Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 97)

Ano, ano, každá příležitost na procházku po rodných šumavských vršcích vítána! A ona přišla. Od Doubků! Volali nám: Přijeďte, vždyť příbuzenstvo má kousek od Kašperských hor domeček a postele prázdné! Tam se pořád někdo střídá.

Jak se ocitli ústečtí obyvatelé ve zdejší dolině? Před dvaceti lety koupili dvě zadlužené pily a renovovali, podnikali. Dnes coby důchodci už pily nevlastní, ale naproti té druhé mají krásný dům.

Za okny zurčí potok, který se pod silnicí spájí s malebnou říčkou Losenice. To je přírodní muzikoterapie! Plynoucí vodní pramínek donekonečna mámivě klokotá, přede, vrní. Oči se zavírají k odpočinku. Už, už chce duše odletět, ale vedle za stolem se schází podařená společnost. Vyláká i nás ke sklence, rozkošné, voňavé baště.

Tady bublá jiný tok. Veletok vzpomínek, historek, prožitých či vysněných. Divoká podnikatelská devadesátá léta střídá mládí prožité v různých koutech republiky. Pak se připletou cestovatelské zkušenosti. Himálaje, Nepál, Aljašku střídá Sibiř, Japonsko, Kolumbie… Smějeme se taškařicím ve Francii, v Rusku… I na slonici Dixinku dojde a já opět jezdím na jejích hřbetě na tržišti dálného východu. Svým chobotem vysmejčí celý stánek s koláčky. Slastně troubí a nikdo jí nemá šanci odstrčit od právě objevených lahůdek. Obří zadnice tančí houpavé variace a silné nohy jsou mocně zapříčené, a ne a ne povolit tlaku strkajících lidí. Nepohne se ani o centimetr! Dokud není obchůdek zcela vyjedený…

I má cirkusová partnerka kačena Bilboa opět baví svým umem ve hře na klavír, střelbou z kanonu, svižně stepuje na swingovou hudbu. Zpívá si zpívá, než jí někdo upeče na rozpáleném oleji. Umělkyni! Fuj! Kořínky příhod vyhání do proplétající se džungle čirá whisky, tu a tam s příchutí medu, skořice. Společně s pozdním sběrem kloužou po patře. Ohryzek poskakuje jak zběsilý.

I na sebevraždy ve zdejších lesích dojde. I na umrlce, kteří když umřou za kruté zimy, kdy je není možné pochovat do země, jsou pokládáni na zdobená prkna. Položí je mezi židle do sklepa a oni tam odpočívají, než přijde jaro. Pak se uloží pod zem a prkno dozdobí, dopíšou konečná data: Na tomto prkně ležel, ležela počestný/á,  ctihodný/á… a vztyčí se u kaple, stromu. Prý z nich bejvaly celé lesoparky, a kdo se odvážil prkno zcizit a vytvořit z něho něco jiného, se zlým se setkal. Třeba když z něj udělal truhlář vál na nudle, tak při prvním použití spadl vál na zem, nedal se zvednout a nudle kolem výhružně hopsaly, skákaly!… Jiný si z něho vyrobil postel. Hned se zjevil původní majitel a vystrnaďoval ho z ní. To je moje lože! Jedeš! Táhni!…

No, já byl na Novém Zélandu. Náramná přírodní scenérie, těch hor, potoků… Ale když se jednou loudám okolo naší Losenice, objevím právě takovou tůňku jako tam v dálavách. Ihned si usmyslím, že se v ní vykoupu, svlažím. Ale stále je nějaká práce, a tak se to odkládá a odkládá. Nakonec se to v jeden podvečer podaří! Vezmu si čelovku, svítilnu, neboť když se tady na Šumavě setmí, tak je opravdová, černá tma. Nic nevidíš! Ani na krok! No slunce už, už zapadalo. Doběhnu k vyhlídlé tůni… a… smůla! Je obsazená!… Chlupatou vydrou! Skáče z břehu na břeh, metá salta a jiné kousky. Je jí dobře, užívá si. Našla tůňku zkrátka dřív než já! Nedá se nic dělat. Popojdu trochu výš a naštěstí najdu obdobnou a vykoupu se v podobném jezírku s peřejemi… Krása!  Je mi jak znovuzrozenému! A společně s vydrou opodál radostně stříkáme a mokříme oblé kameny!

Druhý den neleníme a pospícháme k bájným tůňkám. Pelášíme kolem zbořené výrobny dřevěného drátu. Hurá, dnes je vodní prohlubeň neobsazená! Žádná vydra, daněk, kanec… Obnažuji tělesnou schránku a nořím se do studené bystřiny. Ráno mrzlo a voda má okolo maximálně čtyř stupňů. Přesto zažívám euforické opojení. Šťastně cákající rozjívený rošťák. Už teď se stýská!

