Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím IX

    Strach z krásných žen

    I o svou ženu Miriam se Evžen Sokolovský posléze postaral. Podle jeho výkladu byla dáma a jeho nevěry přehlížela, protože mužovy příležitostné a dočasné partnerky nepokládala za skutečnou konkurenci. Tou mohla být jen jiná dáma – a taková se prý nenaskytla. Ale ať to bylo tak nebo jinak, manželství Evžena Sokolovského a Miriam Hynkové skončilo přesto rozvodem. I potom se však má kdysi zbožňovaná herečka objevovala v děsivých prorežimních seriálech, které její bývalý manžel vyráběl v době takzvané normalizace pro Československou televizi jako na běžícím pásu. Svěřoval jí samozřejmě jen epizodní úlohy, ale předpokládám, že byly slušně honorovány. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou na obrazovce zahlédl v rádiovce nestvůrně naražené do čela – křehkost byla tatam, vždyť představovala milicionářku nebo nějakou podobnou dělnickorolnickou obludu. Zapnul jsem to náhodou, a hned zase vypnul. Ale ten krátký obraz mi utkvěl: v otřesnější roli jsem si ji neuměl představit. Ale byl bych ji uměl ochránit líp?

    Jenže to jsou marné otázky a zbytečné úvahy: strach z krásných hereček byl ve mně silnější než jejich přitažlivost. Své paní jsem o schůzce v Internationalu okamžitě pověděl; nekomentovala to, ale při vší mé oslabené všímavosti a silné sebestřednosti mně neuniklo, že se jí to nezamlouvá. Nebylo však potřebí nic říkat. I beztoho jsem spontánně pochopil, že jsem se dostal za svou přirozenou hranici, a už nikdy jsem se o nic podobného nepokusil. Byl jsem syn svých rodičů. Můj tatínek se k divadlu vztahoval přinejmenším zdrženlivě. Nebyl amúzický, miloval básně Otokara Březiny a pěkně je zpaměti recitoval stejně jako Homéra a Ovidia, ty ovšem v řeckém a latinském originálu. Rád poslouchal hudbu, Beethovena, Dvořáka, Brahmse i Janáčka, ale její kolektivní prožitek neuznával a na koncerty nechodil. Poslouchal ji doma, později s pomocí sluchátek, jednak protože silně nedoslýchal, a jednak aby ho nerušil domácí provoz, který byl vůči hudbě bezohledný. Do divadla chodil nejspíš kvůli mamince, která měla pro mé divadelní aspirace určité pochopení, nikoli však bezmezné. Teprve daleko později se přiznala, jak moc se bála, že si jednoho dne dovedu domů jako partnerku herečku. Proto tak nadšeně přijala mou paní, i když ta se svými samostatnými názory nebyla ideálem snachy, jakou by si představovala úspěšná advokátka, v dobrém i zlém klasická maloměšťka.

    Miloš Rejnuš byl podstatně jiný případ než já. Působil zrale, znal svou lidskou cestu a nevzpínal se v touze ozkoušet nějakou jinou. Když jsme spolu byli na setkání mladých spisovatelů na Dobříši – k zoufání směšné mu připadaly programové promluvy kritiků Petrmichla a Hájka, ale snášel je s vážnou tváří – přisedl k našemu stolu Tomáš Řezáč s manželkou; tehdy už psal básně i prózu pod pseudonymem Karel Tomášek, tvořil se mnou a s Jiřím Pištorou trojici adeptů poezie hlásící se k Oldřichu Mikuláškovi jako k učiteli, projevoval rebelantské názory, zlořečil Ladislavu Štollovi a ničím nenaznačoval, že z něho jednou bude otřesný propagandista a sluha okupačního režimu. Jeho tehdejší paní byla neobyčejně krásná, ba atraktivní černovláska oblečená s okázalým vkusem a velmi sexy. Její minisukně připomínala širší pás ovinutý kolem boků a štědře odhalovala nádherná kolena a neméně nádherná opálená stehna. Když čas od času pomalu přehazovala nohu přes nohu, předváděla uzounké bílé kalhotky pěkně kontrastující s bronzovou barvou kůže. Nedokázal jsem předstírat, že jsem slepý. Její muž ji sledoval pyšně, jako by byl jejím stvořitelem. Mluvil o ní jako o princezně. Miloš se okamžitě společensky přizpůsobil, byl suverénně dvorný, oslovoval ji bez rozpaků jako princeznu, objednal víno a prosadil si, že je zaplatí.

