Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 74)

    Zábranovy zápisky se neustále vracely k Ivanovi Alexejeviči Buninovi, a tak jsem si ho zarezervoval v knihovně… Hltám stránky a jásám z objevení dalšího blízkého druha. Proklaté dny okolo „velké říjnové“ bolševické revoluce jsou plné pozorování nádherné přírody. Jen ti lidé to „maličko“ kazí.

    Ivan Bunin (1870 – 1953) v roce 1901 (Иллюстрированный журнал „Искры“, № 42, 28 октября 1912 года). Foto Wiki

    Předevčírem byly čarovné dva či tři javory a jedna osika ve Skorodném. Les je ještě celý zelený – a uprostřed najednou jediný strom celý oděný do průzračného, nachově růžového listí s fialovým odstínem krve… Sad sípe a kvasí. Skoro celé nebe je potažené břidlicovým kalem, oblačností… Ostrůvek žluti, do níž jakoby kdosi ukápl červené barvy – světlý okr? Ne, to není ono!… Když padá listí, je ten svět nepopsatelný. Žijeme ve žlutém. Jak nicotné je umění… Jabloně mají spíše zlatistý okr, nebo co, s nazelenalým odstínem… Včera večer kolem jedenácté se otočil vítr – zavanul od severozápadu. A zase hvězdy… před našimi dveřmi – přesně proti mně byl nad sadem Jupiter, na jeho levém rameni Býk se světýlkem Aldebaranu, vysoko nad Býkem briliantové hnízdo – Plejády.

    Každý den je i tam jinak barevný. Foto archiv

    Jako Šumavák zpozorním a stvrzuji. Každý den je i tam jinak barevný. Zafičí a z javorů spadá žlutá, druhý den se přižene orkán, a vše je hnědé, třetí den polámané větve smrků, a opět převládá zeleň, která den na to omrzne a vše zešediví až zbělá, pak se přižene jiná fronta a krvavé listí vše potáhne rudou… Ale v Rusku, když…

    Celá ves pálí samohonku, stát se může cokoli… Odporná, ponižující situace, až se z toho dělá zle. V jazyce i myslích mužiků se všechno pomotalo…

    Z vesnice odjíždí do zmatené Moskvy, ale i tam, přes střelbu, šílenství, fámy, zahlédne…

    Z vesnice odjíždí do zmatené Moskvy… (Moskva 20. léta) Foto archiv

    Pryč z Moskvy! – Ale nechce se. Přes den je přitom až podivuhodně ohavná. Počasí je vlhké, všechno je mokré a blátivé, na chodnících i na vozovkách jámy, vymletý led, o té chátře raději ani nemluvit. Večer a v noci zase všude pusto a prázdno, nebe se za občasnými pouličními lampami zhasne a chmurně černá. Jenže najednou tichá ulička, docela tmavá, jdete a najednou vidíte otevřená vrata a za nimi, v hloubi dvora, nádhernou siluetu starého domu, měkce tmavnoucího na pozadí nočního nebe, které je tu docela jiné než nad ulicí, a před domem stoletý strom, černá krajka jeho obrovité, košaté koruny…

    Kdo nám pomůže? Němci? Japonci? Evropa? (Moskva 20. léta) Foto Zeiad Soufi

    Stálá repetice – Kdo nám pomůže? Němci? Japonci? Evropa? Abychom nepřišli o… Smaragdové nebe v síti stromů… o starou Moskvu, s níž bude co nevidět navěky konec.

    Marnost nad marnost vzrůstá, ale bez naděje, že kdosi, odkudsi pomůže by bylo ještě hůře.

    …sebemámení dosahuje obzvláštní síly k večeru – ta síla je taková, že ke spánku uléháte jako opojeni éterem, málem s nezdolnou vírou, že v noci se docela jistě něco stane, a křižujete se tak zavile a vroucně, modlíte se tak soustředěně, až vás bolí v celém těle, až se zdá, že Bůh, zázrak a nebeské síly už nemohou nepomoci. Usínáte zmožení z toho neuvěřitelného vypětí, s nímž prosíte o jejich zhoubu na tisíce verst daleko; do noci, do tmy, do neznáma vysíláte celou svou duši k příbuzným a blízkým chrlíte svůj strach o ně, svou lásku k nim, svá muka… Jenže zrána zase přijde vystřízlivění, těžká kocovina…

    Dennodenní pohled na zbídačený, zdivočelý lid ho až fyzicky bolí. (Moskva 1925) Foto Zeiad Soufi

    Dennodenní pohled na zbídačený, zdivočelý lid ho až fyzicky bolí, přitom – lid o sobě sám říká – z nás se dá dělat jako ze dřeva, jak obuch, tak ikona, záleží na tom, kdo dřevo opracovává. V těch mega jatkách se ztrácí citlivost, představivost i jemným jednotlivcům. Je to vše mnohem horší než jakákoli představivost! Babička vidí pohřeb a rozvzlyká se. Ne, že je v rakvi příbuzný, ale jak nebožtíkovi závidí, že už má tu hrůzu za sebou. Stařík si na bazaru vezme tlusté brýle. Z očí vodopády slz, když mu prodavač radí, pane, ty jsou na vás moc silné, bolí vás!, zakroutí hlavou – Však ony se okoukají! –  Oči musí přivyknout! Jako lid… Potoky, jezera, moře, oceány krve, lží, intrik a z mužiků se vyřezává další lačná saň. Jedna za druhou… Ikona žádná!

