Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím VIII

    Fyzikové a korzáři

    Vzpomínám si, že Miloš Rejnuš původně hořel pro „lidské“ divadlo čechovovské a s brechtovským jevištním hřmotem neměl mnoho společného. Ani přátelsky zaujatého dramaturga Bořivoje Srbu se nepodařilo mladého dramatika získat pro zásadní změnu orientace. Úspěchu v tom směru dosáhl teprve Evžen Sokolovský, přestože na rozdíl od Srby nepřesvědčoval, nýbrž kázal, útočil a zesměšňoval. Miloš ho přitom obdivoval nikoli bezmezně, ale přece jen natolik, že v diskusi v Hostu do domu věnované Mahenově činohře hájil její brechtovskou poetiku a svůj příspěvek nazval Až přijde korzár. Narážka na hru Ludvíka Kundery Korzár, kterou režíroval Evžen Sokolovský a která byla v divadle považována za erbovní vedle her Brechtových, napovídala vyhlídku, že metoda „otevřeného tématu“ ovládne jeviště a že autor článku to považuje za dobré a přínosné. Na rozdíl od svého zralejšího kamaráda jsem ke Kunderově hře zaujal velmi kritické stanovisko, formuloval je v článku Fyzikové a korzáři a vyčetl českému autorovi, že proti přesně nazírajícímu Dürrenmattovi snuje iluze o úniku ze světa diktatury podkopem rozumu. Jaroslav Vostrý uveřejnil můj článek na prvním místě v časopise Divadlo; vysloužil jsem si tím od pana Sokolovského okázalá oslovení na zkouškách Krále-Vávry: náš zmatený úvodníkář časopisu Divadlo.

    Byly i situace, kdy jsme se s Milošem shodli a agresivního režiséra vyprovokovali k prudkému nesouhlasu. Oba jsme například milovali Hajdovu inscenaci Büchnerova Vojcka, podle mě neprávem zapomínané silné a sugestivní jevištní dílo, ve kterém režisér kromě přízračné atmosféry účinně uplatnil herce Oldřicha Celerýna, jehož postavení v souboru bylo jinak spíše outsiderské, protože Sokolovský ho do svých „průřezových“ inscenací neobsazoval a neměl o něm vysoké mínění: Víte co, pane Rejnuš? vyjádřil se s příznačnou suverenitou. Přijďte někdy na reprizu hodinu před začátkem, omrkněte si text, my vás oblíknem, nalíčíme – a uvidíte, že to zahrajete nejmíň tak jako Olda.

