Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 87)

V posledních týdnech se toho seběhlo spousty. V době uzavírek, separací bylo štěstí nejen rozjímat, procházet se krajinou, číst si knihu za knihou, ale též mít potěchu něco připravovat, zkoušet.

Od ledna bylo dáno datum naší nové premiéry Smyčka v Divadle Disk. Vše bylo koncipované k mým předčasným šedesátinám. Kromě nové komedie se měla pokřtít též čerstvě vylíhnutá kniha Luckyho třešničky. V současné době ale bylo jistot pomálu. Spíše by se dalo napsat jistota byla v nejistotě. Nebo se jisté jistoty proměňovaly v pravé opaky.

Já jsem byl kupříkladu nařčen ze lži. Deset let zaznamenávám postřehy, črty do rubriky Clown Bilbo bloguje v DN s jediným záměrem – vydat ke svým předčasným kulatinám knihu. Deset let se s tímto nápadem netajím a dva měsíce před vydáním se dozvídám, že jsem skutečnost, že již texty vyšly jinde, zamlčel. Tím je prý jejich autenticita mrtvá! Hlava se točí ve vývrtkách. V poryvech větrů se jak mokrá slepice bez peří třesu. Nechápu zhola nic a kýbl za kýblem zalévá moji hlavu. Nejistota vůkol.

Naštěstí máme přátele, kteří pomohli, a pod záštitou revue Taneční zóna už publikace obletuje svět!

Dny pádily i v době pandemie, a tak téma Smyčky, ve které se pokoušíme z nadhledu vysmát lidským trýzním s Psyché, muselo začít. Čekala nás namáhavá výroba pasti, aby lapala, co má. Pak na řadu přišla… dřevěná hlava, která sype myšlenky, kulí oči, z nosu jí leze housenka, má otvírací mozek naplněný loutkami (hypothalam, hypofýza…) a v zadní části malé loutkové  divadlo…

Obří papírové masky, jedna s šklebem/úsměvem a otvírací lebkou. Druhá s něhou anděla… Svěrací kazajka se svými dlouhými, dotěrnými dirigentskými hadicemi…

A pak jsme se vrhli do zkoušení. Do ponoukání fantazie, aby se vše přetavilo v reálný obraz, který spatří budoucí diváci.

Kolem byla stísněná atmosféra zákazů, strachů z nakažení, z pohybu mezi druhými… a my se nořili do končin naší mysli. Šílenství prostupovalo vším. I psí Lajka přecházela od myšlení navyklého k… myslet jinak! …a hned sama pospíchala do rakety, aby zmizela navždy v kosmu… Dostávali jsme se i do transu… během setkání s hypnózou… Druhy léků, nám pomáhaly, ale zároveň měnily naše charaktery do postav commedie dell’arte!

Když jsem se coby léčitel nezřízeně rozjel a publikum ironicky častoval, zasáhla muziko-terapeutka… Nalíčila past, a já se chytil. V ní skuhral, plakal… a ona se konečně mohla vrátit k harmonizaci diváků. Křišťálová pyramida ukonejšila vše! Šílenství pominulo. I smyčka povolila a nebožáka vyplivla… a on: Nezbývá než vzdát chválu lidskému bláznovství, lidské jinakosti! Uchovejme si ji! Je to kus nejniternější lidskosti v nás!… Zapěj chválu všem podivínům, kteří se neustále plahočíme sem, tam!

Původně byl scénář Smyčky jiný. Napsal jsem jej koncem osmdesátých let pro sebe a Lenku Machoninovou. Byl o dvou komediantech, kteří hrají své skeče, a tu náhle objeví smyčku/past… On je chycen a ona ho, po neúspěšných pokusech o záchranu, přikryje hadrem a prchá. Dnes to o mnoho poskočilo. A myslím k lepšímu. Já psychiatr, Sylvie muziko-terapeutka. Navíc těch uběhlých víc jak třicet let je znát i na způsobu hraní! Zkrátka je dobře, že si smyčka našla oběť až dnes!

Co přesto zůstalo? Kousky textů estonského přítele, spisovatele Arvo Valtona!

