Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Clown Bilbo bloguje (No. 92)

    Sešly se mi dvě knihy povídek. Potěšily! První David Herbert Lawrence Poslední smích a druhá Lucia Berlinová Manuál pro uklízečky.

    Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky, Argo 2019. Repro Argo

    Po pravdě co se názvu týká, po té druhé bych asi jen tak nešáhnul. Vybral bych pro ni určitě jiný titul, třeba Temps perdu, Zápisky z pohotovosti či Fantomová bolest. Víc by to vypovídalo o jejím obsahu. Ale asi se to v Americe jako manuál lépe prodávalo. Při srovnání je ta prvá až staromódní. S magickými, uhrančivými kousky…

    „Dotkl byste se mých očí?… Dotkněte se mé jizvy.“ Bertie se v tu chvíli zachvěl odporem. Ale slepec ho měl ve své moci, jakoby ho zhypnotizoval. Zvedl ruku a položil prsty na jizvu, na zjizvené oči. Maurice je náhle přikryt vlastní rukou, vtiskl si Bertieho prsty do znetvořených očních jamek, chvěl se v každé částečce svého těla a zvolna se pohupoval ze strany na stranu. Zůstal tak asi minutu, možná déle, zatímco Bertie stál jako zajatec, v mdlobách, v bezvědomí. Pak si Maurice náhle sundat Bertieho ruku z čela, ale dál ji držel ve své. „Ach můj bože,“ prohlásil, „takže teď už se známe, viďte? Teď už se budeme znát.“ Bertie nebyl s to odpovědět. Hleděl na slepce oněmělý hrůzou, přemožený vlastní slabostí. Věděl, že ze sebe nedokáže vypravit slovo. Zmocnil se ho iracionální strach, aby ho ten druhý muž náhle nepřipravil o život. Maurice naopak naplňovala horká, sžíravá láska, vášnivé přátelství. Možná právě takové vášnivé přátelství v Bertiem vyvolávalo nejsilnější odpor…

    David Herbert Lawrence: Poslední smích, Argo 2018. Repro Argo

    …Ale druhá je mi mnohem bližší. Už dlouho, nebo snad nikdy, jsem nečetl od ženy tak spontánní, beatnický tok vyprávění. Autenticita viděného prožitku, stylu psaní plného drsnosti, smíchu, nadhledu (!), smutku, hrůzy, humoru… Je náramná!

    …Vzdechy, tlukot našich srdcí, porodní stahy, orgasmy, to všechno postupně splyne v souzvuk, stejně jako se sladí odbíjení kyvadlových hodin, když je umístíte vedle sebe. Světlušky ve větvích stromu poblikávají v naprosté harmonii. Slunce vychází a zase zapadá. Měsíc přibývá a ubývá a ranní noviny obvykle přistanou na verandě v šest třicet pět.

    D. H. Lawrence (11. 9. 1885 Eastwood, Nottinghamshire, Anglie – 2. 3. 1930 Vence, Francie). Repro Encyclopedia Britannica

    Když někdo zemře, čas se zastaví. Samo sebou se zastaví pro nebožtíka, tedy možná, ale pro truchlící pozůstalé se čas vymkne kontrole. Smrt přichází příliš brzy. Nedbá na příliv a odliv, dloužící a krátící se dny, na fáze Měsíce. Roztrhá kalendář na cucky. Nesedíte za stolem v kanceláři ani nejedete metrem nebo nechystáte dětem večeři. Listujete časopisem People v čekárně před operačním sálem nebo se třesete venku na balkoně, kde prokouříte celou noc. Sedíte a zíráte do prázdna v pokoji, který jste obývali jako dítě, s globusem na stole. Persie, Belgické Kongo. Nejhorší je, že když se zase vrátíte do každodenní reality, všechny vaše zaběhané zvyky, všechny ty denní cíle, vám najednou připadají nesmyslné a falešné. Všechno je podezřelé, pouhý trik, jak nás uchlácholit, ukolébat nás, abychom se zase poddali poklidné neúprosnosti času…

