Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 63)

    Představte si jít po cestě kolem lesa. Pohorky porostlé trávou, remízek u potoka… Směřujete k českému jezírku, vodní hladině… když tu náhle uslyšíte známé šumění vln šíííí šíííí a za dalším zákrutem polní stezky uvidíte rozchechtané moře v plné síle.

    FOTO archiv autora

    Tuhle situaci jsem zažil, když jsem kdysi v noci zabloudil po spirále z kopce dolů v Bretani. Vyšel jsem z kamenného domku, kde se popíjelo skvělé francouzské víno a jedly skvělé francouzské pamlsky. Něco mě jak náměsíčníka táhlo pryč. Bludička? Siréna? Běžím, skáču přes kořeny, vyčouhlé kameny… Nohy se zastaví, až když divoké bretaňské pobřeží spatřím. Pískem pocukrovaná pláž, kde se prohánějí neosedlaní koně s culícími se jezdkyněmi na hřbetě… Unavené údy po divadelním dovádění, navíc po pádu z jeviště v St. Brieucu, po sprintu, s alkoholem v krvi… jásavě podléhají valivému kouzlu lamanšské vodní masy…

    Nořil jsem se do rozčepýřených vln a jimi pohupován, v jejich objetí unášen se bláznivě smál! Společný chechtot s racky v zádech. Pomalu se smrákalo, ale vykoukl Měsíc v úplňku. Ozářil skaliska a tříštící se zpěněné slané jazyky. Zázrak!

    Tři týdny jsme pak putovali po bretaňském severu se Ctiborovým představením Le peur a de grands yeux, kde jsem hrál hlavní postavu klauna, tuláka, co vítězí nad všepožírající temnotou.

    Bretaň. Repro archiv

    Od těch chvil netoužím po ničem jiném, než se tam znovu podívat a také přesvědčit rodinu, že zde, v těchto chladných vlnách chci být v budoucnu rozptýlen a rozptylován. Navždy! Je pádnější důvod k návratu, dřív než metamorfuji v popel? Ano, je… znovu nalezená kamarádka Natálka. A tak po čtvrtstoletí vyrážíme západním směrem, oceánskou autostrádou E50! Před námi bílý list papíru. Vše na něm je zahaleno bílou mlhou, sněhem… Poodhrnuji vrstvy teplou dlaní, teplým dechem… Každičkým metrem je cosi blíž.

    Příjezd k Natálce a Erwanovi. Ona dřívější studentka, pak partnerka v komedii Giro di vita. On její láska, kterou potkala na kolínském festivalu pantomimy. Na koncert kapely Sergent Pépère, kde hraje na trombón, si dodnes pamatuju. Mají spolu krásné kluky, dvojčátka, a žijí v kamenném domečku kousek od kouzelného lesa Brocéliande.

    Co ten toho prožil na vlastní, hrubou kůru?! FOTO archiv autora

    Je to Merlinův les, kde najdete i pramen věčného mládí Fontaine de Barenton. I my k němu hned pospícháme. Nabíráním zázračné vody do plastové láhve, vyrušíme meditující skupinku důchodců. Snažím se bublání rytmizovat do pronášených slov o legendě, jejím zaříkávání… Blum…blum…blum… Ale tlející listí občas zacpe malý otvor, a tak šplouchám mimo takt. Důchodci, žádající mládí, zůstávají netknutě dál žadonit. Rysy jim povisle vlají. Naše útroby cítí příval chladného pramene a obávají se spíše rychlého skoku do lesní divočiny. Někdo tvrdí, že pramen mládí je o trochu jinde a že ho můžou pít jen lidé čistého srdce. Merlin je údajně zaklet někde v blízkém okolí čarodějnicí Vivianou do balvanu. Těch je tu spousta, ale který je ten pravý?

    Úchvatný kostel Svatého grálu v Trehorenteucu… Kousek vedle je městečko Concoret, kde údajně místo faráře sloužil sám ďábel. Příznačné, přízračné, lákavé.

    Touláme se údolím bez návratu – Val sans Retour, kde vládne další čarodějka Morgana. Obraz SÉVERINE PINEAUX. Repro archiv

    Touláme se údolím bez návratu – Val sans Retour, kde vládne další čarodějka Morgana a ze skalního vrchu Falešných milenců svádí stále nic netušící mladíky. Mám štěstí, že magická studánka nezabrala!

    Přesto bloudíme neproniknutelnými hvozdy. Po vymotání objímáme tisíciletý strom… Co ten toho prožil na vlastní, hrubou kůru?! Dlaní se jí dotýkáme a cítíme klapot staletí.