    Okouzlen dívkami z prken,
    co znamenají svět

    Samostatnou kapitolou byly rozdíly v pojetí osobní morálky. Byl jsem rodilý maloměšťák a vztahy mezi herci a herečkami jsem pokládal za promiskuitní, aniž jsem o nich věděl něco bližšího. Teprve daleko později jsem seznal, že také tam jsou domovem lásky i bolestné rozchody, rodinné vazby, rozvody, flirty i celoživotní náklonnosti. Dívky propadlé kouzlu prken, která znamenají svět, se mi ostatně jako mladému muži nesmírně líbily navzdory všem předsudkům. Nedaleko nás v Králově Poli bydlely na Purkyňově ulici tři sestry Slancovy – Vlasta, Božena a Ludmila. Všechny byly půvabné a hezké plavovlásky, ale nejmladší Lída byla prostě překrásná. Studovala JAMU a nebyl jsem jediný, kdo ji obdivoval. Snaživě, ale marně ji z divadla doprovázíval domů skladatel Josef Berg, jistě o dvacet let starší, ale rozhodně ne tak zapřisáhlý starý mládenec, jak vypadal. Líbila se mi i umělecky zanícená a radikálně kritická studentka téže školy Jana Hlaváčková, a když jsem začal vést diplomový seminář a do první řady v učebně proti mně usedaly vážně se tvářící Eliška Havránková, provdaná později za pana produkčního Balzera z Barrandova, nebo věčný smíšek Jana Švandová, těšil jsem se pokaždé na příležitost dívat se na ně celou půldruhou hodinu a představovat si bůhvíco. Rád jsem při přednášce zahlížel i na roztomilou a moc hezkou Alexandru Gasnárkovou, která se tak krásně hněvala na repertoár školní scény, ale nejvíc mě přitahovala drobounká okatá zlínská kadeřnice Marcela Dürrová, které pro mimořádnou vlohu prominuli maturitu a která po absolutoriu nastoupila v Divadle bratří Mrštíků. Byla podle mého názoru skvělý komický talent; okupační repertoár jí žel nesvědčil. Hrála titulní roli v Nezvalově Manon Lescaut a ještě daleko protektorátnější dívenku Lilofee, která se po zklamání z lásky k vesnickému chlapci zamiluje do stařičkého vodníka Smolka z Vodorostů a dobrovolně s ním odejde do jeho vod, tedy do říše smrti. Ale když milá Marcela ze sebe po představení setřásla unylou stylizaci a papundeklovou lyriku à la Manonino jsou tam mé chichichi a na stole se objevilo víno, brzy sršela trefnými spontánními výroky a šplechty, nádherně se smála a pěkně se měla ke svému milému – chodila tehdy se spolužákem Petrem Hübnerem, pozdějším členem Východočeského divadla v Pardubicích. Přihlížel jsem a hltal ji očima. Tak to aspoň pojmenovala má paní, která byla u toho. Přitom jsem si samozřejmě myslil, že se ovládám a své sympatie bůhvíjak dovedně skrývám. Pan Dürr, Marcelin otec, se kterým mě seznámila, měl za sebou léta vězení v padesátých letech a její švagr pracoval v Židovské náboženské obci. Zdaleka tudíž nebyla naivní ženský kašpárek. Věděla leccos, co nebývalo v novinách ani v době takzvaného obrodného procesu. Jsem přesvědčen, že v příznivějších podmínkách by o ní jako o herečce bylo slyšet daleko víc. Divadlo bratří Mrštíků však podle mě ani zkušený Milan Pásek neuchránil sterility, která postihla většinu českých venkovských repertoárových divadel v sedmdesátých a osmdesátých letech. O Marcele jsem potom jen slýchal: dlouhá léta prý žila s mrštíkovským hercem Karlem Adamem, nejméně o dvacet let starším; zřejmě hledala a podle všeho i našla kus klidu a bezpečí ve vztahu ke zralému muži. Když jsem po převratu přinesl do Městského divadla v Brně své libreto k muzikálu podle Zolovy Nany, byla členkou souboru už jen jako trvalá asistentka režie nebo pomocná režisérka. Na scéně se objevovala výjimečně, a to pouze v minirolích.

    Plavovlasou Miriam Hynkovou jsem zbožňoval od prvního spatření a Miloš Rejnuš mé obdivné city schvaloval. Když nastoupila do Mahenovy činohry jako čerstvá manželka Evžena Sokolovského, překonal jsem sám sebe a pozval ji na schůzku. Strávili jsme odpoledne při víně v kavárně hotelu International, velice si rozuměli a slíbili si, že setkání zopakujeme. Ukázalo se, že vůbec nevyznává divadlo, jaké dělá její muž. Připadalo jí nelidské. Dodneška ji přitom vidím jako Charlottu Cordayovou v představení hry Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata. Byla líbezná i jako somnambulní vražednice a zcizovací efekty, které ji několikrát donutily přerušit výstup pro hrdinčinu autorsky předepsanou zdravotní indispozici, mě dvojnásob zlobily. Hrubínovu zfilmovanou Srpnovou neděli jsem kvůli Miriam Hynkové v epizodní roli Zuzky viděl čtyřikrát, a to jsem si v Krejčově divadelní inscenaci stačil na celý život platonicky zamilovat i jinou plavovlasou Zuzku – Marii Tomášovou. Ale Miriam byla tehdy blízko, na dosah. Celý její něžný a křehký zjev i drobná vada na noze – následek po obrně – volaly po tom, aby ji někdo chránil. Zdálo se mi, že ji nejvíc ohrožuje její tehdejší manželství a sám manžel. Marně jsem se namáhal přijít na kloub záhadě, jak se mohli dát spolu dohromady. Má fantazie byla arci velmi omezená. Miriam mi vyprávěla o svém otci, známém lidumilném lékaři a nakladateli, a o své matce, která dceři do manželství koupila byt v domě, jejž komunisté před lety její rodině ukradli. Ke hřmotnému režisérovi se podle mě vůbec nehodila. Netajila se ani tím, že je věřící a víru nebere formálně.

