Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím V

    Tvrdý režim tajemníka Kukulína

    Trávníčkovská groteska se mi nedařila. K motivu ovládání zemské poloosy jsem za půl roku nepřipojil žádný nový nápad. Zato jsem se Bořivoji Srbovi, s nímž jsme se postupně skamarádili, svěřil s příběhem někdejšího irského sedláka Krále, který se za pochybné zásluhy o protianglický odboj, kde údajně vystupoval pod ilegálním jménem Vávra, vyšvihl do čela státu, přesněji řečeno stal se moderním vládcem: ředitelem zemské poloosy. Její druhou polovinu bohužel ovládají Angličané, kteří ji řídí na opačnou stranu než Irové, takže vzniká nebezpečí, že se zemská osa překroutí nebo zadře. Za tak napjaté mezinárodní situace nelze ovšem připustit, aby se Irové dozvěděli o jisté podivné vlastnosti ředitele zemské poloosy: Král-Vávra má totiž oslí uši. Holiči, kteří by to mohli vyzradit, byli tudíž preventivně vyhlazeni. Jediným odborníkem zachovaným při životě, aby mohl holit a stříhat pana ředitele, je Kukulín, poslední irský holič a první tajemník. Funkce tajemníka byla zřízena proto, aby nad utajením oslích uší dozíral. Jenže řadoví Irové jsou za léta bez holičů strašlivě zarostlí a předlouhé vlasy a vousy jim ztěžují každodenní existenci a práci. Hra by začínala zprávou o dalším železničním neštěstí, jehož příčiny se usilovně vyšetřují, ale už teď je známo, že strojvedoucího vpleteného za vousy mezi kola nepodařilo se do této chvíle vyprostit. V záchranných pracích se pokračuje. Proč se ti lidi sakra nevoholijó, hněvá se Král-Vávra po hanácku. Tajemník Kukulín proto doporučí tvrdý režim poněkud uvolnit a systém úředně stanovených základních životních zásad rozšířit o heslo: V Anglii dřó zákaznika bez noža, a my se holíme sami. Jenže odváží se lidé sáhnout po samoobslužných břitvách, když stále hrozí, že upadnou do podezření z holičství? Nemělo by se několika mladým lidem oficiálně povolit, aby se vyučili holiči? Kromě toho vychází postupně najevo, že kromě dvou novinářů, jednoho oddaného a jednoho nadaného, vědí všichni Irové o utajovaných oslích uších už dávno. Tím se náprava na jedné straně usnadňuje, na druhé znesnadňuje.

    Parodie dokonce i na Kierkegaarda

    Bořivoj Srba záměr pochválil, ale zároveň oznámil jako hotovou věc, že Mahenově činohře cenzura takovou hru nepovolí. Jsou s tím zkušenosti. Existuje však specializované satirické divadlo, a to Večerní Brno, kde by i velmi drzá hra mohla za určitých příznivých okolností projít. Slíbil o mém námětu povědět Evženovi Sokolovskému. Slovo dodržel, a tak někdy v podletí roku 1963 v domě mých rodičů, kde jsem bydlel jako za dětských a studentských časů, zazvonil telefon a sekretářka divadla mi oznámila, že za půl hodiny se mnou bude telefonicky hovořit umělecký šéf. Teprve postupně jsem si zvykl na to, že telefonní hovory i osobní setkání s panem Sokolovským ohlašovali asistenti nebo sekretářky a že několikrát za dopoledne nebo za odpoledne volání opakovali a oznamovali půlhodinový nebo hodinový posun termínu. Tak i tentokrát místo avízovaného rozhovoru přišla zprostředkovaná zpráva, že se umělecký šéf ozve až za hodinu. Ozval se a velitelským hlasem mě vybídl, abych mu text své hry okamžitě přinesl.

