Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 78)

    Sen o Magorovi. Jíme guláš, o kterém tvrdí, že ho uvařil speciálně pro mě. Chlubí se kulinářským uměním – Jsem lepší než Václav! – Odbíhá na dvůr, kde mocně prší… Lije tak intenzivně, až se z něho kouří, jako z toho guláše. Trubicí z žaludku, jícnu, hltanu do mých úst stoupá pachuť mastnoty. Asi použil příliš tučné maso…

    Tančím v kůži ledního medvěda (se Stanislavou Stuchlou). Foto Josef Böhm

    Píííííp... Prudce mne probouzím zvonek. Je mi trapně! Nerozloučil jsem se, nepoděkoval. Na jazyku stále silná, lepkavá mastnota… Musím mu zavolat, omluvit se. Nechci se chovat jako nevděčný hulvát. Vařil jen a jen pro mě!… Ale vždyť je mrtvej! Bodne mě v srdci… Už mu nepoděkuji!… A v mých slinách dál zůstává nepříjemná mastnota. Snad z včerejší večeře? Z italské gorgonzoly…?!

    Notre Dame hoří!, křičí ze vše koutů. Hned myslím jaký – to vzplál symbol. Hradčany v plamenech?! Hrůzná představa – mrknout po ránu na známé panoráma… Půl chybí! Stejné je to s Pařížany. Tamější kamarádka Sylvie Nouaille píše: Je to pro nás šok! Malá vnučka měla před měsícem předtuchu, že brzo ztratí někoho milovaného. My ji uklidňujeme. Co se zničí, znovu povstane. Jako mytický Fénix. Ona: Máte pravdu, ale jsme v šoku. Je to minulost, přítomnost… Hlava našeho města! S pochroumanou hlavou celé tělo trpí!

    Ono i pro mě to byl po desetiletí střed světa. Hrál jsem tu, bydlel. K Notre Dame se vše vztahovalo. Tady jsme před hlavním vchodem bruslili, pod mohutnými oblouky klenby, kterou protrhla padající věž, jsme každý rok zapalovali svíčku za našeho uprchlého anděla, Sylvinku… Naštěstí matička už má své movité sponzory, a tak můžu v klidu číst, ulétnout…

    Wenzel Jaksch Ztracené vesnice, opuštění lidé – reportáže z českého pohraničí v letech 1924/28. Když pominu sociálně stranický křik, je to jímavý, smutněbolný obrázek naší nedávné minulosti. Jak se u nás žilo před sto lety… Úplně jiná planeta! Neškodí nakouknout do života našich dědů, na otrockou podomní výrobu dřevěných krabiček na sirky, krajek, korálků, dřevěného drátu… Na celodenní robotu každičkého člena famílie. Vše pro pár haléřů, v nedůstojném ubytování v plesnivých kobkách, sklepích, kdy se obecní šatlava mění v bytový ideál. V jedné místnosti o 4 x 4,5 metrech jsem narazil na tři rodiny. – Každý máme dvě prkna – říká jeden obyvatel. Mysleli jsme, že žertuje. Ale v dalším bytě, kde se na ještě menším prostoru tísnily rovněž tři partaje, jsme se dozvěděli, že každá rodina má skutečně přiděleno pár fošen, na které smí vstoupit…

    Obyvatelé Sudet odcházejí do Německa (1938). Foto archiv

    Artisté z nouze? Skutečné umění… na jednom přiděleném prknu balancovat, s rodinou na zádech, nad propastí. Čtu o zoufalosti, kdy si lidé z úcty k vyhláškám, k zákonům jen tak nelehnou a neřeknou – Teď zdechni! – Byť se to od nich očekává… Co oni přežijí, co vydrží…!

    Nebo i dnes živý pohled na opuštěné fabriky… Byl to pocit jako při vstupu na hřbitov o Dušičkách. Mrtvé tkalcovské stavy vypadaly jako vyskládané rakve v hrobce. Dílna za plného provozu působí strhujícím dojmem, protože návštěvník zažívá bezprostředně, mezi čtyřmi stěnami, dechberoucí pracovní tempo a uspěchanost našeho století. Ještě působivější než dojem z pádícího, letícího života průmyslového ruchu je mlčení strojů. Jako by do rozlehlých prostor vstoupila smrt a zhasila život úslužných, silných otroků…

    Rybka Publishers 2011. Repro archiv

    Slova, situace se propojují s čtyři sta let starým zvoláním Étienna de la Boétie Rozprava o dobrovolném otroctví. Dobrý Bože, vždyť pokud si lidé úmyslně nezacpávají uši, pak jednoduše musí slyšet, jak jim zvířata řvou přímo do tváří – Ať žije svoboda! – Některá z nich přece umírají ihned poté, co jsou polapena – raději opouští tento svět, než aby žila, byť je chvíli, v nesvobodě… Síla zvyku je nicméně bezmezná a v ničem na nás nemá tak zhoubný vliv jako právě zde, při uvykání porobě. Vinou zvyku polykáme jed otroctví tak dlouho, že se nám přestane zdát hořkým…-

    A pak jako domino padají slouhové režimu nakaženi příslovím K štípání stromu se používá klín z téhož stromu! Je těžké nebýt oslněn mocí, privilegii. Ale jak lze pochopit život, kde se musíte na všechny usmívat a přitom se jich bát? Mít vždy na rtech úsměv a srdce sevřené v kleštích, nesmět se radovat a netroufat si být smutný!

