Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 59)

    Jak už o vztahu člověka-přírody napsal nejeden klasik: moderní lidé jsou Jí vzdáleni! Přesto mnozí chápou, že to, co proklamujeme jako náš vývoj, není ve skutečnosti ničím jiným než oklikou vytvořená napodobenina jiných vynálezů, jež už dávno objevily a uskutečnily jiné živé bytosti. Hmyz, ptáci, květiny…, kteří tu žijí déle. A „my“ za nimi klopýtáme jako poslední.

    Dohnat ty pestrobarevné bytosti ale nejde. FOTO archiv

    Dohnat ty pestrobarevné bytosti ale nejde. Přesto či právě proto se do nich rád metamorfuji… Do žabáka Kvaka, tučnáka Pingu, kocoura Begemota až po opičáka…(víc ve fejetonu v DN č. 4/2017, které vyjdou 21. února).

    Mít zvířecí instinkty? Někde uvnitř, zarostlé blahobytem, je máme! Tu a tam se ozvou. My jim nerozumíme, zaháníme je. Jak je obnovit, pochopit? Co volá k hostině do desátého patra paneláku k právě chladnoucí mrtvolce pidižrouty? Co volá hejna ptáků k migraci z jihu na sever? Co volá k putování sledě, lososy? Je to vše záhada a nás to, přes dech-beroucí pokrok, vrací k začátkům. Zatím pajdavě dobíháme šikovnější spolu-obyvatele, inspirátory, vynálezce bez diplomů.

    Ale pozor! Na bruslích v dlouhém hubertusu? (dřevoryt, 1871) Repro archiv

    Ale pozor! Na bruslích v dlouhém hubertusu? Ke křenícím se bruslařům se pod ledem přidává štika, lín, candát. Z lesíka štká liška, zajíc, jezevec. Z oblak chroptí káně, poštolka, kalous. Smějí se mým nemotorným krouživým pokusům i prudkému brzdění, kdy od vybroušených želez odlétá sněhobílý oblak.

    Victoire! Zadostiučinění! Bavím všechny a poslední listy opadávají.

    Zajímalo by mně, co by asi animální spolupoutníci říkali na stesky hudebníků Tiger Lillies?

    Ano, moji milí, všecka tráva už je spasena A na kontinentech se proslýchá, že život už není hoden toho, abychom jej žili. Rasy jsou staré… Planeta se točí a točí Všemu je konec… Nějakou dobu se o tom ještě bude klábosit

    Myslím, že by se smáli lidské skepsi…

    Čekají na pas a vedou hovory na útěku (Miloš Kopečný – Oto a Miroslav Hanuš – Wintr). FOTO archiv DvD

    V Divadle v Dlouhé dávají společně se songy anglických ironiků i brechtovské setkání dvou emigrantů. Čekají na pas a vedou Hovory na útěku. Silné téma pro nás homo sapiens. Ale pro věčné kočující živočichy? Navíc velká škoda, že v burleskním kabaretu popěvuje málo uvěřitelná zpěvačka. Zpívá dobře, naplno… Někdy až moc… Ale v takovém prostředí musíme podlehnout její autenticitě, jinak zdělení nefunguje. Když zpívá o lůzrovi /loser/ a jen formálně ukazuje do publika další lůzr, další lůzr, další… a nevidí konkrétního jedince, nespojí se gesto s dotyčnou osobou. Zůstane jen u hry na spojení. Nebo zpívá jako protřelá, opilá barová zpěvačka o lásce, citu, a aby ukázala zvou drsnost, tu a tam křikne do tmavého sálu Chceš facku?!… Já ho milovala… No tebe myslím!… Opět zůstane u nápadu. Nevidíme zoufalou pěvici, co se chce podělit o svůj zážitek, cit. Ukázat, že je ho schopná a jen tupá tlama z publika jí vše kazí! Chceš facku?!… No myslím tebe… Chceš facku?!

    Chceš facku?!… Já ho milovala… No tebe myslím!… FOTO archiv DvD

    ŠKODA v jinak dobře fungujícím spojení Brechta s Tiger Lillies. Mládež se směje vulgarismům a ve frontě na kabáty velké téma završí… Viď, že ta herečka hrála v tom a tom seriálu? / Jo, jo i ten u stolu hraje. No já se jim divím, ale z blízka naživo vypadají jinak, ona je menší, on má víc vlasů… / Ona je ve skutečnosti větší / Ne. V televizi je větší! / Menší! / Větší!

