Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 68)

    Sedím v katedrále. Koukám na svaté. Na trpícího Krista přibitého na kříži. Ve vysokých obloucích klenby se láme šoupání bot, lidského hovoru.

    Karel Makonj. FOTO archiv DN

    Nedávno jsem se v podobném svatostánku loučil s Karlem Makonjem. Se zpěvy, se slovy pozůstalých přiletěly všechny naše letité spříznění, spolupráce, setkání. Jeho divadelnění se pokaždé snažilo přesahovat normálno. Vzpínalo se k Bohu, k lidským slabostem, k univerzalitě, která nic nepřehlíží, nic nezapomíná, nic neodpouští. Tu se snažil zachytit, té se dotknout. Člověka v nahotě. Přes humor šibeniční, poťouchlost, sarkasmus, něhu, krutost ukazoval náš život. Uměl najít překvapivé vyústění, propojení, z ne-logiky logiku. Tím mi byl blízký. I ironickým úsměvem nad lidským plahočením.

    V majestátním kostele ležela v tichosti malá rakev. Jen zvuky příchozích se tříštily o obří stěny. Byl zase na počátku. Zaťukal jsem na víko, abych ho vyprovodil. Zdravím se s Věrou a jeho dcerou. Jako by mu z oka vypadla, jako by se jí zrcadlil v mladistvé tváři. Ty si mně asi nepamatuješ? – Ahoj Jirko! Jak by ne, vždyť jsem ti hlídala kačenu za zdí blázince, tu co pak hrála na piano… – Jé, to je už dávno a tys musela být malá… Před kostelním vchodem se sešla sympatická galerka spiklenců, kterou on sloučil. To, co z nás vanulo, nás přesahovalo, ztrácelo se v Universu a spojovalo s usmívajícím se Karlem. Ještě chvíli pod gotickým stropem rozjímám. Ještě chvíli… Vůně vlhkých zdí a hořících svící se mísí a chlad pomalu svírá tělo. Odspodu nahoru.

    Argo 2013. Repro archiv

    Taji v tramvaji s knihou Alexise Jenni Francouzské umění válečnické. Zkoumá v ní, proč je v milované Francii takový nepokoj, neklid. Předměstí se bouří, terorismus stoupá. Píše pro sebe, pro svou lásku, aby ho rodný jazyk nemohl zadusit, aby nedošlo k zástavě slov …některá běžně užívaná vybuchnou zevnitř, protože je ucpe krevní sraženina… Slova, která zemřela proto, že jsme je používali, už nemůžeme použít znovu, jinak bychom si umazali ruce. Ale protože ta slova tu pořád jsou, vyhýbáme se jim, obcházíme je jako nic, ale to obcházení je vidět; používáme opisy a někdy zakopneme… a použijeme slova se zástavou oběhu a vystříkne z nich krev, potřísní lidi kolem nás

    Neb ztráta slov je přímo úměrná rozpadu koloniální říše. V místě, kde jazyk dostal ránu, ohnívá jako jablko. A ohnívat začal v době, kdy francouzština, jazyk koloniální říše, jazyk Středomoří, jazyk kypících měst, jazyk pouští i džunglí, sloužila na celém světě jako mezinárodní jazyk výslechů.

    Alexis Jenni. FOTO LIBOR FOJTÍK

    Musí vyprávět o druhé světové, o Indočíně, Alžíru, aby vyhnal všechny krevní sraženiny a zachoval si přirozený krevní tok!

    úkolem každé války je smést ze stolu válku předchozí. Smést ze stolu zbytky po krvavé hostině… Dvacet let střídala jedna válka druhou a každá další smetla ze stolu tu předchozí, vrahů z jedné války jsme se zbavovali ve válce následující. Protože v těch válkách, v každé té válce se rodili vrahové z těch, kteří by doma neuhodili ani psa… Ale tam se jim předhazovalo množství nahých a svázaných lidí, dostalo se jim moci nad lidskými stády zmrzačenými koloniálním faktem, nad zástupy, jejichž početnost nikdo neznal, jejichž část se mohla zabít, aby se uchránil zbytek, jako se to dělá ve stádech, aby se předešlo dobytčímu moru. A komu zachutnala krev, toho jsme se zbavili v další válce