    Ne, Ne!

    Vidět takhle svět? Ne! Krásy přírodní především a ten marasmus – pinože se vůkol – nechat překrýt různobarevně spadaným listím!

    Krásy přírodní především a ten marasmus – pinože se vůkol – nechat překrýt různobarevně spadaným listím! Foto Daniel de Leeuw

    Nebo pomáhat s dobrou náladou, jako my s Loutkami v nemocnici. V potemnělém sklepním labyrintu potkám kolegy s červenou bambulí, zdravotní klauny. Pár jich osobně znám. Opravdovými klauny nejsou, neboť v jejich nitru koluje úplně jiná krevní skupina. Hrají své úlohy, jak jim byly předepsány, kdežto klaunům fyzicky hrají všechny nervy do morku kostí! Jinak nelze. Kdysi jsem měl být taktéž angažován, ale sám americký strůjce prohlásil, vy jste moc opravdovej klaun! A bylo. Ale žádný bol. Jsem rád, že se řemeslo nemíchá. S loutkami si rozumím a srdce s nimi tepe. Tu a tam pustí i žilou, když to malý pacient dovolí. Toho utrpení a jak oni s ním statečně bojují. Jako kdysi naše dcerka, než odletěla k andělům. Jeden týden jedna operace, za měsíc další a oni se smějí, dojatě šmatají po loutkách, touží po kontaktu, něze, vytržení… Koukej jak malý šašek stepuje, dělá kaučukovou Lulu, je neuvěřitelným gumákem, co? A pak s tlupou zvířátek radostně poskakuje na zadnici… Proč? No, pro nás klauny je to projev největšího štěstí. Když ho máme, poskakujeme po zadnici, po linoleum… takhle… i se čtyřmi loutkami, kamarády, a vy holky, kluci s přístroji v kanylách, tělesných zdířkách, se můžete přidat nebo se jen blaženě smát… Předáváme si energii, empatii, lidskost a z nadité, spokojené duše v metru sykne Všiml sis, jak měl ten, no ten osmiletý, ten po transplantaci jater, ten sympaticky kučeravý, co poskakoval radostně na posteli, co smíchy škytal… Všimnul ses té protézy? Měl jí opřenou o postel...

    Či skotačit jako Pulchinella před vyprodaným Rudolfinem během písní z italské Neapole. Foto Luboš Bárta

    Či skotačit jako Pulchinella před vyprodaným Rudolfinem během písní z italské Neapole. Je pěkné hrát za doprovodu velkého orchestru concerto grosso, mít k dispozici celý sál k improvizacím v charakteru neapolského všeho-schopného sluhy. Tančím, mimuji, provokuji, i nejeden políček slíznu od neapolského tenora… a nasávám, vstřebávám možnosti obřího sálu. Žiji v něm. V bílém kostýmu s černou maskou protiklady života/smrti ihned ožívají. Italové dupou, křičí… Ale i spořádaný Čech plesá a děkuje ve stoje.

    Nasávám, vstřebávám možnosti obřího sálu. Foto Luboš Bárta

    Nebo hrát pro pár spřízněných… Třeba Sommeliera… A kritička Ladislava Petišková napíše: Milá Sylvo a Bilbo, mnohokrát děkuji za nádherný večer s Vámi a Sommeliérem. Tolik energie, kolik vydává Bilbo ve svých surreálných produkcích, se na dnešním jevišti už nevidí. Vlastně mi ani nestačí slova, abych tu smršť pohybu a slovních komentářů nějak adekvátně postihla. V podstatě epický a ne příliš veselý obsah vyvolává fantastickou intenzitou vašeho zpracování radost, která do pozadí zatlačuje stinné stránky, které naši existenci provázejí. S Bilbem na jevišti jsem si prožila několik životů a připomněla jsem si ty nejhezčí divadelní fantazie mých mladých let. Bilbo vůbec nestárne! Také si opakovaně a v klidu pouštím desku Dívám se do noci. Objevila jsem jiný rozměr osobnosti autorky. Byla jsem velmi dojata a překvapena uměleckou úrovní textu i hudby. Velmi se mi líbila celá nahrávka, hudební koncepce plná ryzích pocitů a sdělení… Udělali jste mi svým uměním velkou radost!

