Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 76)

    Klouzání miluji. Klouzání v grotesce, na ledě, na banánové slupce… Vše i vyučuji, pročež s rozkoší padám i s žáky. Sem… tam… Kluzké propletence se košatí a strhávají další nešťastníky do svého středu.

    Klouzání miluji. Foto archiv

    Horší je, když mrzne a začne krápat voda shůry. Vše ihned obrůstá ledovou krustou. Ledové království. Kdyby existoval obří výtah a auto a dům by mohly zajet pod zem, na vrchu by dál stály jejich věrné kopie: sochy z ledu. Chůze se zdá nemožná. Opatrně balancuji, přenáším váhu, ale stačí drobné vychýlení, vyčouhlý kámen, chomáč listí, nepatrné smítko… a třísla se rozjíždí, lámou… Třeba to bude jen tady! Až vyjedeme za město

    Obezřetně postupujeme vpřed. Foto archiv

    Opravdu hlavní tah je jen mokrý, ale jakmile vklouzneme do lesa, nastává ledové, pekelné sklo! Kola neposlouchají, jedou, kam je to táhne. Volant s nimi točí, ale jen zvýrazňuje bezmocné ploužení. Přesto obezřetně postupujeme vpřed. Já a Sylvie v autosáních kloužeme k domovu. Až když se před námi zjeví mávající, blikající paže, pokusíme se smýkání zarazit. Zachrání nás hluboká vrstva sněhu na kraji příkopu.

    Světélkující pán vysvětluje: No já bych to vyjel, ale jeden přede mnou zastavil… On pak odjel, měl čtyřkolku, ale mě to klouže jak prase. Celá rodina se třese uvnitř vozu… Rozjet se je nemožné… Další odvážlivci přijíždějí. Když obhlídnou své možnosti, natlačí nás na lesní cestu, obkrouží a pomalými přískoky mizí zpět. Mají silnější motory, nervy…

    Voláme známou, ale ta vylučuje pomocný traktor. Foto archiv

    Voláme známou, ale ta vylučuje pomocný traktor: Ten by svojí vahou zapadl do závěje mnohem dřív, než by k vám dojel. Nezbývá než zamknout auto a ráno, až bude po ledovce, vás k němu dovezu. Zatlačíme vůz hlouběji na lesní cestu. Popadneme trumpetu, akordeon a noříme se do tmy. Potíž je, že nevidíme okraj silnice. Jedna noha našlapuje v tvrdé vrstvě sněhu a druhá klouže po hladkém asfaltu. Před námi čtyři kilometry. Pomoc ani žádost o ni nemožná. Cupitáme, padáme, klopýtáme… a v hlavě naskakuje katastrofický film…

    Krkolomně v kaskádách, centimetr za centimetrem posouváme tělesnou schránku… Žuchnu sebou a z ruky trčí obnažená kost. Ryčím bolestí! Otevřená zlomenina. Podruhé v životě loketní ulna! Chladím jí ve sněhu. Úlevný křik sílí. Opíráme se jeden o druhého. Naříkám. Z lesa je slyšet zachrochtání. Cítí krev?!

    Cítí krev?! Repro archiv

    V kebuli blesknou loudící psí kukadla, připomenou, jak jsme nedávno hlídali psí fenu… Kolik toho ztropí, nadělá při nabídce vyvařeného hovězí s kostí. Plazí se, dělá kotouly, přemety, vyskočí z okna, překoná veškeré rekordy ve skoku dalekém, vysokém, v plížení, slintání, tanci na jedné noze, na uchu, čenichu, žongláži s vlastním ocasem, který i spolkne… Udělá cokoli, aby jí byla voňavá kost hozena! Poníží zkrátka jakkoli svou domýšlivou hrdost… Jímá mně hrůza, vždyť to je jen a jen předobraz veškerých lidských plazů, bezpáteřníků. Když jim nabídnete, po čem jejich oči, smysly touží, udělají zhola vše. Na ztráty nehledí!…

    Probouzí mně další bolestivý pád. Foto archiv

    Probouzí mně další bolestivý pád. Tma požírá okolí… Zrychlit nelze. Přikrčeně se plazíme. Krok sun krok. Kdesi s hlomozem padá strom…

    Sentinelci bezhlavě zabíjí každého, kdo se na jejich území pokusí vniknout. Foto archiv