Hned hlavou letí… Je listopad roku 1987… Sehnal jsem si jeho adresu, napsal prosbu, zda můžu využít některou z jeho povídek k divadelní adaptaci, a on se překvapivě bleskově nejen ozval a se vším souhlasil, ale že by rád, co nejdříve přijel k nám. Tak jsem hned podnikl kroky, abychom se mohli obejmout na pražském letišti…

…S Arvem a Lenkou jdeme na návštěvu k Václavu Havlovi. Hned za vstupními dveřmi stojí v domě chlapík v uniformě a dva v slušivých oblecích. Dobrý den, kontrola občanských průkazů. Uniforma vezme, předá obleku k bedlivému studiu. V té chvíli přichází Olga s Václavem. Pustíte mé kamarády ke mně na návštěvu? – Už jsme k vám někoho nepustili? Pane Havel! Pokračují ve studiu. Neměli byste si sem pořídit lepší osvětlení? Takhle si brzo zkazíte zrak. – Jestli vám nevyhovuje místní osvětlení, pane Havel, tak si zažádejte o jeho vylepšení na příslušném orgánu. Pane Havel! – Já tu nejsem tak často a nečtu si tu, nepíšu a hlavně vám to udělají rozhodně dřív, jistě tam máte kamarády. – Pane Havel! Nedělejte si legraci, nebo půjdou vaši kamarádi úplně někam jinam… – Pánové pozor. To je oficiální host se Sovětského svazu. Z toho by mohl být pěkný skandál… rrrraději opatrrrně, pánové! Po chvíli nám vracejí občanky. Přece jenom nevědí, jak to momentálně s Ruskem je. Arvo: Vy panimájetě po rusky? Václav: Sovětský občan se vás ptá, zda rozumíte rusky. – My mu rozumíme. – Vy mě možetě pokazať váši pasporty? Ja něponimáju, pačemu zděs v domě, u nás eto něznájem! – Václav: On by chtěl vidět vaše průkazy a chtěl by vysvětlení, proč ho kontrolujete. Oblek ukáže na uniformu – ta má přeci právo…Ja chaču… – On by chtěl… – To mu jistě vysvětlíte vy líp, no né? Pane Havel! No a teď běžte… prosím, prosím. – Ja chaču… – On by přeci  jenom chtěl od vás… – Vy jistě milerád vysvětlíte… – Ja chaču… Tu to jeden oblek nevydrží a sáhne do zadní kapsy. Vytáhne malý služební průkaz a s hraným klidem ho ukazuje Arvovi, který začne cosi hledat po kapsách. Průkaz mizí. Tak prosím, prosím, jdeme, jdeme, uvolněte hlavní vchod do domu! Rozchod! Arvo si nasazuje brejle, které konečně našel: Gdě eta bumažka? – On by rád viděl tu vaši bumážku. – No tak, prosím, uvolněte průchod… jdeme, jdeme. – No gdě aná? – On by chtěl… – Běžte, běžte. – No gdě aná? Prudký pohyb, rozhodný pohyb: Tady to máte. Stačí? Tak řekněte, stačí vám to?! Arvo skládá brejličky: Spasiba, tipěr ja ponimáju, spasiba. – Tak už jděte. No tak! Stoupáme po schodech. Je mi trochu nevolno. Chce se mi smát i brečet. Dokonalá burleska… téměř excentrická! Přesně tak jsem později nazval svou druhou knihu!

…Arvo po spektáklu Alfred a spol. v Tabarin baru: Tak konečně vím, co umíte – je to parodie krásně spojená s klaunerií, s divadlem a tancem. Dobře vypilované, jen si myslím, že pro to publikum je to škoda, jistě byste mohli v divadle…

Dlouho mu vysvětlujeme, proč tady vlastně hrajeme, že už hrozně dlouho čekáme na dotaci, že chceme hrát samozřejmě v divadle, že bar nám vlastně pomáhá přečkat tu dobu, než… ta se stále prodlužuje, žádná odpověď e.t.c. A tak hrajeme burlesku a bar je naše stálá scéna, domovská scéna…

Je tma. Sem tam se rozsvítí pouliční lampa, asi omylem, nebo aby se na nás podívala, co jsme to za nezvané hosty. Ale moc ji nezajímáme, protože většinou hned zhasne. Jdu s Arvem ke mně do Elektrárenské. Mezi zahradama mu vysvětluji, že mi to tu připadá jako na Sibiři. Ale to on moc dobře zná – pár let tam musel prožít.