    Máme štěstí. Po víc jak roce je tu i Andrej se ženou. Foto Aleš Formánek

    Dny plynou. Jeden za druhým. Hrajeme v dětském denním rehabilitačním stacionáři v Hradci Králové a v tu ránu společně, během našich lotrovin, odlétáme s místními pochroumanými ratolestmi, s opatrovatelkami do snů. Všechny odvlékáme do podivuhodného světa klaunů, cirku, loutek… A nám se najednou nechce domů. Vyrážíme tedy směr Krkonoše… Na Hrádeček… Máme štěstí. Po víc jak roce je tu i Andrej se ženou.

    Nohy zapomínají na únavu, oči se rozjasňují. Foto Aleš Formánek

    Zdejší vzduch ho vyhnal z chalupy ven. Šťastně ťapká po zahradě, kdejaký keřík, strom, krtinec musí okouknout, osahat. Jé ten vyrostl!… To není souška! Prej uschlej strom!… To je socha! Nohy zapomínají na únavu, oči se rozjasňují a my mu k tomu ještě zazpíváme… Je pěkně! Slunce září, ptáci hartusí… Zamrzlý temps perdu, tedy ztracený čas, jakoby na vteřinky rozmrzl, ožil… i během vzpomínání nad starou fotkou od Bohdana.

    Zamrzlý temps perdu, tedy ztracený čas, jakoby na vteřinky rozmrzl, ožil… Foto Aleš Formánek

    O pár dní později si v nemocnici Motol znovu uvědomím, jak stojí namáhavé chození po pokojích plných bolesti, smutku, utrpení, ale i radosti za to! Je to občas boj s určením míry dávkování vzájemné empatie a pokaždé se nevyhrává. Ale většinou cítíte povzbudivý účinek. Zázrak největší? Proměna zachmuřené tváře v radostný smích. Šťastný úšklebek! Vzájemné člověčenství rozkvétá. Těžce nemocné dítě versus klaun s loutkou… Pomaloučku, polehoučku, a klučina taje jako sníh pod jarním slunkem… Nádhera!

    Trochu omylem jsem se dozvěděl povzbudivou zprávu… Naše Bilbo compagnie vydala během posledního půl roku dvě knihy. Luckyho třešničky a Hlasy ve vaně. Obě se dostaly do nejužší nominace publikačního činu roku 2021 divadelního festivalu …příští vlna/next wave…! Zažíváme, co?!, máme ohromnou chvilku nadšení, štěstím se tetelíme!… Šampaňské vybuchuje! Dopředu víme, že v komisi se spíše přiklánějí ke konkurentovi. Nevadí, už sama nominace, která „cítí stupně s palmovou ratolestí, věncem“ blaží! Hlavně, že se o knihách mluví, někdo se o nich dozví, že… Až později, když konečně vyberou druhou stranu, tedy knihu o Milanu Kozelkovi Svázáno do Kozelky, je nám líto, že o tomto našem téměř vítězství nikdo neví! Ani se nikdy nedozví. Škoda. Velká škoda! Připomene se mi Thomas  Bernhard, jak krásně dumal o cenách veškerenstva.

    Pingu sebou zmítá po praktikáblech, matka Pingu se pokouší krotit jeho lumpárny… (Pingu na Buchtách). Foto Helena Janků

    Maličkou lítost vzápětí zažene, rozpustí živé skotačení na všemožných festivalech. Třeba v Kinského parku – Buchty a loutky dětem. Pingu sebou zmítá po praktikáblech, matka Pingu se pokouší krotit jeho lumpárny a kaskáda fyzická, střídá kaskádu slovní a ta kaskádu hudební… Zapojíme se i malým vstupem do televizního natáčení o Buchtách, které právě slaví třicátiny. Rozplývám se nad skvělou partou, dokonce si vzpomenu jak jsem jim nabídl, aby ve svém stylu nazkoušeli mou knihu Cirksezóna. V jejich podání by se dala tahle krkolomná zpráva o putování cirkusu po zemích Střední Asie a Sibiře uhrát – ve zkratce, s ironií, smutkem, napěchovaná nadhledem a absurdním humorem. Zatím nebylo přání vyslyšeno. Jejich světu rozumím a chápu poťouchlosti, které představuje. Je mi, klaunovi, blízký!