    Tento les se rozrůstá do celého okolí. Prorůstá vším a dávné příběhy se vynořují v každičkém stéble, kameni, mysli. I během krátké procházky u domu Natálky.

    Dlouhé megalitické řady působí ozdravně. Rozjímáme nad jejich tvary, velikostí, hrubostí, něžností a sníme… FOTO archiv autora

    Očarovaní mizíme na čtyři dny k jižnímu moři, k Atlantickému oceánu. Z mobilního domečku v Saint- Philibertu, kde hned vedle nás ze země trčí obří menhir, vyrážíme na nádherné divoké pláže u La Trinité, u poloostrova Quiberon se stovkami po dně pobíhajících krabů, plachtících medúz. Naproti ostrov Belle Île, známý ze Tří mušketýrů… U Carnacu, který je nejstarším obydleným místem na naší planetě – okolo 6000 let (je tedy starší než řecký Knósos, egyptské pyramidy a stejnojmenný chrámový komplex Karnak!) – se nachází víc jak dva tisíce menhirů. Dlouhé megalitické řady působí ozdravně. Rozjímáme nad jejich tvary, velikostí, hrubostí, něžností a sníme…

    Dlouhé megalitické řady působí ozdravně. FOTO archiv

    Třeba… o ztraceném městě Ys, kousek od nedalekého města Quimper. Quimperský biskup Corentin spatřoval v dceři krále Grandlona služebnici ďábla. Potvrdilo se to, když otevřela obranná stavidla a moře zaplavilo město Ys. To zmizelo pod hladinou a je tam uvězněné do doby než se Paris ocitne také pod vodou, neboť Par-Ys – rovná se městu Ys!

    Nebo… o zdejších dávných městech plných černých otroků, námořních pirátů…

    Z rozpáleného městečka pospícháme s křupavou bagetou v ruce k chladivému oceánu. Chtělo by se plavat až do Ameriky. Klepu se zimou, ale nevylézám. Tahle voda není pro milovníky teplého Jadranu, ale pro gurmány nezkroceného živlu.

    Chvíli na to polykáme prokrvený steak z tuňáka, sardinky, mušle. Labužnicky saji omáčku z bílého vína, šalotky…Krása!

    Po návratu ležím pod bretaňskými jabloněmi, vzduch prosycený budoucí bouří se chvěje…

    Městské centrum je zaplaveno tisíci fotografiemi, tentokrát věnovanými, oslavujícími Afriku. FOTO archiv

    Město La  Gacilly parfumeristického magnáta Yvese Rochera s jeho veganskou restaurací, kde se barvy všech zelenin proplétají a různé sosy je navzájem propojují. UF! Celé městské centrum je zaplaveno tisíci fotografiemi, tentokrát věnovanými, oslavujícími Afriku. Obří barevné, černobílé billboardy i s „hrdiny lovci“ triumfálně jásajícími nad mrtvolou slona, hrocha, nosorožce… s bojem s pašeráky, s přírodními krásami, ale i černochy měnícími se v Elvise či úředníky v kvádrech… Večer farmářská vepřová panenka ala Erwan…

    Následuje svátek kovářů v Paimpont. V jiné vesnici pak tančíme v nekonečném hadovi za doprovodu akordeonů a keltské hudby ve stonásobné aranži. A chvíli na to němě obdivujeme znovuobjevené menhiry v nedalekém Monteneuf! Po šesti tisíciletém zapomnění v lesní džungli opět rostou k oblakům a jsou mnohem intimnější než ty v Carnacu.

    A chvíli na to němě obdivujeme znovuobjevené menhiry v nedalekém Monteneuf. FOTO archiv

    V autě zjišťuji, že mi ze sandálu vypadl malý kamínek nápadně se podobající minimenhiru. Hned ho vztyčím k nebi a s pokorou vzpomínám na léta v něm uložená. Natálka nám na tisícikilometrovou cestu do Freiburgu připraví hory čerstvých langust. Ráno je nakoupí na trhu a pak v bublající vodě… Musí odhánět kluky, kteří chtějí ochotně ukázat jak se správně lámají klepítka, trhají hlavičky… Ty my pak pod Paris hltáme, sajeme a všichni závidí! Žárlí! Takovou obědovou svačinku na parkovišti u dálnice nepamatují. A nám letí hlavou volání chlapců Kutinuníz! Kutinuníz! Kutinuníz!, kterým se s námi loučí při odjezdu. Stejný transparent třímají nad hlavou a Natálka hubuje, že je učí správně vyslovovat česky, francouzsky a najednou je matu klaunským anarchistickým jazykem, který spontánně užívám místo radostného vzdychání, a oni podléhají a bretaňskou krajinou se sborově nese Kutinuníz! Kutinuníz! Kutinuníz!

