Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 88)

Když může mlha v lázních podpořit naše vnitřní vnímání, které nebude rozptylováno okolím, což pak teprv slepota???!

Jednooký, slabozraký kouknu z okna, ale i tam toho moc nezahlédnu. I tam se valí jarní mraky při zemi…Neprostupná mlha požírá vše. To bude niterné vnímání, to budou představy, které nic nerozptýlí!

Vyjdu ven. Přes mizivou orientaci se snažím kráčet, pokračovat ve zdravotní procházce. Samozřejmě jen kol vísky, což zákony pandemické umožňují. Protahuji svaly, plíce. Kroužím sokolsky pažemi, kotníky. Poposkočím, rozběhnu se… Bum!… Do něčeho narazím. Ošahávám prostor před sebou… Na zemi je chcíplý pes? Brrr!… Ale on roste, štěká, vyje…

Asi je součástí aktivity Chcípl pes, se kterou od začátku souhlasím. I s její iniciativou Otevřeme Česko! Vždyť jsme se také osobně zúčastnili 18. prosince 2020 v Rokytnici v Orlických horách jejich první akce na podporu hospůdek, klubů a kultury v nich. Společně se Sylvií, Ondřejem Fenclem, Jakubem Nohou a Vaškem Koubkem jsme muzicírovali, tlachali o možnostech svobody v době kovidové a v přímém přenosu na facebooku Chcípl pes vysílali naši víc jak hodinovou srdnatou podporu. Přišla i hlídka policejní, legitimovala nás, rebely, ale vše jsme brali za přijatelný a potřebný vzdor v sevření smyčky vládních nařízení! Zrovna se slavil výroční den úmrtí Václava Havla, a tak jsme mu poslali jasný vzkaz – Takhle by mohlo vypadat otevření malých klubů, hospůdek. V malém společenství si zajamovat, utříbit myšlenky, společně se potkat…

Bohužel jsem později začali mít problém s Landou a s jeho militantními provoláními, s demonstrací s Klausem, s lidmi se žlutou hvězdou… Uvažoval jsem, zda je Chcíplému psu jedno, s kým se spojí, zda převažuje účel – být dostatečně vidět… Ale vím, že na pozitivní aktivity se vždy nabalí, co by nemělo… Nikdy mi nešlo bojovat proti pandemii jejím absolutním popřením či bezbřehým anarchismem. Chtěli jsme především podpořit hospůdky, kluby, aby jim byla dána dostatečná kompenzace, aby přežily, a tím podpořit kulturu a umění, které by se mohlo z těchto míst vytratit! Z těchto důvodů nadále podporuji cesty Chcíplého psa a v mlze slyším jeho vzdorné vrčení, funění. Dál po tolika měsících nepokořeně kouše…

Z cárů bezčasí se vynořují obrysy našich dalších snah hrát divadlo, koncertovat doma pro malou skupinu přátel… i Loutky v nemocnici, s nimiž v různých zařízeních nadále můžeme naší excentričností povzbuzovat nemocné děti. Sami ze své profese víme, jak je tělesné i psychické tělo zranitelné. Televize, počítač živý kontakt nenahradí, a tak… se z neproniknutelného dýmu vyloupnou tučňáci na Jižním pólu. Hned vedle leží dvojčata Daník a Sebík! Tu vítr odfoukne jednoho z tučňáků na oblohu a sílící vichřice ho rozloží, rozkrájí na jednotlivé části. Ty se, jak prádlo po vyprání, zachytí na jakési zledovatělé šňůře, aby se zručně, jak rozporcovaná provazochodkyně, po kluzkém špagátu roztančily. Noha sem, ruka tam, hlava saltem skočí přes uťaté údy… Pišišvoři, pimprlata, hejbejte se!…

