Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 80)

    Ouijoti… aneb Když je svět převrácený, postav se na hlavu. Pročpak? Na Pražské konzervatoři, v divadle Na Rejdišti, nakonec Ghelderodeho Hop signora nezkoušíme. Lekli se textu, brutality situací. To není pro nás, natož aby tomu rozuměli mladí adepti! Škoda!

    A tak při dalším hledání vybírám báseň Maxima Gorkého Dívka a smrt, zůstává Kvapilova Cizinka a stěžejním dílem bude kousíček Přidalovy Komedie s Quijotem. Tedy Quijoti! Neb… Bylo by dobré, aby každý z nás měl jeho jiskru. V těle. V duši!

    Je lepší být idealistou, snílkem toužícím po pravdě, lásce, třebaže jalové, ale v jeho nitru skutečné. A o nitro jde především, ne? Opravdová jsou i jeho slova, činy, ač voní bláznovstvím. Ale cožpak blázni nejsou – jako děti a klauni – nositelé čistoty? Zatímco velký Antonín Artaud živořil za zdmi blázince, vyhlásil boj proti „zdravému rozumu“… Na cestě číhají strážci rozumu se svěracími kazajkami, a když jste lapeni, je třeba výkřiky, gesty, magickou expresí, tancem vysvléknout kazajku rozumu. Nebyl Quijote dostatečně obnažený?

    Je lepší být idealistou, snílkem toužícím po pravdě, lásce… Foto Michaela Škvrňáková

    Artaud napsal i dopis šéflékařům blázinců, ve kterém je obvinil, že pod rouškou vědy a práva vězní jen odlišné lidi. Choromyslný je podle něho člověk, jenž se raději stal šílencem v tom smyslu, jak to chápe společnost, než by se zpronevěřil jisté nejvyšší představě o lidské cti. Quijote!

    A nejsou to také Vašek Havel, Magor/Jirous, Josef Švejk… snílci, idealisté srdnatě bojující proti veškeré pravděpodobnosti, proti větrným mlýnům veškerenstva? Quijotie!

    Neboť zdánlivě choromyslný je také člověk, jehož společnost odmítá vyslechnout a jemuž chce zabránit ve zveřejnění nesnesitelných pravd. Někteří psychiatři dokonce po Artaudově písmu přehodnotili náhled na svou léčbu. Psychické poruchy začali vnímat jako „cestu do nitra“ a snad i záchranu degenerované civilizace.

    Hrůzu a bolest ať provází smích. Foto Michaela Škvrňáková

    I věhlasný režisér Brook viděl jedinou naději v extrémech, ve spojení protikladů. Hrůzu a bolest ať provází smích. Neboť  –  Divadlo je žaludek, v němž se jídlo proměňuje na dvě rovné části: exkrementy a sny. –  Quijotovský maratónský běh za sny. Úprk!

    Samozřejmě všeho s mírou! Když je člověk mezi „podivíny“ dlouho, i města a ulice se zdají víc a víc rozbředlé, mázlé, rozpíjejí se do pohyblivých dveří, podlaha se vrní, tančí… Ale, VY přesto chcete jít dál, zjistit, najde-li člověk sílu v troskách skutečnosti nalézt svůj zdravý rozum. Kašpaři vábí. Mocně! Jejich město vás sladce volá! Jít až za břeh, za její hranici… a když se neztratíte, můžete jen a JEN nalézt! Získat!…

    Vedle těchto úvah… Každodenní sledování blízké osoby. Strmý rozpad, ztráta paměti, chůze, iluze myšlenek, kterých bylo vždy poskrovnu. Záchvaty drbání. Neustálé svědění celého těla… Jako by pod kůži, do masa zalezly veškeré vytěsněné vzpomínky a svou dotěrnou svědivostí se hlásí o slovo. Jen mluví nepříjemným jazykem, cizí řečí… k lechtání.