Udýchaný usedá na židli a něco mi vypráví o svém dětství. Já ho pozoruju a začíná mi být trapné, že ho vlastně moc neposlouchám, a mám strach, že to pozná z mých očí… Ale když on je tak něžný, prostý, zranitelný… Je to podivné, je jednou tak starej jak já, ale moc si rozumíme. Jako bychom se znali odjakživa. Koukáme spolu po holkách, smějeme se vtipům, které si vymýšlíme… Z toho seriózního pána, kterej přiletěl na Ruzyň před pár dny, se pomalu stává rozjívenej, ukřičenej, svobodomyslnej klaun! Tak nám to s Lenkou alespoň připadá. Jak jsme se zhrozili, když jsme ho poprvé uviděli… Za několik minut bylo ale jasné, že to nebude nudný, usedlý jedinec.

Když pak Arvo opouští Elektrárenskou: Promiň, Bilbo, jsem trochu unaven, půjdu si odpočinout… Na stanici zpozoruje úplně prázdnou tramvaj. Zželí se mu jí tak, že do ní nastoupí. Když ona byla tak smutně prázdná! A jezdí noční Prahou, ve které zabloudí. První peníze promění za kytky…

Když po letech přijel opět do Prahy, dožadoval se našeho dalšího setkání. Navštívil nás v Bulharské ulici, kde jsme zrovna žili, a vzpomínali jsme. A vzpomínali i při veřejném rozhovoru s Josefem Mlejnkem… Nabízel nám svou chatu u estonských jezer… ale vše frčelo dál… v dál…

Návratem k Smyčce se navrací i on. Dnes osmdesátipětiletý stařík!

Už už bylo nazkoušeno, už, už… Přišla druhá vlna covidová!…

Když bylo jasné, že diváci do sálu na oficiální premiéru v Disku nebudou moci, využili jsme velkorysou nabídku k nastreamování celého představení. Díky šikovným ručkám se povedlo! Sledovalo nás víc jak sto diváků přímo a během dvou dalších dní zhlédlo záznam téměř 800 dalších! A číslo dál stoupá…

Samozřejmě, byla škoda, že nebyli všichni při tom, na živo. Ale byli jsme šťastní i tak! I za drobné reakce během předpremiéry ve stísněném bytě, které posloužily jako test.

Pravda, streamovaná premiéra dovádivé klaunerie plné improvizačních exteporií, která roste, zraje s reprízami, bez lidí, byla holá zoufalost. Ale pro nás to bylo završení cesty! Ukončení celoroční pouti! A reakce se kupí po všech sociálních sítích! Naštěstí přehršel vřelého přijetí!

S novým rokem se budeme těšit na rozvolnění pravidel a na těsné obejmutí, sevření, pomačkání, polaskání, prokřupání… od skutečných, živoucích diváků!

I sklenky naplníme k společné potěše…

Bude lépe!

A mě šedesát!

P.S. Tady můžete zhlédnout záznam naší komedie, ale přijďte za námi osobně, prosím!: https://www.youtube.com/watch?v=MugZAlncLYY

Navíc rozhlasový rozhovor na Vltavě – pořad Vizitka s Ondřejem Cihlářem…: https://vltava.rozhlas.cz/skakat-chci-do-sedesati-stojku-premet-i-salto-jeste-udelam-rika-klaun-a-herec-8368703

Pěkný rok 21!!!

///

Více o premiéře inscenace Smyčka: Bláhová bláznivost!

…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 5. prosince 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 87)

1. Eva Grüsserová

   

   Dík za představení, aktuální téma, moc vtipně udělané.
   Bylo zajímavé si zde přečíst historii, která mu předcházela. Pan Valton je taky zajímavý člověk, v městské knihovně od něj mají dvě knížky, Baltskou cestou a Osm Japonek. Podívám se na ně.
   Moc mě pobavilo tvé vyprávění o společné návštěvě u tehdy disidenta Václava Havla.

   05.12.2020 (9.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