    Julien Green: Zítřek se nekoná (r. Hana Burešová, prem. 23. 9. 2021). Repro DvD

    Nakoukneme i do Divadla v Dlouhé. Premiéra Hanky Burešové Zítřek se nekoná od Juliena Greena… Čechovovský styl, který vyústí v apokalypsu. Z pohledu dnešního plahočení, z každodenní nejistoty velmi pochopitelná volba. Poslední chvíle jedné rodiny o Vánocích 1908, v předvečer katastrofálního zemětřesení v sicilské Messině… Vše od počátku víme, jen čekáme, kdy to pukne. Kdyby tak šlo zapomenout předvídatelné, a pak třesk! Kdesi v hlubokém podvědomí zůstávají magické obrazy blížící se hrůzy… Blikotavá svíčka, tančící stíny… Starý zašlý němý film… Hluchoněmý syn – stejně hluchý jako pro zdejší společnost Bůh!

    A dál se hraje, hraje, hraje. Jako by všichni cítili ohrožení, kdy se opět vše uzavře…

    A dál se hraje, hraje, hraje… (Kvak na Letní Letné). Foto Týna Reidingerová

    České Budějovice, Kolín, Opařany, Louny, Letní Letná, Smyčka na Kaštanu… i Malacky. Navštívíme i Pezinok a premiéru zdejšího přátelského divadla, kamarádů PIKIPlechová Mína.

    Repro PIKI

    Náročný kousek! Hraje se o tom, jak malá dívenka dostane od opilého vojáka  dárek – železnou minu! Ona ji přijme jako svou věrnou družku, hračku, plechovou kočičku… Druhý den si voják uvědomí, co udělal, a hledá, honí dívenku s minou… Na hru pro děti dost zvláštní, nová situace. Jedná se o volnou adaptaci knihy Pavla Hrnčíře (zde). Lubo s Katkou hrají s plným nasazením, s vervou. Svým živočišným teplem oživují chladný svět militantních, rytmických nástrojů, které slouží jako dekorace… Pak se pod houpavým větvovím, pod tmavnoucími Karpatami, pod hvězdnou oblohou klábosí, pije skvostné vínko. A my ráno prcháme do termálních lázní v Dunajské Strede

    Balzám!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 92)

    1. Eva Grüsserová

      Avatar

      Ahoj Bilbo
      – Hrádeček, Motol a Nová Ves, všude tam se protínají s tvými i naše rodinné vzpomínky a zážitky.
      Život si plyne, doba nebo čas, vyprávění nebo mlčení, úsměv i pláč, světlo nebo stín. Všechno má svůj význam, pro určitou chvíli dokonce prvořadý.
      Dnes mi dva naši přátelé sdělili, že je žádná politická strana neoslovila a volit nejdou. V podstatě úspěšní vysokoškoláci, později podnikatelé, rodiče tří dětí a prarodiče 5 vnoučat.
      Velcí cestovatelé, čtenáři, kulturně založení….
      Le temps perdu, zmrazený čas, vzpomínám pořád na Hrádeček, na to úžasné období po listopadu 1989, je to ve mně zmraženo, a zůstane.
      Ti, kdo něco prožili a nebyli pořád jen „v pohodě“, jako ty, Sylva, Andrej, Andulka a třeba i naše rodina, si teda něco sakra těžkého prožili. Jsem ráda, že jste, že zrovna vy pořád bojujete, ať je to na jevišti, ve škole nebo jinde, tak jste pro nás moc důležití. Je čas… podzimní. Čas barev, výročí i čas na změnu.
      Tak nashle v budoucnosti, někdy zas po sousedsku to probereme.

      09.10.2021 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,