    Objetí ve Freiburgu a hned plánování výletů, dalších setkání… Repro archiv

    Objetí ve Freiburgu a hned plánování výletů, dalších setkání… Navážeme na lednovou návštěvu minerálních lázní s bazény, tryskami, desítkou saun. Následuje procházka po vulkanických horách zvaných Kaiserstuhl (Cisařský trůn s rozhlednou Eichelspitze/Dubová či žaludová špice). Kulíme se z prudkých kopců kolem obsypaných, nedozrálých vinic. Jezdíme po zadnicích k liškové polévce, k ochutnávce skvělého vyzrálého vína…

    Večer hudební festival Pod celtou. Mohl bych jako cirkusák zaváhat? Dvě šapitó postaví kousek od zoologické zahrady, aby také roztančili gazely, medvědy, žirafy… a už se rozjíždí hlavní večerní atrakce – Irie Revoltés… Hubert sežene vstupenky, a tak se roztrsáme pod modrou celtovinou. Pot se lije z mnohohlavového, mnohoúdového těla. Mixuje se a sráží v kupoli a místo trapézistů, provazochodců či jiných vzdušných artistů nás zalévá jak fontána v Merlinovském lese… Plaveme. Vedle hraje další kapela reggae, dáváme si pivko se slaným, frankofonním koláčem a na závěr sladký nudel, tedy kynutý knedlík s višňovou marmeládou uvnitř a vanilkovou omáčkou navrch.

    Druhý den designové muzeum Vitra, v němž žasneme, čeho všeho je člověk schopen, aby zkrášlil své okolí, svůj pokojíček, aby mu bylo lépe…

    Koukaje na plavce… neodolám. FOTO archiv autora

    A švýcarská Basel. Čiperné město kolem čistého, horsky namodralého, prudkého Rýna. Zástupy lidiček se svléknou, nahází své věci do barevného nepromokavého batohu a už plují, sjíždějí řekou. Jeden za druhým. Celé party. My přejedeme loďkou a uděláme party na obřích schodech. Koukaje na plavce… neodolám. Vysvléknu se a proti proudu plavu znakem. K tomu popíjím růžové a kolem běhají po hladině kachní rodinky jako Kristovy děti… Před Basilejským divadlem nás oblaží desítky vodních chrličů. Stříkají a stříkají… Neúnavně makají, v pohybu se nezastaví. Vyšpulená huba prská a poťouchle se uklání marnivému světu a ani kovový Sisyfos, co nabírá nezachytitelnou, těkavou vodu lopatkami, se nikdy nevzdává. Nepraš by s Fárou jásal.

    Další den vysokohorské jezero Schluchsee ukryté ve Schwarzwaldských lesích. Skoro tisíc metrů nad mořem. Na gumové lodi není mnoho místa, a tak plavu přes téměř kilometrovou úžinu! Navazuji na nedávno zahájený traverz. Tradice byla počata teprve před týdnem, ale jeden z údajných přemožitelů, světoběžník, světák René, přestože se všude chlubí svým sportovním kouskem, se na druhý břeh dostal za lodí rukou zachycen. Alespoň to vyzvonily němé ryby.

    Nad Freiburgem, kam nás vyvezl výtah ve skále, pijeme kvasnicové pivko. Po téměř třech týdnech se blíží návrat pod Pleš. Objetí a slané slzy zůstávající na Markétčině, Jankově, Hubertově, Klárčině tričku…

    Malý menhir trčí majestátně ve Fabii a volá nás, láká zpět.

    Ještě dřív než ve skupenství popelnatém.

    Prozatím křičím k jeho špičce Kutinuníz! Kutinuníz! Kutinuníz! a míříme na východ. Do barokního divadla ve Valticích


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 63)

    1. Jirka Hasák

      Profilový obrázek

      Ahoj Bilbo, Sylvo, holky a vnoučata.
      Karel Čapek by měl z tvého cestopisu určitě radost, já ti chci ale poděkovat za mou radost nezkalenou ani kloubní artrozou, co mi brání i v obyčejném chození. Však jsem si za mlada taky užíval putování po různých Tramtáriích, jak teď ty se Silvou a další kompanií. Mám taky štěstí, že jsem mohl poznat a kamarádit s vámi dvěma a rodinami. Občas s Andrejem poklábosíme nad pivem. život je fajn, když jsou v něm proma lidi.
      JH

      31.07.2017 (13.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,