    Když oficiální program setkání v neděli odpoledne končil, navrhli Řezáčovi, že nás vezmou do Prahy na večeři k Pelikánovi a potom za roh do T-klubu nebo do Barbary. Neměl jsem do toho chuť, ale princezna pozvání opakovala velmi sugestivně; pravila, že to bere osobně, a vynaložila na to veškerý půvab. Vy mě necháte flámovat nudně s manželem?, vydírala nás teatrálně. Bylo mi jasné, že odmítnu-li, prozradím se jako mladý suchar. To se k mladému básníkovi zatraceně nehodilo. Snažil jsem se zatajit, že jsem málo talentovaný piják, a tak trochu jsem se styděl dát nahlas k lepšímu, že se těším domů za ženou. Vymlouvat se na redakci Hosta do domu bylo bezúspěšné. Ty tam, člověče, chodíš denně?, divil se Tomáš. Já totiž nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit být zaměstnán. Už jsem se v duchu viděl u telefonu, jak oznamuju, že přijedu někdy později a neumím přesně říct kdy. Ale Miloš se zvedl, políbil princezně ruku, jak bych to já dodnes nedokázal, potřásl si pravicí s Tomášem a kývl na mě: Jedem? Pod jeho záštitou jsem i já nakonec přiznal barvu a vyrazil k Brnu. Byl zkrátka svůj člověk, na nikoho a na nic si nehrál a divadlo vymýšlel pouze pro jeviště. Trvalo mi mnoho let, než se mi ho podařilo napodobit aspoň částečně.

    Selhání

    Ale kromě hřejivých záběrů, které mi ve vzpomínce na naše přátelství vytanuly, považuju za povinnost vylíčit i hořký a nepříjemný příběh spojený s Milošovým pohřbem. Filosofická fakulta brněnské univerzity – jen velmi zřídka užívala označení Masarykova a na obzoru bylo přejmenování na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně – už před nějakými dvěma třemi roky zbavila asistenta Rejnuše práva učit, a to pod hrubým tlakem městského výboru strany: člověk hlásící se ke křesťanské víře nesměl za katedru, aby neinfikoval studenty, udrželi ho však ve fakultních službách se sníženým platem jako odborného pracovníka. Pohřeb byl samozřejmě uspořádán v kostele a od dvou tří přátelsky se chovajících fakultních zaměstnanců jsem se dozvěděl, že to u většiny školních hodnostářů vzbudilo rozpaky: smí vůbec ateista vstoupit na tmářskou půdu? Nakonec se uvědomělí oudové fakulty dohodli, že po dobu obřadu zůstanou manifestačně stát před chrámem: rozloučí se tak s mrtvým kolegou, ale ze svého materialistického světového názoru nesleví.

    O to horší však bylo, že jsem selhal i já. Na mou duši nikoli ze strachu. Nebylo ostatně potřebí žádné zvláštní odvahy k tomu, aby redaktor měsíčníku Svazu spisovatelů promluvil v kostele nad přítelovou rakví. Redakce Hosta do domu spadala po správní stránce pod pražské nakladatelství Československý spisovatel a jeho kádrové oddělení se v šedesátých letech nezabývalo otázkou, zda se někdo ze vzdálených brněnských redaktorů neprojevuje v občanském životě smířlivě vůči náboženství. Příčina, proč jsem odmítl prosbu Bořivoje Srby, abych se za divadelní kamarády s Milošem rozloučil, byla bohužel snad ještě horší než zbabělost: měl jsem v ten den služební povinnost v Praze a hodně mně záleželo na tom, abych cestu neodkládal. Odklad přitom byl poměrně snadno možný, i nejpřísnější nadřízený by řeč na pohřbu jako důvod uznal, jenže mé přátelství bylo zřejmě tak lidsky nedostatečné, že mě vůbec nenapadlo, že skutečné kamarádské pouto musí být silnější než sebenaléhavější úřední vazba. Pamatuji se, že když jsem se s celou věcí svěřil manželce, byla upřímně zděšena. Teprve z jejího němého výrazu jsem pochopil, jaký vnitřní chlad a omezenou schopnost lidského vztahu jsem osvědčil a jaké pochybnosti v ní vzbudil. Bylo však pozdě na nápravu, aspoň v tomto konkrétním případě. Na pohřbu mluvil Bořivoj Srba, který se toho nemálo obával – byl citově daleko bezprostřednější než já a byl si jist, že své pohnutí neovládne.

    Hanbil jsem se za své selhání a ta hanba na mně lpí dodneška. Také proto jsem se nikdy neodvážil usilovat o setkání s Milošovou vdovou a nabídnout jí hmotnou pomoc, kterou i s rodinou zcela jistě potřebovala. Miloš svou Boženu přede mnou vždycky jmenoval po domácku Boba a její soudy o věcech života i umění, které citoval, mně připadaly nesmírně přesné a pronikavé. Vím, že i ona své křesťanské přesvědčení odnesla mnoha těžkými ústrky a že je nesla neméně statečně než její muž. Ani po převratu, jehož se díky Bohu dožila a který jí přinesl alespoň zlomek opožděného pozemského zadostiučinění, jsem se neodhodlal jí napsat nebo aspoň vzkázat pár slov dodatečné omluvy po jejím švagrovi, Milošově bratru Oldřichovi, jehož kresby na brněnská krajinná témata dosud vídám v různých místních periodikách a kterého bych mohl vyhledat a požádat o zprostředkování. Dodnes se mi zdá, že si nezasloužím odpuštění, a sám sobě jsem neodpustil.