    Píše o dětství, o všech roztomilých dospělých lidech, kteří ho objímali, zvedali ze země, posazovali na kolena, obsluhovali u stolu, laskali ho těma samýma rukama, kterými stříleli, podřezávali, topili, používali elektrické kleště, jimiž vyrvávali z mučených křik, během něhož sjíždělo lidstvo z vrcholku evoluce k tichému výdechu udušené ryby, k slizkému puknutí rozšlápnutého červa. A že pokaždé ztroskotali, prohráli? Nevadí! Sílu se naučili milovat nejvíc tehdy, když jí ztratili a pak uvěřili, že když příště použijí o něco větší sílu, tak jistě vyhrají. A znovu ztroskotají.

    Krev spojuje, je lepkavá; krev zapříčiní, že strneme v obrovském nehybném jednolitém strupu. Navíc s každým zabitým přechází síla poraženého do vítěze a jeho sebevědomí roste, bobtná. Dříve ho ještě pojídali, brali si jeho kousky jako talismany nabyté síly. A z lehkých vítězství se přece skutečná moc vystavět nedá. Je potřeba masových obětí! Spirála bezmoci! Smutné čtení, které si na sebe sami připravili a teď ho dekorují literárními cenami.

    Už mi není zima, ale cloumá mnou horečka nepoučitelnosti… a…

    Repro archiv

    Godot opět ožil a usedl i na aktéry, kteří na něho ve zkušebně čekají. Během druhé půle, kdy slepý Pozzo vláčený němým Luckym na Vladimírovo přání, zda by Lucky opět nezatančil, nerecitoval, nepřemýšlel, Pozzo lakonicky odvětí: Vždyť je němý. Naprosto. Nemůže ani sténat. Vladimír překvapivě: Němý? Od kdy? Pozzo se rozkřičí: Copak mě nepřestanete otravovat svými historkami o čase? To je k zbláznění! Kdy! Kdy! Jednoho dne, to vám nestačí, jednoho dne, který byl jako všechny jiné, oněměl, jednoho dne jsem oslepl, jednoho dne ohluchnem, jednoho dne jsme se narodili, jednoho dne zemřem, ten samý den, ten samý okamžik, to vám nestačí?… Ony rodí rozkročmo nad hrobem, den zazáří na okamžik, pak je opět noc. Vpřed!

    …a šouravě, spojeni na do-smrti provazem, vykročí, aby o chvilku později opět klesli k zemi…

    Beckettova slova plynou a zarývají se společně s únavným časem, alkoholem, do morku kosti. Existenciální dusno se zhmotní, když jeden ze zkoušejících padá a z bezvládného těla vychází šepot – Umírám! Umírám! Umírám! –  Druhý den zkouška pokračuje. Na příchod Godota je nutno počkat…

    Thomas Bernhard. FOTO archiv

    Po Divadelníkovi, kterého jsme nazkoušeli s Píťou v 99. roce Na zábradlí, jsem zhltnul všechny romány rakouského souseda Thomase Bernharda. Jakožto dítě Šumavy jsem mu velmi dobře rozuměl. Jeho zžíravému pohledu na jeho okolí plné sebevražd. Jak napsal, občas jediné možné korektuře vlastního žití. To vše mi připomínalo rodné údolí, šumavské hvozdy, louky s mýtinkami k pověšení. Tam se za mého mládí pověsilo sousedů.