    I soudruh chce být spasen

    Ostatně i pan Sokolovský se mi doznal ke svému katolicismu. To už jsem se dávno předtím setkal s projevy jeho zcela organického a nezadržitelného sklonu k polygamii, a tak jsem se spontánně zasmál. Já vím, mávl rukou, říkáte si, že taková svině jako já věřit nemůže. A vidíte, věřím. Nechci samozřejmě zjednodušovat; pozdější životní osudy mě naučily poněkud lepšímu smyslu pro složitost lidských charakterů a vymluvily mi moralistní zjednodušování vlastní mým třiceti pětatřiceti rokům, ale přesto opět předběhnu a uvedu anekdotu, kterou mi po letech o Evženovi Sokolovském vyprávěl přítel Michal Pavlata. Jistě není pravdivá, ale vymyšlena je dobře: V únoru 1948 se Sokolovský jako mladý režisér jihlavského Horáckého divadla přihlásil do komunistické strany. Protože si však byl vědom toho, že se tím dopustil hříchu, šel za svým zpovědníkem a vyzpovídal se. Zpovědník byl ovšem zároveň donašeč, a tak se stranický výbor o věci dozvěděl a obojetníka si předvolal: Tak co, soudruhu, jak je to doopravdy? Chceš být členem strany? Odpověděl: Soudruzi, pochopitelně chci. Ale po smrti chci být pochopitelně spasen.

    Evžen Sokolovský na příkladu svého Mistra Brechta rozvíjel kolem jeho poměrů k ženám a kolem jeho přezírání morálky celou „teorii“, kterou infikoval své žáky: umělec mravní konvence ignoruje programově; svině zkrátka nejenom být může a smí, nýbrž dokonce musí. Ani Oldřich Mikulášek sice nebyl moralista, ale v básních i v životě projevoval hlubokou znalost situace, kdy se muž až k smrti trápí pro stvořeníčko. Stopu něčeho podobného jsem v Brechtových hrách ani v jeho lyrice nenašel. Na předměstí je maso dražší/ a bubny bijí moc a moc, napsal v jedné básni. Zdálo se mi, jako by v prvním z těch dvou veršů mluvil i o ženách. Pravda, Evžen Sokolovský se snažil o své ženy starat. Nekašlal na ně jako jeho Mistr například na svou věrnou lásku a spolupracovnici, která opuštěna umírala v Moskvě na rakovinu, zatímco její zbožňovaný druh uháněl napříč Sovětským svazem a nesměl se zdržet ani o hodinu; hrozilo totiž, že válka propukne každým dnem, velkému kritikovi kapitalismu a Spojených států se nepodaří proniknout na jejich nenáviděnou půdu a zkysne v obdivované a milované vlasti všech světových proletářů. – Proti své vůli jsem mezi kulisami Večerního Brna o přestávce mezi zkouškou vyslechl z úst Evžena Sokolovského nejkurióznější vyznání, s jakým jsem se v životě potkal, a nedokážu ovládnout puzení k výstižným indiskrecím. Režisér čelil zřejmě výčitkám své předchozí ženy, že zanedbává původní rodinu a zejména společného syna: Kurva, Májo, já tě miluju, tak mě neser.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 18. května 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím VIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,