    Byla to poslední práce báječného Honzy Borny. Umřel ve zlomu ledna. Ten se pak smutkem roztrhl a své dny nelítostně valil dál… Ale společné rozhovory v klášterních zahradách ve Zlaté Koruně, na chalupě v Syřenově… zůstávají!

    Plazíme se za zvířaty, klopýtáme…

    Ve venkovních bazénech se z plavců kouří a závistivě jim kynou omrzlé údy stromů. FOTO archiv

    Po letech vyrážíme za přáteli Markétou, Hubertem, Jankem, Klárou do Freiburgu. Vedle sirných lázní na Bali další zázrak v Keidel Badu. Neskutečné termální minerální bazény. Ve venkovních se z plavců kouří a závistivě jim kynou omrzlé údy stromů. Po stranách mají masážní trysky. Gong oznámí posun a řada se houpne k dalšímu masérovi.  Jedna paní se nehne a s úsměvem prohodí… Ich muss hier bleiben, es macht mich gut und meine wirbelsäule ist glücklich… Nehádáme se a s pochopením jí obplaveme. Vedle se páří, bublají obnažení plavci v malých či obřích vířivkách. Teploty vod se mění podle pramenů. A o kousek dál je saunový ráj! Víc jak deset různých pokojíků. Mrkneme na tabulky s označením vnitřní teploty a vstoupíme. Jedna je i pro dvacet osob. Ale žádná tlačenice. Pro ochlazení vyběhnu k venkovnímu jezírku. Plavu s kusy ledu deset metrů a cestou zpět se scvrkávám, mizím. Následuje odpočinek v komůrce s hořícím krbem. Polínko práská, plamen ho olizuje… Slast. Celý objekt mi připomíná zamrzlé japonské zahrady v Kjotu.

    Opět ve Francii! (S ženou Sylvou). FOTO archiv autora

    Druhý den s architektem Pavlem do Colmáru. Opět ve Francii! Staré město s muzeem, které zrevitalizovali známí švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron (nedávno otevřeli i famózní filharmonii v Hamburku). Na výstavě starých mistrů, třeba Martin Schongauer a jeho středověké malby a dřevěné sochy, zahlédnu i spokojeného Boha. Je obklopen naducanými, chichotajícími se anděli a pozoruje mučení, pálení, smažení, čtvrcení, řezání světců, kterým pro Krista, za Krista obouvali železné boty s hřeby, pálili je, rvali jazyk, utínali ruce, nohy, pekli je na roštu, vařili v obřích kádích… A on je na vrchu šťastný, se zdviženým, varovným prstem. Zhřešíte, když neposlechnete, nepodstoupíte útrpnou cestu víry. Pro pravou víru budete trpět! Musíte! Je to vaše zkouška… Famózní skládací oltář mistra Grünewalda zvaného též Gothart střídá moderní Claude Monet, Picasso… Jimi zachycené lidství vrcholí u depresívního Otto Dixiho. Není se co divit. Jeho malování, občas odkazující k mistru Grünewaldovi, se mění v zběsilé obrazy prožitých muk během první a druhé světové války. Zobrazuje mrzáky, starce, prostitutky… Jeho plátna jsou jako “zvrhlé umění“ páleny… Dovedl malovat obdivuhodně, jako staří mistři, ale co vyjevoval, byly šílenstvím popadlé běsy.

    Školáci se hihňají prvnímu pokušení, obscénnosti, krutosti… ale mě hned vytanou dnešní ruští performeři. Vladislav Mamyšev-Monroe, Oleg Kulik… Pjotr Pavlenskij a jeho „mršina“, kdy sám sebe, zcela nahého, jako embryo, balí do ostnatého drátu. Lidské tělo je nahé jako mršina, není na něm nic jiného než ostnatý drát, který mimochodem původně sloužil k ochraně dobytka. Ruské zákony jsou jak ten drát, drží lidi v ohradách: všechny ty perzekuce politických aktivistů a vládní represe slouží k tomu, aby z lidí vytvořily zbabělý a pečlivě hlídaný dobytek, který umí pouze konzumovat, pracovat a rozmnožovat se. Nebo si přitlouká varlata k dlažbě Rudého náměstí = Fixace. Či si zašívá ústa režnou nití… Děsivě výmluvné jako Dixi. S něhou vzpomínáme na nedávnou výstavu v paláci Kinských na hravého Henriho Rousseaua.