    I pod mou kůži zalézá paměťový svrab… Foto Michaela Škvrňáková

    I pod mou kůži zalézá paměťový svrab… Vzájemné drbání. Zvířátka! Zůstává chuť k jídlu, která se mění v hltání. Skluzavka do jícnu, tobogan do žaludku… Co se urodí? Sny nebo exkrementy? A mou oční čočku polehoučku požírá šedivý zákal. V lese hledám houby. Vidím houby a snaha o projasnění obrazu bolí. Pálí. Svědí. Píchá!… Mlha. Všude mlha… Když primář Novák uvidí zvětšující se skvrnu v očním pozadí, po dlouhé pauze vzdychne Jejej, jej… ten je pěkný! Dlouho jsem neviděl takhle pokročilý katarakt! Přišel jste v poslední chvíli. Po hodině dvanácté! Za pár týdnů, možná dřív, oslepnete! Mžourám skrz závěs a ohryzek vyskakuje do výše. Měla by to napravit prosincová operace. Navzdory mlze v brněnské Redutě za velkorysých podmínek pomáhám s pohybem u Goldoniho Mirandolíny. Peter Gábor v horoucím městě spřádá do pavučin komedii o hostinské/pavoučici, která krotí nepoddajné muže. Když já si prostě nemůžu pomoct. Jak vidím chlapa, kterej si o sobě moc myslí a ještě ke všemu se chová k ženským jak hulvát, tak se neudržím. Všichni po ní šílí a ona, pro své pobavení, rozehrává hru intrik. Mužská hlava padá, ale… vítězí fikaná kudlanka? Maximálně pyrrhovsky… Obraz se opět vytrácí. Někdo opodál kouří? Ne, ne, jen čočka dál zraje. Dál se kalí. Jako ocel… Pospíchám na pražskou konzervu… Ke qoijotovské taškařici.

    Po mořském břehu se potuluje skupinka mladých… Foto Michaela Škvrňáková

    Po mořském břehu se potuluje skupinka mladých. Sbírají odpadky a zpívají – Do večera z rána kveť má země, kveť, květem osypána v modro nebe hleď! O slunci jsem neměl zdání, zima byla k nepřečkání – ať je jaro teď!… – Dva chlapci osiří. Chvíli si hrají s oblázky, skálou… Usínají. Zdá se jim sen – báseň, kejklířská pantomima, při které rozzlobená smrtka zpívá, ironicky hořekuje nad lidskou přízemností – Lidé už se nebojí zabít svého bližního, jen když s písní pohřbí ho – Odpočívej v pokoji!… Poctivec či darebák – smutný sbor se spokojí s tím, že zpívá právě tak – Odpočívej v pokoji!… – Mládenci se probouzí. Jednomu se zdálo o spanilé dívce, druhému o smrti. Opět ulehají. Přichází Cizinka. Patetický obraz o ztraceném mládí, o nalomení celoživotní lásky… A vetřelec – cizinka/mládí hypnoticky láká – Máš-li však ještě touhu, pojď!… Z daleka kráčím pro tě, kde jsi mým druhem byl. Po mládí, po životě! Proč jsi mne opustil… Přijď! – Probouzí se. Jeden má v krku pocit zrady, neboť to byl on, kdo ve snu lásku opouštěl. Chce se napít, spláchnout vlastní chandru, zklamání. Druhý by chtěl také. On ale ucukne, vždyť ve snu byl právě on jeho nepřítelem, pokušitelem. Nakonec mu hlt dá a s obavou uléhají. Probouzí se s koněm a oslem na bedrech, s maskou dvacetiletého Quijota a sedmnáctiletého Sancha. Zažívají různá alotria – bojují s vanou, plaví se v ní, Sanchu chytá křeč do nezkušené jinošské ruky, která je plná touhy. Nikdo je nechápe. Nikdo jim nerozumí. Dostávají za své bláznovství řádně naloženo. Potkávají i smrt. I Hop singora. I on se nakonec vrací do hry, jen v těle Sancha. I on lítá nad plátnem výš a výš. Jak pták… Až do oblak! Poštípou je blechy a Quijotova neteř smutně stárne a pobíhá s nedokončenou quijotovskou klecí. Když si je smrt konečně vezme, Quijot stačí zasípat o krátké žití a ona lakonicky, beckettovsky, preluduje:

    To je k zbláznění! Krátký život? Jednoho dne se narodíte, jednoho dne zemřete, ten samý den, ten samý okamžik, to vám nestačí?… Rodíte se rozkročmo nad hrobem, den zazáří na okamžik, pak je opět noc!

    Rodíte se rozkročmo nad hrobem, den zazáří na okamžik, pak je opět noc! Foto Michaela Škvrňáková

    A moře vyvrhuje společně s lasturami všechny melodie, co Sylvie složila. A herci sundávají masky (dvacet čtyři nových tváří stvořila Samiha Maleh!), zpívají… Tu Quijote, jenž nemůže mít nikdy dost, přeruší rej a zařve, jako já v kabaretním Déboucher či v Madridu k oslavě čtyřstého výročí knižní předlohy – Lásky, jež trvají chvíli… obraz v hloubi duše nevyryjí. Dulcinea z Tobosa mně vryla své rysy a ten obraz, děj se co děj, nezbledne a nevymizí! Já jsem Don Quijote de la Macha, povolaný k velkým, vznešeným úkolům. Jsem svědomím veškerenstva!… a utíká z pódia. Ostatní: Toho to chytlo. Neměl bys jít za ním? A věrný utrápený Sancho letí pro přítele/parťáka. Všichni pokračují v radostném trojčení: Kdo tě, jaro, hledal, kdo tě ztratil hned? A já bych tě nedal za celičký svět! Kveť, má země, všude, všude, i tam, kde mé srdce bude jednou práchnivět!… Ať je jaro teď! Ať je jaro teď! Ať je jaro teď! –

    Vše se propojí. Sny se mění v realitu. Foto Michaela Škvrňáková

    Vše se propojí. Sny se mění v realitu. Smrt z pantomimy potkává i Quijota, Sanchu a přelud z cizinky… Jen další fata morgána. Fantom, který sytí i Quijota…

    Mladí adepti herectví podstoupili cestu ke troskám skutečnosti odvážně. Nalezli svůj zdravý rozum? Cesta byla každopádně dlouhá, namáhavá. K typickému znaku takhle postavených komedií patří, že jí náleží celé tělo. Bez zaujetí veškerých svalových úponků, mozkových závitů se jedná jen a jen o prázdnou kostru. Když slouží celé fyzično situacím, textu… pak teprve tepe srdce živé komedie a k zázraku – po nandání masky, kdy vámi projede blesk a vy už chodíte, myslíte v jejím charakteru – se přidá slast největší. Magický tanec divadelní imaginace! Na chvíli vysvléknete kazajku rozumu!

    Jinovatka! Pokouším se ji setřít, vymačkat, sloupnout. Chvilky slepoty! Ať je jaro teď? Je to pivo moje? Jsem to já? Tělo v jednom ohni. ŠKRÁBÁNÍ! Svědění! Pokožka se krabatí a skrz škáru, papily vylézá poztrácená paměť… Ve všepožírající mlze… Z kouře tu a tam probleskne četba Kena Keseyho Zápisky z lochu, kam se dostal na půl roku za držení marjánky! – Učili mě, že se mám bát pádu, ne smrti… Vychoval mě svět udělanej ze slz a betonu… Nechte běžet hippies, vypusťe excentriky… – text se v mračnech prolíná s jeho Přeletem nad kukaččím hnízdem