    Nepoučitelné lidstvo. I s misemi. Nedávno chtěl jeden spasit svou vírou zakázaný ostrov. Dopravili ho kousek od břehu a on, jako správný nezmar, k němu doplaval. Tam už čekali domorodci s oštěpem a hned si ho s chutí nabodli na ostří. On to věděl, tušil, přesto nezaváhal. Víra tvá tě uzdraví! Kousek dál by ho i ogrilovali. Posloužil by svou nezlomnou vírou k naplnění žaludku. Nebo se jednalo o sebevraha, který sám neměl sílu? Nebo to byl jedinec, kterému zamítli eutanazii, a tak zamířil na ostrov? Příště raději vybrat rovnou ostrov kanibalů, kterým by rozšířil, zpestřil místní jídelníček, kulinářské výtvory. Vítali by ho s mastnou bradou. Obejmuli, polaskali, vykrmili a pak naporcovali. Bubny by vyhrávaly a všichni by byli spokojeni!

    Vytí psa? Vlka? Do volné přírody se jich vrací spousty… Foto archiv

    Noha opět vyjela z kyčelního kloubu. Jsme na silnici? Opět držkopád. Vytí psa? Vlka? Do volné přírody se jich vrací spousty… Za chvíli nebude platit – poslední medvěd zastřelen na Šumavě, ale rodinka brtníků ve Voznickém lesíku pozřela rodinku pražských houbníků… Noha se zvrtla. Aúúú! Po dalším pádu je koleno mimo jamku. Šlacha se protahuje, odděluje od těla… Dlouhé provazce se zamotávají… Úpím. Žena skřehotá a dál prší ledový déšť. Kabát, kalhoty se proměňují v těžké závaží, které bobtná. Kilogram na kilogram a nosíme centy. Ty nás přibíjí, přilepují ke skleněnému asfaltu. Kdyby bylo světlo, jistě bych se v něm zrcadlil. Uviděl bych vyděšenou tvář zoufalce. Plazím se k domovu jako Meresjev. Jsem přišpendlený k ledové ploše jako chrobák v krabičce. Veškerá snaha marná.  Nikdo k nám nemůže, nikdo nám nepomůže! Marnost nad marnost! Skrz mobilní síť můžeme nanejvýš zavěsit náš poslední testament, naše poslední slovo… Krutý osud. Před chvílí se vznášíme na muzikoterapeutickém zvukovém polštáři, ztrácíme se v tónech, plujeme se zvuky, rytmem, do ozdravných malebných krajin… a náhle s přeraženými údy kloužeme k zániku. Jak? Proč zrovna my? Dnes!? Stačilo vyjet o dvacet minut dřív!… Teď? Přilepené, zmrzlé jepice prosí o holý život! O pár minut, sekund navíc…

    Když se konečně vyplazíme z lesa, vyjde zpoza mraků měsíc. Foto archiv

    Když se konečně vyplazíme z lesa, vyjde z poza mraků měsíc. Na vteřinku… Ale ledový kropáč stále kropí. Světla vesnice, bludičky, lákají a my rozvážně, opatrně míříme k nim. Světlo! Světlo! Světlo!

    Doma odkládáme ztvrdlé šatstvo, které postojí i bez věšáku. S panákem whisky rozsvítíme jedno od kamaráda, fotografa Ivana Kuťáka. Bílý deštík se klidně, spokojeně rozzáří. Zmáčknu i starý Ivanův reflektor a vzpomínám na výstavu v Dobřichovicích. Na jeho neobvyklé, neotřelé objekty. které dávají nový život kolejnicím, vrhačským koulím, maticím, šroubům, soustružnickým hlavám, porcelánovým nosičům, dřevným krabičkám, stolečkům… Krása.

    Sám o světelných objektech napsal: …první improvizované reflektory vznikaly jako lampy v začátcích mých fotografických prací. Plechovky se žárovkami, cedníky na stativech, stínítka, rozptylky a odrazové desky měly nahrazovat bohatost přírodního světla, jeho nálad a sloužily k osvětlení zátiší, portrétů… Ty, které zhotovuji nyní, jsou více určeny k osvětlení dokončených fotografií, zátiší, krajin…

    Je to dokonale nimravá práce… Těžítko? Dlažební kostka, která svítí! Zázrak!