    Postavy jako apoštolové na orloji

    Evžen Sokolovský si Miloše Rejnuše získal nejen suverénním vystupováním a smyslem pro humor, který dovedl drsně uplatnit i sám na sebe, ale zejména svým uměním. Také já jsem rychle přišel na chuť tomuto muži, který se většinou svých vlastností ode mě pronikavě lišil. Jeho doménou bylo barvité stylizované divadlo, kresba tlustou čarou, výrazná nadsázka. Neměl smysl pro křehké odstíny, polotóny a pastely. Zato v kabaretu byl ve svém živlu a do mechanismu Krále-Vávry pronikl na první pohled. Postavy nebo spíš postavičky přicházely na scénu nikoli zprava nebo zleva podle toho, kudy předtím odešly – to by bylo realistické aranžmá a pan režisér s ním pracoval nerad. Posílal je na jeviště vždy z jedné strany. Jako apoštoly na orloji, řekl jsem. Právě o to mně jde, odpověděl. Na jedné z prvních zkoušek prohlásil, že děj si žádá obohatit o hrdinu, který se ve všech herních situacích projevuje stereotypním výrokem: Hovnohovno. Na posezení jsem takového Třetího muže do textu zakomponoval. Hrál ho pan Jiří Ouřada, původně baletní mistr a spolupracovník v oblasti pohybu, dnes důchodce v Hradci Králové. Režisér mu uložil, aby svou repliku „zahazoval“, totiž aby ji trousil jako napůl pro sebe. Trochu mě to mrzelo, protože jsem měl strach, že toto příznačné české zaklínadlo všech potíží a strázní zanikne, ale ukázalo se, že účin na diváky byl stoprocentní. Krajský vedoucí tajemník strany Martin Vaculík označil tuto postavičku za nejlepší a nejnezapomenutelnější z celé hry. Pro srovnání nechť slouží fakt, že neméně vynikající režisér Karel Novák měl pro pražskou inscenaci Krále-Vávry do role Třetího muže k dispozici dobrého realistického herce pana Josefa Bartůňka. Ten se však nespokojil, nemohl po zákonu své profese spokojit se „zahazovacím“ stereotypem, jejž poslušně uplatňoval neherec Ouřada. Pan Bartůněk intonace své repliky vynalézavě obměňoval, vykřikoval ji, vnucoval, pálil ji do obecenstva, upozorňoval na sebe gesty po celý výstup, který měl završit, stoupal si na špičky, zvedal dva prsty pravé ruky jako ve škole a svědomitě si tak připravoval půdu pro hromový účin; ten se však nikdy nedostavil.

    Stereotyp a vůbec opakování je princip komický, poučil mě Evžen Sokolovský. Když Karel Effa ve slavné inscenaci Limonádový Joe počtvrté vstoupil na scénu s dotazem ‚Byl tu Buffallo Bill?‘, obecenstvo namísto osloveného už volalo: ‚Nebyl!‘, vyprávěl režisér jednu ze stovek divadelních historek, které pro mě byly jedinečným kompendiem jevištní poetiky. A když vstoupil popáté, obecenstvo mu už ani nedovolilo se zeptat a předem hlásilo: ‚Nebyl! Nebyl!‘ To je, pane Uhde, kabaretní logika, a je vedlejší, že na ni doplatí původní text. Tak jsem začal chápat žánr, ve kterém se rodil Král-Vávra. Karel Augusta jako novinář Červíček ve scéně, kde nakonec změní svůj naivně revoluční postoj a v dilematu Mám být bezmocný, špatně placený poskok, nebo bezmocný, dobře placený šéf? zvolí druhou možnost, svědomitě replikoval, jak mu ukládal text, ale vypadalo to bezbarvě. Zkoušel jsem text přepsat, účin však nezesílil. Režisér daleko dřív poznal, co scénce chybí. Kadle, zavolal směrem k jevišti, zahrej Zamyslel jsem se a dostal nápad. Herec mezi dvěma replikami přerušil pohyb po jevišti, ukazovákem se dotkl vlastního čela, vteřinu počkal a okázale rozjasnil tvář. Dělá to jako v pohádce, hrozil jsem se. Pochopitelně, na to režisér. Až napíšete Višňový sad, neodpustil si rýpnutí, bude to vyžadovat jiné gesto. Jenže s tím budete muset za Krejčou do Národa.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 30. května 2010

    Komentáře k článku: Co na sebe vím IX

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,