, aby paní Hermanová k citované větě dodala: V Irsku. Šlo o to zdůraznit, že skutečnost hry je umělá a nekopíruje československé poměry. Jenže daleko více se nabízel výklad ironický; soudný divák věděl, že o žádné Irsko nejde, jako o ně nešlo Karlu Havlíčkovi Borovskému, jehož postava byla vůdčím motivem Flíčkova programu k inscenaci. Autor hry v něm byl označen jako K. H. Uhde – má matka to pokládala za špatné znamení a velice ji to vylekalo – a Peter Karvaš ve fiktivním rozhovoru vystupoval jako východoirský dramatik. Také Flíčkův vysokoškolský učitel Jan Kopecký se v programu ocitl jako irský divadelní kritik John K. O. Pecky.

    Mrtev, třebaže živ

    Představení však aspoň co do ohlasu obecenstva překonalo veškerá optimističtější očekávání. Už v prvním krátkém a ryze „informativním“ výstupu se ozval smích nad tím, jak Král-Vávra přinutil Kukulína odříkat „životní otázky“ Kdo? Kde? Kdy? Jak? Proč? Co? Čerpal jsem je od své sestry, která jako gymnazistka absolvovala povinnou dělnickou praxi v Gottwaldových závodech, kde jí a jejím spolužákům a spolužákyním doporučil mistr – původem policejní poddůstojník – aby si právě takové otázky kladli nad každou událostí, která je potká. Když na závěr holičského výstupu instruoval Král-Vávra Kukulína A na nejakó tu kapku krve nekókéte, dyk by to nebylo poprvé, žejo, následovala reakce přímo bouřlivá. Obecenstvo si hru i s jejím černým humorem okamžitě přivlastnilo a i odkazy k otřesným dějinným situacím přijímalo s úlevou, jako by samo zveřejnění mírnilo tragickou souvislost aktuálních výpadů a jako by sdílené vědomí tvořilo cosi podobného katarzi. Postupně v publiku zavládla touha spatřovat v každé replice vtip nebo narážku: vybuchovalo ve smích i po zcela obyčejných oznamovacích větách. Jeden z posledních obrazů vyvolal dvouminutový ohlas, aniž k tomu bylo potřebí mnoha slov. Šlo o pohřeb Starého Vrby. Odstraněného funkcionáře přinesli čtyři funebráci v rakvi, která silně připomínala necky. Na slova tajemníka Kukulína: Ano, starý Vrba je živ, třebaže je mrtev… zvedl se Ladislav Suchánek hrající Strýce národa, posadil se v rakvi a pravičkou po funkcionářsku pokynul obecenstvu, načež po Kukulínově rázném gestu rukou a po jeho slovech: … a je mrtev, třebaže je živ… ulehl zpět do rakve a funebráci ho odnesli tam, odkud jej přinesli.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 14. června 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím X

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,