    Polínka žhnou, a tak s polknutím silného, řádně destilovaného léku zapomínám na hororovou ledovku a pozoruje plameny v krbu pozvolna přepínám…

    Molière? Ruzzante? Goldoni? Repro archiv

    V září začnu režírovat na Pražské konzervatoři. Vybírali jsme titul. Molière? Ruzzante? Goldoni? Hlava se pěchuje budoucími možnostmi… V chůzi, v tramvaji… K zešílení vystřeluje gag za gagem… Přitrouble vypečený sluha podvádí svého pána, lakomce, kterého střídá protřele koketní vdovička z Ancony… Všichni se předhánějí o mou pozornost. Vyber mě! Ne! Já budu lepší!… Umím i zpívat, hrát na trombón tu tů tááá… tu tů tááá… tu tů tááá… tááá… Já umím nafouknou tváře jak balón… Já vyplivovat pecky, s nimiž sestřelím jakýkoli cíl… tu tů tááá… Já pšoukám a vypšoukám s bravurní intonací státní hymnu, poslouchejte… Pů pů domov můj… pů pů pů… tu tů tááá…

    Přidávají se i klauni ze Školy šašků od Michela de Ghelderode… Šklebí se, pitvoří i hrdinové z Hop, signora! či čarodějnice ze hry O ďáblovi, který sliboval hory doly… Vše se mísí v jeden celek, který týrá fantazii… tu tů tááá… pů pů domov můj… tu tů tááá… pů pů domov můj… umím i zpívat… nafouknu tváře… střílet pecky… Musím vybrat jeden kus! tu tů tááá… pů pů domov můj… Musím!... Jinak se zblázním!… tu tů tááá… pů pů domov můj…

    Hop, signore! Ano krutou frašku Hop, signore! Situace jak z commedie dell‘arte, jen posunutá k lidské krutosti. Celek bude o lásce. Nejprve maličkost od Jaroslava Kvapila. O její čisté podobě, kdy se vzájemně podpíráme, kmen stromu s břečťanem. A když je zaseta pochybnost? Milující žena s láskou volá – Tvůj břečťan tě udrží, jsou-li tvé kořeny podťaty! – Láska vítězí, aby se v brutální grotesce proměnila v cynickou torturu. Dětská hra s vyhazováním loutky z napjatého pláténka se mění výměnou z dřevěného panáčka na živého mužíčka v makabrální obraz člověčí ukrutnosti. Manželka se vůbec netrápí. Vysmívá se, směje manželovu údělu a vyčkává katovskou lásku na šibenici…

    A dva trpasličí šaškové glosují:

    Tak je po hře. Jenom na divadle vám dokážou vyrobit několik mrtvol za jediný den. Je mi k pláči.

    Dost té vody, co ti teče z lebky! Copak se sluší plakat, když zmizí člověk?

    Ne, spíš by se mělo plakat, když se objeví na tomhle světě. Není naše stará planeta vyděděná, chorá ve slavném davu hvězd? Hrajem! Spravedlnost je uspokojena, proč bychom nebyli my také?

    Popadnou sukno s malou loutku a už ji vyhazují… Repro archiv

    Popadnou sukno s malou loutku a už ji vyhazují.

    Hop, signore! Výš! Výš!

    Hop, signore! Byl jsi šlechtic, signoříčku!

    Hop, signore! Výš!… Až do oblak!…

    Jaro přijde! Proklouzneme k němu! Tvůj břečťan tě udrží, jsou-li tvé kořeny podťaty!

    První jarní vlaštovka? Roger Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci. Surreálná podívaná na rozdováděné přerostlé děti, přerostlé dospělé… Foto DvD

    P. S. První jarní vlaštovka? Derniéra (bohužel) v Divadle v Dlouhé – Roger Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci. Surreálná podívaná na rozdováděné přerostlé děti, přerostlé dospělé… Skvělá jarryovská férie! V absurditách poznávám i své dnešní velmi reálné okolí. Skrz nepřetržité trapasy, komické zvraty vykukuje tragický obsah odžitého. Ano! Vždyť pod vypouklým sklíčkem se přesně takhle chováme! Jen občas dnešní ratolesti nenesou mravní pravdu jako devítiletý Viktor či šestiletá Ester. Mnozí současní rodiče se svých hodných dětiček bojí mnohem víc. Jsou přece jejich bohy! A před nimi je potřeba se třást! Jinak je stihne trest kobylek shůry, jezdců apokalypsy!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 76)

    1. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      Jako vždy
      mě vyděsíš, potěšíš, pošimráš mixem, ve kterém žiješ, existuješ. Fajn že nám něco z toho sdělíš. Je vidět, že jsi silná nátura. Tak i nadále se těším na novinky od tebe!

      18.03.2019 (12.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,