    Vysvětlil jsem, že hra neexistuje, ale že bych přivítal, kdybych ho mohl seznámit s jejím dějovým půdorysem a dozvědět se, zda se chce mým námětem zabývat. Pozval mě na příští týden do divadla, totiž do své místnosti v Krajském domě osvěty, instituce, která byla provozovatelem Divadla Večerní Brno. Čekal tam na mě spolu s jejím ředitelem Františkem Povolným, administrativním ředitelem divadla dr. Ladislavem Štanclem a dramaturgem Vladimírem Fuxem. Story mé budoucí hry je sice zaujala a všichni se shodovali na tom, že je potřeba ji napsat, ale zároveň vyslovili pochybnost, zda se to podaří tak brzy, aby mohla být v nadcházející sezoně uvedena. Považoval jsem za reálné, že jim do konce září donesu několik obrazů, a vzápětí jsme se rozešli.

    Neměl jsem žádnou zkušenost s divadelním dialogem, ale se sebevědomím neznalce jsem se pustil do prvního výstupu. Bylo mi jasné, že v něm bude Kukulín holit Krále-Vávru a zároveň ho bude informovat o dalším železničním neštěstí. Šlo to kupodivu snadno, zejména když jsem scénku obohatil o okamžitý nápad: v Irsku platí zásady – například že holič v sobotu má mít plno řečí – a přestože je sobota, Kukulínovi se do řeči nechce, protože má pro šéfa špatnou zprávu. Povzbuzen dvoustránkovým výsledkem, kterého jsem dosáhl na pouhé jedno posezení u psacího stroje, začal jsem psát druhý výstup: k audienci u Krále-Vávry se dostavili typizovaní představitelé občanů, aby si vyslechli ředitelské stesky, že se s jarníma pracema moc nevycajchnovali a že obrázky, které na okno namaloval malíř Mráz, trpět nebudeme. Koho chleba jí ten Mráz?, rozhořčil se Král-Vávra. My do něho chlebem, a on po nás tímhletím? Copak se takhle maluje svaté Václav? V podobném duchu jsem načrtl třetí výstup, ve kterém Šéfredaktor časopisu Krok vpřed dělá s účastníky audience interview; klade otázky, sám si na ně odpovídá a jeho podřízený Červíček je skurilními, neandertálsky zarostlými zjevy občanů i jejich konformním chováním zděšen: Tohle je náš lid? Tak, náš lid, odpovídá Šéfredaktor citací veršů Jana Nerudy. Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se,/ však kvete po svém v osobité kráse. Literární parodie se do textu spontánně vloudila jako záruka humoru a vynutila si parodie na Jiřího Wolkra, Viléma Závadu, Vladimíra Majakovského a dokonce na Sörena Kierkegaarda.

    Koncem září jsem ty tři obrazy přinesl do ředitelny a přečetl je čtveřici mužů, kteří mě před necelým měsícem povzbudili k práci. Pan Sokolovský se okázale bavil, hlasitě se smál, prohlásil, že je to vynikající a ať to co nejrychleji dokončím. V únoru bude premiéra. Dr. Ladislav Štancl mlčel a Vladimír Fux vyslovil přesvědčení, že jestli hra bude taková i nadále, nemá naději na uvedení; cenzura ji zakáže. V tu chvíli se ujal slova ředitel Povolný. Třeba dodat, že jsem ho znal zdřívějška. Na každoročních komunistických slavnostech v Gottwaldově údolí v Líšni, kde se shromažďovaly desetitisíce návštěvníků, aby vyslechly projevy čelných funkcionářů, plnil úkol takzvaného tleskače: měl v rukou přepis řeči Klementa Gottwalda nebo vedoucího krajského tajemníka strany Oty Šlinga a v textu červeně označená místa, po kterých měl vypuknout potlesk. Tribuna pro nejpřednější činitele byla vestavěna do svahu, řešena terasovitě a čněla vysoko nad davem v údolí. Plavovlasý František Povolný stál na úpatí tribuny kryt dvoumetrovou bariérou. Jakmile zvedl obě ruce nad hlavu a zatleskal, připojilo se osazenstvo tribuny a nakazilo potleskem řadové obecenstvo.