    Vše končí revolučním volání po pozvednutí očí k nebi, k vlastní cti… Kde by tyran vzal tolik očí, jimiž vše špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by mohl mít tolik rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země? Otázky pro nepoučitelné…

    A o čem můžou debatovat přátelé Sókrata před jeho popravou než O nesmrtelnosti duše? Jak jasné i pro zapisujícího Platóna.

    Argo 2018 – kniha získala cenu Magnesia Litera 2019 – Litera za překladovou knihu. Repro Argo

    Miluji moře, oceány, jeho šíři, hloubku, děsivost, krásu… A protože nemohu být neustále v jeho společnosti, rád listuji stránkami jeho literárních podob. I ty voní slaně, jako Kniha o moři aneb Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského od Mortena A. Strøksnese. Nádhera. A kolik zajímavostí, inspirujících mou mysl k vytváření nových obrazů, představ! Oceán a jeho rozlehlé, členité dno je jako přírodní souš… s pouštěmi, lesy, horami, velehorami, řekami či jako vesmír s nekonečným tajemstvím. Kolik života a nepoznaných druhů se koupe pod námi. Mnohem víc než na souši. A dva kamarádi během čekání na žraloka tlachají… Víš, že před soud byla postavena i zvířata, která se provinila proti lidským zákonům. Psi, potkni, krávy, dokonce i stonožka? Byli uvrženi do vězení a obviněni z celé škály provinění, od vraždy po nepřístojné chování. Dostali obhájce, byli předvolání svědci a byly dodržovány veškeré soudní procedury. Vrabci byli obviněni z toho, že během bohoslužby příliš hlasitě cvrlikali. Prasata za to, že napadla malé děti, byla odsouzena k smrti. Oblékli je do šatů, odvedli k šibenici a pověsili…

    Žralok grónský žije v hlubokých vodách severního Atlantiku. Tento rybovitý obratlovec je pro vědce záhadou. O jeho životě víme jen to, že se může dožít neuvěřitelného věku až 500 let. Foto archiv

    Ale zápisky především zkoumají veškeré stránky mořského živlu. Život v moři, který musí být čiré peklo. Nekonečné, nemilosrdné peklo stálého a bezprostředního ohrožení. Proto během evoluce některé druhy včetně člověka raději vylezly na malé ostrůvky suché země, kde ale LEKCE TEMNOTY pokračovaly… Osmdesát milionů let vládly na souši šelmy s rybí hlavou! Čirůvka běsu! Na druhé straně, v lůně matčině, projdeme přesně takovým vývojem. Z ryby se postupně proměňujeme, a až s prvním nádechem, když z plic vyplivneme slanou vodu, se staneme člověkem! Dostane se i na potvoru, kterou trpělivě čekají na hladině. Příšeru z temné hlubiny, která má v očích parazitující červy –  žraloka grónského! Už v děloze započne svůj život jako kanibalistický dravec, kdy nejsilnější plod pozře své slabší sourozence a na svět přijde jediný! A když se při lovu nabodne na hák dospělý příbuzný, stává se, že na palubu vytáhnou jen jeho hlavu. Rodinka si na bezmocném druhu pochutná! Nejprve bratrovražedný boj v matčině panděru a pak… Není nad rodinou pospolitost!

    Výstava ve Valdštejnské jízdárně potrvá do 28. července. Repro NG

    Úchvatná výstava Josefa Šímy nazvaná Cesta k vysoké hře. Ty mihotavé portréty, ze kterých vystupuje obličej, charakter malovaného osoby. Ostatek jako by zanikal v zapomnění, vpíjel se do mokřadního plátna. Září jen tvář. Vedle vy-rýhované mraky. Cítíte dotek špachtle, nános olejové barvy a vše vás vysává, pohlcuje jako inkoustový piják. I modré trojúhelníky roztažených vodních tůní či létající matice. A francouzští básníci z Vysoké hry k tomu píší, vymýšlí slova, hříčky, nebo také něco skicují…

    Dramatik René Levínský. Foto archiv DN

    Premiéra Klešic v Dejvickém divadle se mi spojí se světem ztracených vesnic, opuštěných lidí. Na Reného (Levínského – pozn. red.) až klasická hra o světě po první světové válce. Je plná ironie k čecháčkovství, plná smíchu, smutku… Obrazy by do mozku zapadaly ještě hlouběji, kdyby bylo hrano více v živočišném tempo-rytmu…

    Loutky ve všech pozicích aneb Stuchlé kabinety. Foto Ota Palán

    V kůži ledního medvěda sním o nesmrtelné duši osvobozených otroků lovících tyranské žraloky. Foto Josef Böhm

    Hned na to se ocitám ve světě Stuchlé kabinetů Dr. Stanislavy Stuchlé. V Jindřichově Hradci, v zámku. Loutky ve všech pozicích. Některé se hýbají, tančí v rytmu charlestonu, šimi, elektric boogie… Odvedle je střeží rod Černínů. Na vernisáži tančím v kůži ledního medvěda a sním o nesmrtelné duši osvobozených otroků lovících tyranské žraloky.


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 78)

    1. Jirka Hasák

      Profilový obrázek

      Milý Jiříku Bilbí,
      takhle pesimistickou podobu tvé duše moc neznám, ač je veskrze pravdivá. Těším se na příští blog, doufám, že optimisticky laděný v intencích nadějného vývoje naší občanské společnosti – kéž by!
      Jirka Hobit

      05.06.2019 (12.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,