    Chci toho celému světu tolik říci, nic mi v tom nezabrání, ani odlétající svršky. Foto Matěj Kůs a Sváťa Ždímal

    Nebo se zaposlouchat do nového alba Dívám se do noci, které mělo v pátek 23. listopadu úchvatný křest v plném divadle Dobeška. Než spustil celý orchestr, připravil jsem malé entrée – úděl umělcův. Hudební nástroje se mění ve vítr, vichřici, tajfun, který mě během patetické recitace svléká. Chci toho celému světu tolik říci, nic mi v tom nezabrání, ani odlétající svršky. Jeden za druhým. Klobouk, paraple, kabát, boty, sako, košile, tílko, kalhoty… Fííí…Fííí… Až u trenýrek je hudební vichr násilně přerušen a umělec/striptér donucen k trapnému, ponižujícímu sbírání oděvů, které byly rozmetené stejně jako jeho sebevědomí. Společně se roztříštily v rozpaky nad samotným smyslem umění… A nad rodinnou písní Rjabina, kdy se dva stromy toužebně milují, ale nemohou se setkat, neb každý roste na jiném břehu řeky, jsem zauvažoval: Proč by se nemohly setkat, proplést pod zemí? Naplnit svou lásku skrz své kořeny? A hned jsem mimoval dva trýzněné stromy, jejich plazící se kořeny a v závěru představil plod té velké, dlouho odkládané lásky – tančící nanajskou loutku dvou kluků! Bylo krásně! Hudebníci vytvořili se Sylvií báječnou hudbu, kterou věnovali Olze Havlové. Ta by měla z „holky z Hrádečku“ obrovskou radost, kam a jak vyrostla!

    Během přívalu hudebních vln jako by vše kolem pomalu překrývalo různobarevné spadané listí… Foto Matěj Kůs a Sváťa Ždímal

    Během přívalu hudebních vln jako by vše kolem pomalu překrývalo různobarevné spadané listí…

    žlutí, červení, okrem, modří, tyrkysem, stříbrošedostí, rzí, ultramarínou, azurově blankytnou, purpurovou, oranžovou, brčálově hráškovou, vínovou, šarlatovou…

    …a Sylvie spustí – Do listí, schovat se do listí, do peří, s křikem ztratit se do peří!… Do listí, schovat se do listí… /…do žluti, červeně, modři, šarlatu…

    Skočit a plavat v purpurovém listí!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 74)

    1. Jana Koubková

      Ahoj Jiří,
      dočetla jsem Tvůj barevný článek a Bunina si taky opatřím. Potěšil´s mne, i když je neděle, před kterou jiný klaun – a sice Jan Werich – varuje: „Chraň se každýho dne kdy je neděle.“
      Přeju Tobě a Silvii krásný nový rok 2019 narvaný radostí všeho druhu a inspirací, kterou budete těšit své diváky, a jak tvrdil Jiří Voskovec: „Hrát pro dobrého diváka je blaho a rozkoš. Ale získat špatného je čest a sláva.“
      Srdečně zdraví Jana Koubková

      02.12.2018 (12.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Sváťa Ždímal

      Zdravím, paní Koubková,
      a děkuji za krásnou reakci i citáty.

      Zdravím i Tebe Jirko,
      s radostí i trochou smutku jsem si přečetl Tvůj další vodopád slov a vět. Ano, je úžasné nacházet na cestě životem spřízněné duše a vzájemně se posilovat ve víře v dobro a smysl žití a tvoření. Díky za tvoje i Sylvino tvůrčí nasazení, které inspiruje. Dokladem toho byl i koncert na Dobešce, kdy se nádherně propojila energie lidí na jevišti i v hledišti a vznikl nezapomenutelný večer. Děkuji i za připomínání podstatných věcí, které se snaží každodenní příval informací, hluků a dalšího balastu převálcovat.

      Hodně radosti a dalších milých a inspirujících setkání přeje
      Sváťa

      02.12.2018 (23.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jirka Hasák-Hobit

      Milý divoký Bilbo Jirko a milá Sillvo,
      když tě čtu a vidím tě na obrázku (Sylva s muzikanty), lituji své neúčasti na Dobešce, kam jsem dávno chodíval na Sklepáky. Muselo to být úchvatné představení, tož gratuluju. Leč neslouží-li nohy, samo těleso se dosud vznášet nenaučilo. Jak rád bych si občas s vámi zazpíval, když klaunem nejsem vyučen.
      Jirkovo líčení je barvitější než mnoho barev podzimního listí. Vždy mi přinese potěchu.

      04.12.2018 (12.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,