    Po letech se potkáváme s Jirkou Sovou. FOTO archiv autora

    Zajedeme i na severozápad, do vesničky Berglangenbach. Po letech se potkáváme s  Jirkou Sovou a jeho Angelou. Přivítá nás s kosou v ruce. Jdu kosit sníh! Kamarádské objetí, slzy chrastících bardů. Vrásky se vryly do lící, ale oční bulvy stále jančí a dožadují se otázek… Proč v tělesné plynové karmě občas zhasíná, skomírá plamínek? Nejde se ani řádně nadechnou? Chybí vzduch? Komín je ucpaný? Tah netáhne? Proto nejde plamen nahodit? Vrací se náhle, pomaloučku. Až když cosi škrtne a vnitřní, nejistá karma znovu zaplápolá… ale s jistou pochybností, obavou… Nekonečný příliv slov, příboj, vlnobití historek i během prohlídky domečku, který si sám rekonstruuje, domýšlí… On má k přírodním vynálezcům blízko! Celý den připravoval večeři o třech chodech! V závěru ovocné bramborové knedlíčky s trojím posypem! Červené víno a hodiny proplétajících se košatých souvětí… I o propadech ducha, nadějích, bezmoci, radostech, štěstí… I o teorii her, o  přizpůsobení se jejím pravidlům. Využít je? Ignorovat je? Nezabývat se jimi? Vědět o nich, ale měnit se v hráče, co předem plní a využívá předností zvolené hry? Přizpůsobit se světaběhu, zapadnout do ozubeného, klouzavého soukolí, abychom lépe obstáli? Dnes? Kdysi?… I o publiku, které je víc a víc netrpělivé, agresivnější… I o nechodících kriticích… I o odsouvání hracích placů dál z center… a nájem dál stoupá… I o tom, jak na divadle už nic nepředstírat, být sám sebou. Dnes, po tolika letech, to již stačí! Jak píše v právě mnou dočteném deníku Sándor Márai… V současnosti je v literatuře vzácností noblesní autor a člověk, jenž nechce ukazovat víc, než čím je a co je jeho.

    Bylo to náramné, přátelské setkání spiklenců, kteří nepřetrhli společnou nit. FOTO archiv autora

    Bylo to náramné, přátelské setkání spiklenců, kteří nepřetrhli společnou nit a zmatený svět k nim byl velkorysý, neobrousil svým neustálým tepáním jejich hrany, ale naopak je nechal stále s jejich démony, pochybami, láskami… Přirozenou krásou protikladů. Jako ve zmíněném deníku, v závěru života/románu, můžeme najít vedle sebe: …vyzvání telefon. Nezvedám to. Když někdo žije déle, než se sluší, je v tom jistá bezohlednost. Jako když si hostitelé za zády hosta vymění pohled, kterým se ptají, kdy už se, proboha, zvedne…

    Na schodech kostela sedí mladý pár. Otrhaní, špinaví Hispánci s čelenkou na hlavě, bezdomovci. Vrávoravě se belhám kolem nich a vidím, jak se před jídlem – právě vylovili z batohu něco k zakousnutí – obejmou a dlouze políbí. Ten spontánní polibek na ulici, na kostelních schodech, před ubohým jídlem, je ohromující. Lidské gesto v nelítostně nelidském světě. To už je dnes veliká vzácnost. 

    Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas. FOTO archiv

    Až po poslední zápis: Čekám na povolávací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas.

    Pak vezme revolver a jasnozřivým mozkem prožene kulku.

    Snad alespoň v něčem zvířata předčíme .

    Ale co velryby na pobřeží?

    Klopýtáme za nimi… jako poslední.


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 59)

    1. Eva Grüsserová

      Profilový obrázek

      Ahoj Jirko,
      myslím, že my zvířata předčíme jen ve zlobě a ničení Země. Kdepak by napadlo kosáka vyrábět chemikálie nebo chystat atomovou válku. To naše úžasné myšlení není to, co nás staví před zvířata dopředu – a tak toužím být tím nevinným tvorečkem, co myslí jen na své základní potřeby, má vždycky radost ze sluníčka a nic mu ji nezkazí, ani když mu brácha kosák sežere tu nejlepší žížalu a najde si jinou. Je príma najít aspoň pár lidí kolem sebe, kteří mají podobný svět a myšlenky. Na Jirku Sovu jsme si podle fotky vzpomněli. Jste opravdu vyzrálí bardi a víte o čem je život.
      Tak sklenku červeného a úsměv.
      Eva

      29.01.2017 (19.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,