Pochytám je a pokouším se opět složit v jeden celek. Ale oni dál bláznivě třeští a schválně se pletou. Místo hlavy je noha, místo ploutve hlava. Až s pomocí Daníka a Sebíka vše dobře dopadne a tučňák radostně zatroubí na pozdrav! Je to krásné společné setkání!… Ta polámaná dvojčátka jsou moc dojemná. Jak si navzájem radí a s jakou grácií, noblesou prožívají svou trýzeň. Bez pohybu plní pohybu. Té snahy, touhy po ní. Té spiklenecké empatie. Hned si vzpomenu na vlastní dvojčata, vnuky! Obstoupila mne krásuplná lidskost!… fůůů… Vše se vytrácí, ale pocit – Proč i v mlžné chumelenici nepomoci od nemoci? – zůstává. Tohle prozatím můžeme a probudíme vlastní empatii!

Jak napsal kamarád Lubomír Martínek ve své nové knize Klub obyčejných smrtelníků, což je hloubavý, třísetstránkový příspěvek k debatě o eutanazii, zamyšlení nad naším neodvratným koncem, od kterého nás nikdo neosvobodí a který se blíží každým dnem: Empatii lze považovat za jeden z projevů evoluce, za nezbytnost nutnou k přežití a ve složitých lidských společnostech za obdivuhodný civilizační úspěch! Bez ní by se rozpadl rámec udržující komunitu pohromadě a proto je záhodno o něj pečovat! Plnohodnotnou bytostí se člověk stává tehdy, když dokáže podat pomocnou ruku!…

Navzájem si budeme muset podat dlaně a těšit se, že bez ohledu na naše politiky, vzájemnou empatií kulturu nejen podpoříme, ale budeme s ní i aktivně, živě žít! Jedině pak přežijeme!… Fůůů…

Vše opět mizí. Vlhkost stoupá. Stále mám čich a koroner vyhání koronu… Tu z mlhy vystoupá silueta Milana Kundery. Ano, je to on! Snad proto, že jsem o něm nedávno zhltnul bichli Honzy Nováka? Asi ano… Dost-krát jsem se při jejím čtení přistihl, že mi vadí, jak na něho od začátku kouká, pohlíží… jako na podvodníka. Za vším jako by hledal jen a jen jeho chyby. S předem jasně odhaleným viníkem… e.t.c. Jistě to tak asi je, bylo, ale… Nejlepší jsou dobové souvislosti a portréty spoluherců… Jinak velmi čtivé…

…Fůůů… a z Kundery je král Ithacký Odysseus… Jak on si, i po tolika staletích, mužně vykračuje! Právě jsem díky Homérovi doputoval do jeho slavné epochy. Krásně jinaký svět… Když se rozhlédnu, kousek vedle zahlédnu vyloupnutou šmouhu Citlivého člověka Jáchyma Topolova. Bohužel mi vedle Odyssea připadá neautentický, uměle uhnětený. Což je zajímavé. Tak starý text, plný básnivě zpívaného hlasu, je mi mnohem bližší než moderní jazyk současníka!

…Fůůů… Celé noci žiji s Odysseem. S hrdiny strastiplné dvacetileté cesty. V jejich jazyku. V jejich mýtu. Je to opravdový „syn bolesti“. Vše začalo Trójou, tuhým krvavým vítěstvím, a pak nekonečným návratem domů… Fůůů… Jedni bozi mu pomáhají, druzí působí utrpení a komplikují jeho pouť…. Fůůů… Jsme jenom pěšáci jejich tužeb, a přitom jim neustále obětujeme, z pohárů odléváme skvělé víno. Když si zamanou, nemáme naději… Fůůů… Naštěstí Odysseus má i dostatečně silnou stranu přející. Všichni jeho druhové několikrát zahynou, ale on doputuje k cíli…. Fůůů… V oblacích mlhy se třpytí brože… Fůůů…