    Žvatlání, velkohubé lhaní, ego na ego, znovu a znovu opakování ve smyčkách… Mýcení v Divadle Na zábradlí. FOTO KIVA

    Román Mýcení byl z dalších klenotů. Po sebevraždě jedné společné známé, tanečnice, je pozván, po dvaceti letech, na takzvanou uměleckou večeři… Pozoruje, poslouchá tlachání dávných známých, trapnou sešlost napěchovanou pokrytectvím, nadutostí. Román je o dost silnější než dnešní divadelní zpracování v Divadle Na zábradlí. Je znát, že si to Thomas sám nezdramatizoval. Ale nacházím ho v divadelních zkratkách, v tanci sebevražedkyně s odumírajícími končetinami. I ona se opakovaně vrací k hodovnímu stolu. I ve hře na klavír, kdy dotěrné prsty hostitele nelítostně hnětou, místo klaviatury, přímo tělo vypravěče, nebo když se před nimi  zoufalstvím zamotává do koberce. Tyhle detaily a stísněnost malého jeviště podtrhávají literární bernhardovské téma. Svět blízký, jenž dennodenně potkáváme. Žvatlání, velkohubé lhaní, ego na ego, znovu a znovu opakování ve smyčkách, které si uvazujeme okolo krku. S večeří čekají na herce národního divadla, v repeticích havlovsko/ bernhardských, kdy se mění význam slov. Milujeme, milujeme, ty které nenávidíme a pak, když národní herec přijde, když ho vysvléknou z kůže a on nahý odchází, opile se baví a on je konečně pravdivý… Mýcení… Tak rád by se procházel lesem, hustým lesem… Zcela se oddat lesu… Nebýt nic jiného než sama příroda. Les, hluboký les, mýcení, to bylo vždycky ono. Pryč od přetvářky, masek, od veškerého umělého, vyumělkovaného světa, do lůna dětství, opravdovosti… Na vteřinku je uvěřitelný, aby vše pokračovalo další falší… Vypravěč v závěru utíká. Prchá před nimi, před sebou. Nespokojen, plný protikladů, které jsou jedině skutečnosti nejblíž. Nechce být s nimi, ale zároveň…

    Když se před nimi zoufalstvím zamotává do koberce… FOTO KIVA

    O úprku je v knize několik stránek, tady je to jen vyřčené. Škoda. Inscenátoři mohli, ve svém stylu, udělat náramnou štvanici. Utíká před sebou, ostatní mají jeho tvář, před nimi… Chvíli mají všichni pronásledovatelé masku herce národního divadlo, co hraje Ekdala z Divoké kachny, chvíli hostitelů Auersbergerových… Šklebí se na něho se šťavnatou gestikulací, škádlí ho šíleným zpíváním not z Purcella… Kolikrát jsme tahle pelášili z kdejakého večírku, kde nechceme nikoho urazit, kde strpíme kdejakou podlost, křivdu… Mýcení v nás. Vyřezání naší citlivosti, srdečnosti, lidskosti. Herci hrají i o nás a tím nás vracejí k umění dýchat. Skrz ně, skrz viděné, slyšené rozpoznáváme jed v ovzduší dříve, než se otráví druzí. Jinak budeme prchat stále… Všichni jsme totiž nakaženi! To cítil nos Thomase B. a provonělo tím i Zábradlí.

    FOTO archiv

    …a když pelášit? Tak do termálních lázní ve Velkých Losinách, do oblak, kde se ztratíme před okolím, sebou samými. Ale tu a tam i nás, dinosaury, jak nás už mnozí nazývají, pozitivně překvapí… Pane z vaší pohlednice jsem se dověděl, že Klauna Bilba, kterého jste dneska bravurně zahrál, hrajete od roku 82… Pane jo! To jste legenda! Legendární představení! Vždyť já se narodil až pěl let poté a vy ho teď ještě hrajete… i pro mého pětiletého synka!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 68)

    1. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      No Bilbo,
      musíš se očišťovat Commedií, jinak bych nechtěl být ve Tvém snu. Obdivuji, že to zvládáš bez újmy na duševním zdraví. Nebo tvá obrazivost je tak silná, že na ní nemám. Pane jo! Stejně jste legenda! To teda jo!
      Zdeněk

      26.03.2018 (13.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jana Koubková

      Profilový obrázek

      Bacha na krevní sraženiny.
      Mohlo by se srazit něco z čeho se už nic živého nevyklube! Něco o tom vím, já rytmik teď trpím arytmií srdce.. A tak Ti milý Jiří přeji aby Tě správný a pravidelný rytmus v srdci neopouštěl
      – ze srdce přeje Jana Koubková.

      26.03.2018 (21.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,