    …v té mlze… všecky podrobnosti byly desetkrát jasnější než normálně, tak jasné, že jste se oba museli odvrátit. Když se před váma někdo vynořil, nechtěli jste se mu dívat do tváře, stejně jako se on nechtěl dívat do vaší, protože je bolestivé vidět někoho tak jasně, je to, jako byste mu viděli až někam do hloubi duše… jak nezabloudit… zašel jsem příliš hluboko, když jsem se chtěl schovat, a pokaždé se mi zdálo, že se vynořuju na stejném místě, u těch samých kovových dveří bez čísla, jen s řadou nýtů připomínajících oči, jako by mě k nim přitahovala ta místnost za nima, ať jsem se tomu vzpouzel sebevíc, jako by elektrický proud, vyvíjený těma ďáblama uvnitř procházel v soustředěném paprsku mlhou a táhnul mě zpátky… Bloudil jsem v mlze dlouhé dny, vylekaný, že už nikdy nic jiného nespatřím, a najednou jsem se ocital před těma dveřma, otvíraly se a já viděl, že jsou z druhé strany polstrované, aby nepropouštěly zvuk, viděl jsem řadu lidí, stáli jak duchové mezi lesklýma měděnýma drátama, blikavýma elektronkama a jasným praskotem elektrických oblouků. Postavil jsem se na svoje místo a čekal… Stůl měl podobu kříže a byly na něm otisknuty stíny tisíců zavražděných, pod koženýma řemenama, dlouhým používáním propocenýma do zelena, vystupovaly obrysy zápěstí a kotníků, pod stříbrnou páskou přes čelo vystupovaly obrysy krku a hlavy… mám strach… Pokouším se ze všech sil přitáhnout ke křeslu a chytit se ho… bezmocně biju do vzduchu, jenom se dívám, jak přede mnou křeslo vystupuje, jasnější než kdy jindy, tak jasné, že dokonce rozeznávám otisk prstu, kde se nějaký dělník dotknul nezaschlého laku. Chvíli se tak přede mnou vznáší a potom se znovu propadne do nicoty. Jakživ jsem neviděl, aby se věci takhle vznášely. Jakživ jsem neviděl takhle hustou mlhu, tak hustou, že bych se ani nedostal k podlaze a nepostavil na nohy, kdybych se chtěl sebrat a jít pryč. Proto se tak bojím, mám pocit, že tentokrát někam odpluju nadobro…

    I já se propadám do bílé temnoty a pokouším se nalézt vše dávno vytrousené… Drbání, bleší něžné kousnutí…Kdákající, hudrující, štěbetající vesničanky. Osel. Rosinant. Quijota se Sanchou… Mirandolína. Všichni vykukují z šedivých mračen… Ztrácejí se… Znovu objevují… Pitvorně se řehtají, udivují novými barevnými maskami na obličejích… Lekám se a piju rulandu šedivou a na dálku objímám Piťu do Luhačovic.

    On si pospíší s odpovědí, píše: Ó, Bilbo vzpomínek blažených. Děkuji za jímavou účast a přeji Ti stále svěží a pronikavou kapsu radostnosti do budoucích dnů. Oddaně Tvůj Zdeněk…

    Mizím v blaženém oblaku… Musíme se víc objímat!

    Premiéra, v sále, kde jsme před třiceti roky se Sylvií organizovali sametovou revoluci, psali prohlášení, pořádali koncerty, besedy… dopadla dobře. Nikdo si nic nevykloubil a quijotovské snění se opět loudá pražskou ulicí…


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 80)

    1. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      Milý Bilbo
      Taky jsem kdysi v Budějkách v Malém divadle pokoušel Quijota. Vím o čem žiješ. Magický tanec, divadelní imaginace……. Je to sakra těžký ořech. Jestli jsi vypustil quijotovské snění do pražských ulic, blahopřeju! Jsi povolaný k velkým a vznešeným úkolům. Ať se daří!!!!
      Zdeno

      29.10.2019 (18.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,