Zahlédnu, jak se jeho druhové mění v jednohubky, ty požírá obr, kyklop Polyfémos, syn boha moře Poseidona, kterému, aby mu unikl, musí lstivě vypíchnout jediné oko… Fůůů… I kouzelnici Kirké, která promění jeho kamarády ve vepře… Fůůů… I zastavení v Hádu, v podsvětí pro věštbu k Teiresiovi, kde potká dávno zemřelé, kteří dál trpí bez-konce…

…Tak jsem Tantala zahléd, jak ukrutné útrapy snáší: v jezeře stál a voda až k bradě mu dosahovala. Zřejmě se trápil žízni, však nabrat a napít se nemoh. Kdykoli dychtil ten stařec se k hladině sehnout a napít, voda se pokaždé stáhla a zmizela, okolo nohou tmavá se jevila zem – to bůh tam vysoušel vláhu. Stromoví s vysokým listím mu sklánělo ovoce k hlavě: byly tam marhany, hrušně a jabloně nádherných plodů, jakož i sladké fíky a olivy rostoucí bujně. Jakmile chystal se stařec, že dotkne se rukama plodů, pokaždé silný vítr je  vymrštil ke stinným mrakům. Také jsem Sisyfa zahléd, jak trvale trampoty snáší: do vrchu obrovský balvan vždy oběma rukama valil. Nohama opíral se i rukama o zem a balvan strkal do kopce vzhůru až k vrcholu, ale když chtěl ho překulit přes vrch, ta tíž ho pokaždé vrátila nazpět – rázem zas na rovnou zem se kutálel drzí ten balvan…Siláka Héraklea jsem rozpoznal, však jenom přízrak – on sám dlí ve sboru odvěkých bohů…

…Fůůů… Spatřím i jak uniká strašlivému větru Charybdě a v něm obludě Skylle… Fůůů… I zrádně, slastně zpívajícím Sirénám, lidožroutům, co jeho posla nabodnou na rožeň a pak rozmetají celé loďstvo a další nabodávají na trojzubcové harpuny… Fůůů… I zadržovatelku nymfu Kalypso, která ho chce za manžela, ale on hoří touhou po své ženě… Přesto ho donutí k zplození tří dětí… Fůůů…

V cárech oblačných se mihne i závěrečné vyrovnání s hamižnými ženichy v rodné zemi…

…Jako když z vysokých hor se najednou přiženou supi s křivými zobci a drápy a vrhnou se na jiné ptáky, tito pak prchají z oblak a ženou se zděšeně na zem, supi však útočí na ně a hubí je, aniž se mohou bránit neb uniknout jinam a muži se radují z lovu, právě tak v ženichů dav se v komnatě přehnali oni, bodali na všechny strany; i neslo se sténání hrozné ženichů bodaných do hlav a podlaha krví tam vřela…

…Fůůů… I jak ho po dvaceti letech konečně uvidí jeho milovaná žena Pénelopé… Fůůů… Ač ho božská Pallas Athéna učinila krásnějším, mužnějším, ona už ničemu nevěří. Ani tomu, že to je skutečně on. Jeho lůžko chce dát z ložnice… Tu on…

– Ženo, cos pronesla nyní, je velice bolestné pro mne. Kdopak mi postel dal jinam? To těžko by dokázal někdo, i kdyby velmi byl zručný. Jen bůh kdyby osobně přišel, mohl by ji, kdyby chtěl, dát lehounce na jiné místo; z žijících smrtelných lidí však nikdo, byť v rozkvětu mládí, snadno by nepohnul jí, vždyť tajemství velké je skryto v úpravném lůžku –  to já jsem ho zhotovil, nikdo však jiný.

Oliva podlouhlých listů mi uvnitř ohrady vzrostla, bujný, mohutný kmen – byl tlustý jak nějaký pilíř. Ložnici okolo ní jsem stavěl a dokončil také z kmenů spojených hustě a dobře jí překlenul stropem: k ní jsem skloubené dveře pak připojil, přilehlé těsně.