    Měl jsem z úsudku Františka Povolného strach. Má hra se mu nemůže líbit. Jenže mě překvapil. Pokládá ji za nadějný debut, který bude znamenat převratné slovo v české jevištní satiře, a udělá pro prosazení Krále-Vávry všecko, co je v jeho silách. Rozhodně o něm nebude jednat s cenzurou. Cenzoři jsou pitomci. Bude na mé hře spolupracovat přímo „s Laděm“. Laďou mínil Ladislava Manouška, vedoucího ideologického oddělení krajského výboru strany a druhého nejmocnějšího muže kraje po vedoucím tajemníkovi Martinu Vaculíkovi. Na důkaz, že svá slova vyřkl vážně, vzal telefon a navzdory pozdní hodině zastihl mocného muže v úřadě. Vyložil mu, že ve Večerním Brně vzniká výborná hra mladého satirika a že je nezbytně nutné, aby si ji Laďa přečetl. Nabídl, že první tři obrazy dá opsat a během zítřka je po poslu doručí. Abych dal i já najevo, že s uvedením hry počítám, zavázal jsem se, že zakrátko přinesu dalších pár obrazů.

    Text nabýval jako těsto

    V euforii způsobené příznivým přijetím expozice a šťastnou láskou, kterou jsem prožíval, jsem po večerech nebo spíš za nocí vesele fabuloval a snoval další zápletky: napětí mezi Strýcem národa Starým Vrbou a mezi Kukulínem vyřešil druhý z nich sesazením Strýce národa z funkce a dosazením Šéfredaktora na jeho místo; klamné naděje měl vzbudit pokus mladého novináře Červíčka a jeho zištného druha, mladého básníka Kolji, který se vrátil z basy – Havlíčkův „z basy Kolíček“; chtěli o oslích uších Krále-Vávry informovat veřejnost. Napadlo mě využít otřesu obou mladíků, když poznají, že všichni ostatní Irové o oslích uších dávno vědí: desperace vrhla oba adepty buditelství vstříc cynické kariéře nových Šéfredaktorů. Nové formy řízení zemské poloosy budou odsouzeny k neúspěchu; nikdo z „Lidu obojího pohlaví“ nechce dát syny na holičství, a tak se děj na konci vrací na začátek: Král-Vávra vůčihledě zkrotlý se dává holit Kukulínem, který převzal iniciativu a míní starých cílů dosáhnout novými, mírnějšími metodami. Nové železniční neštěstí oznamuje formálně a lhostejným tónem. Oslí uši jsou veřejně známy, a k žádné destabilizaci nedošlo. Jak to napsal Havlíček: Irčané si zvykli. Dialogy jsem kořenil šprochy, které jsem nashromáždil za studií, na vojně a v redakci. Text nabýval jako těsto povzbuzené dobrými kvasnicemi.

    Koncem října jsem čtveřici vedené režisérem Sokolovským předložil dalších pět obrazů a odhadl, že zbývající tři dodám do čtrnácti dnů. Dále jsem oznámil, že přechody mezi jednotlivými obrazy usnadním písněmi, které napíšu v listopadu a prosinci, ale pevně věřím, že s nimi tvůrčí potíže nevzniknou, protože rýmovat umím a jakousi zkušenost jsem získal v iksce. Pan Sokolovský se nakonec obrátil k panu Povolnému řečenému Zlatohřívek: Co náš patron Manoušek? Neozval se? Zlatohřívek reagoval sebevědomě: prý mu hned zavolá. Spojení dosáhl okamžitě, jenže z toho, co říkal, jasně vyplývalo, že tajemník ani jeden z dodaných tří obrazů nečetl. Ale Laďo, četl, přesvědčoval ho Zlatohřívek, v modrých deskách, byl u toho taky výbor z Havlíčka. Ještěs říkal, že to má vtip. Vzpomeň si. Já vím, máš toho moc. Jenom patnáct stránek. No vidíš. Tak co, máme pokračovat? Ano, dodal dalších třicet. Ještě daleko lepších. Fajn. Pošlu ti je do týdne, vlastně do tří dnů. Děkuju předem. Čest.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Co na sebe vím V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,