A rozvířená spirála se nepřestává otáčet.

Slova létají jak neposední raraši. Zalétnou i ke kostelu svatého Mikuláše kousek od Kašperek, kde se proplétají, prorůstají litinové kříže v úchvatné skulptury. Někde čas rzí požral některé části, ale torza dál mávají nebi. Pro klidnou chvilku se noříme do bazénu, sauny. Ale ihned radostně povláváme dál. Volnost, potěcha, bratrství, spiklenectví.

Druhý den stoupám do kopce. Nemá konce. Až na Vogelsang /Ptačí zpěv/, pak dál na Flusárnu až k pomníku letecké havárie na Zhúří z 24. 12. 1937 (více zde). Smutné Vánoce tří chlapů, kteří si chybou navigátora dolétli pro štědrovečerní smrt! Pak sestupuji přes Kozí hřbet do údolí k přátelskému objetí. Je krásně. I válka na Ukrajině se zdá vzdálená, pozapomenutá. Zpřítomňuje mi ji jen četba George Orwella Hold Katalánsku.

On popisuje svou přítomnost ve španělské válce v roce 1937. Protože se válečná utrpení zas tak nemění, pociťuji během četby živé vidiny dnes žité na východě…

…příděl každého muže byl asi půl litru vody na den. Byla to děsná voda, stěží průzračnější než mléko. Teoreticky byla určena jen k pití, vždy jsem si však po ránu ukradl ešus na mytí. Jeden den jsem se umyl a druhý den oholil, nikdy nebylo dost vody pro oba úkony. Náš post nesnesitelně smrděl, na dně barikády byly všude výkaly. Někteří milicionáři si zvykli kálet v zákopu, což je hnusná věc, když člověk pak kolem toho ve tmě musí chodit. Ale špína mi nikdy nedělala starost. Špína je věc, s kterou toho lidé mnoho nadělají. Je až ohromující, jak rychle se naučíte obejít se bez kapesníku a jíst z ešusu, v němž se také myjete. Podobně není po několika dnech na obtíž spánek v šatech. Pochopitelně bylo nemožné na noc se svlékat či zout, člověk musel být stále připraven v případě poplachu vyběhnout. Za osmdesát nocí jsem se svlékal třikrát… Na vši tu byla příliš zima, ale krys a myší to bylo hojně…

Smrad, všude samé výkaly, zákopy jimi přetékají, zima, nedostatek spánku, hlad… Jen částečky každodenního válečného zoufalství!

Během svlékání do hajan usednu na starší pelest protilehlé postele. Jak ona si úžasně vrzá. Ozvučí každý pohyb… pppíůááá… píááááchrrrššžžž… Hodila by se pro divadelní doprovod. Takový skvělý, přesný vrzot se v divadlech marně pokoušíme vyvolat. Je to báječný hudební nástroj. Virtuózní doprovod! Spoluhráč! Dlouho do noci pak pro Sylvii improvizuji skeč, kde každou pointu stvrzuje správný, dokonale znějící vrzot.

Jedu ve vlaku… uúíííááá… chci se napít… ááaúúííééé… kolega… aíííííééé… musíte tak strašně skřípat?… úíááááuíííáááá… musíte být v klidu… úúúúééééáááá… Tady se nikdo nevyspí!… úúůůůáááášššš… natož kdybyste dováděl tady s milostivou… úúúůíííááážžžžž… úúúůíííááážžžžž… necháte toho… úúúéééíííí… v Anglii, by se snažili o jemnost… úúúůůůíííééé… ale vy jste asi z východu… ůůůůíííééé… úúúůíííááážžžžž… Barbar… úúúáááíííéééé… Já piji čaj… úúúíííáááá… vy pijete vodku… …úúúíííáááá… cítíte ten rozdíl?… úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá…

Na drsné, krásné Šumavě je pokaždé nádherně. Natož s přáteli!

Po koupeli v nahnědlé Losenici uléhám na vrzající lůžko. …úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… Sním a sny doprovází zvuk schnoucího dřeva …úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… A myslím na ozdobené, široké prkno, které jistě někde čeká…

…úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá… úúúíííáááá…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 23. dubna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 97)

1. Eva Grüsserová

   

   Krásně napsané.
   Šumava nezklame, taky jí mám ráda. Je drsná, ale naše. Všude dobře, doma nejlíp.

   23.04.2022 (20.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