Z olivy podlouhlých listů jsem nakonec zutínal větve, osekal odspodu kmen a celý jej teslicí ostrou přihladil dobře a zručně a srovnal ho přímo do šňůry, upravil za nohu k loži a vrtadlem navrtal všude. Odtud jsem začal a postel jsem zhotovil, až jsme ji skončil, zlatem jí dovedně zdobil, i stříbrem a slonovou kostí. Uvnitř hovězí řemen jsem napjal červený, lesklý. Takto ti vykládám to znamení. Nevím však, ženo, stojí-li doposud pevně má postel nebo snad z mužů někdo peň olivy podříz a lůžko mé přemístil jinam.-

Ona je dojatá z poznání, které může znát jen její milý, a láskou tone v jeho náruči… Konečně! Vedle hrdinův syn Télemachos. …Fůůů… A vůkol kolem dokola… úchvatně rozbouřené moře.

Obraz, jak v něm samotinký plove a Poseidon s ním vlní a vlní… Dojemně hrůzostrašné! Co všechno musel tento trpitel přečkat, aby došel svého cíle… Fůůů…

A já dál kráčím neprostupnou bílou tmou. Její nicota obstupuje každičkou píď. Zvuky a vůně zůstávají. Zaposlouchám se…

Až se clona zvedne, rozpustí – Co přinese? Co vyjeví?

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 6. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 88)

1. Zdeňka Ždímalová

   

   Ahoj, Bilbo,
   díky za nový, zase zajímavý blog.
   Zd

   06.03.2021 (9.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Grüsserová

   

   Jirko,
   tvé poznatky a odkazy jsou zajímavé. Navodily ve mně zájem znovu si přečíst v nějaké zkrácené verzi ty dávné řecké příběhy, na jejichž jména se dodnes tolik moudrých odvolává. Jména bohů a jejich příběhy Odysseova cesta… Zeus, Prométheus.
   https://sites.google.com/site/starovekebajeapovesti/prometheus
   Prometeus mě zaujal vždycky nejvíc, stvořil lidi, nechal je oživit, pomáhal jim, dal jim oheň, ale oni nenosili bohům oběti. To Dia uráželo. Nakonec Prométheus vymyslel , jak Diovi zajistit ty oběti a přitom Dia oklamat, a lidé bohům dávali ze zabitých zvířat jen lůj, kosti a kůže. Bůh Zeus ho nakonec potrestal, víme jak.
   Prométheus věřil, že volný, svobodymilovný duch nakonec zvítězí v zápase s onou božskou mocí, a proto bez reptání trpěl, radostně a hrdě u vědomí, že se obětuje pro blaho lidstva. V ukrutných bolestech ho posilovala věštba, že i Diovi hrozí nebezpečí, a on, Prométheus, že bude přece jednou vysvobozen. Nakonec se dohodli. A ten konec je jak pobádka, no vždyť jde o báje.
   …Tak se skončila největší muka, jaká kdo kdy podstoupil z lásky k lidem. Zeus dal Prométhea ověnčit, rozpomněl se na to, co Prométheus pro něho učinil dobrého, přijal ho mezi bohy a učinil ho svým rádcem. A aby se splnila věštba, že bude Prométheus navěky připoután ke skále, nosil úlomek skály, k níž byl přikován, v železném prstenu.
   Moc pěkné. Tolik podobenství.
   Prométheus trpěl za lidi a spasil je, oheň jim byl ponechán, nebo je spasil i později Kristus? Já si tedy myslím, že trpí dodnes hlavně ti lidé, platí za chyby své i jiných. Trpí i z nezjistitelných příčin, trpí teď pod vlivem viru, který sevřel fyzicky, psychicky nebo oběma způsoby. Utrpení je prostě součást života, tak jako smrt, klopýtání v mlze, pády do bláta, a k životu patří taky radost, slunce, květiny a zvířata.
   Těším se na ty radosti… a budu snášet i ty starosti, ale hlavně… ať je jaro, ať se ten koloběh zas otočí.
   Těším se na tvé další náměty na zamyšlení.

   06.03.2021 (20.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