Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 42)

    Hrajeme lehce, že to působí, že vlastně nic neděláme, jen si před publikem žijeme, dovádíme, relaxujeme. Vjem je správný, klaun nemá být upocený, námaha bít do očí, ale…

    Přijeďte si zablbnout také k nám! Naše děti, dospělí to ocení... Sylvie Krobová a jiří bilbo Reidinger (Kva a Žbluňk). FOTO archiv autora

    Hrajeme lehce, že to vypadá, že vlastně nic neděláme… Sylvie Krobová a Jiří Bilbo Reidinger (Kvak a Žbluňk). FOTO archiv autora

    Zeptejte se artistů, gymnastů, tanečníků, jak přímo fyzicky v ozvěnách cítí vlastní tělo. Naše duše? Natlakovaný papiňák k blbnutí. Pak se stává, že chtějí Přijeďte si zablbnout také k nám! Naše děti, dospělí to ocení. Když přijde řeč na honorář Jé, my mysleli, že to milujete, že hrajete srdcem, že… No, maximálně za dopravu a maličko… Osvěta pro chudý kraj! Na místě se dovídáme, že je ředitel nadnárodní společnosti, který už dávno nemá přirozenou sociální citlivost, ale zkaženou, nalomenou. Myslí evropsky „Business Class“ – my máme, ale vy se mějte a radujte z obrozenecké služby. Velkorysost pražádná, jen plná huba uznání, plácání do zad… Víme. Naše chyba. Naše naivita…

    Ale když my ho potkali na Hrádečku, coby sympatického, nadšeného mladíka, který tvoří kulturní podhoubí na dalekém, zapadlém venkově… Jenže když pak ani trapné dohody neplatí – Buďte rádi, že můžete dělat radost!… Že nějaká třída nezaplatila? Přeci jí nebudeme honit po loukách! Pro pár drobných!? Je nám smutněji a smutněji. Nad cizím měšcem se lehce máchá rukou, hraje haura… Buďte shovívaví! Ne malicherní! Vaší odměnou je lidské veselí. Oči plné štěstí… Také bych to chtěl někdy zažít! Trpí si, trpí… majitel luxusního domu, luxusních automobilových veteránů, luxusního úsměvu… Záchrana? Pořadatelský synek! Ten tátovi, k mé postavě klauna Bilba, pohrdavě sykne: Tatí, do sálu přišel takovej starej pán… no víc než TY… a skočí SALTO!

    Ctibor Turba. FOTO archiv

    Ctibor Turba. FOTO archiv

    V Alfredu ve dvoře slavil Ctibor Turba sedmdesátiny. Od ranních hodin pouštěl filmy spojené s jeho tvorbou. Vrcholem byl televizní záznam představení Deklaunizace z hessenské TV. Bylo osvěživé po dvaceti pěti letech pozorovat naše třeštění a poslouchat spontánní reakce v sále. Vidět znovu drezírovanou kačenu. Tahle konkrétně měla pohnutou historii.

    Přivezl jsem ji z šumavského Chlístova. Jen si představte. Vjedu na dvorek. Ukážu na jednu v drůbežím hejnu. Pan domácí jí zručně chytí a podá mi ji. Já chuděru s tlukoucím srdéčkem popadnu a odvezu na Bohdalec do Prahy. Najednou je izolována na malém balkónku. Denně ji cvičím mezi zdmi zděné garsonky. Dokonce jako čestný host prožije naši svatební hostinu. A když ji svatebčané zpozorují, hned se dožadují artistických dovedností. Rád předvádím krotitelské umění, a ona, baletka – NA můj POVEL! Zamává křídly, zavrtí ocasem, odhazuje stres a uvolňuje se… a z taburetu na lednici svobodně batikuje čerstvě vymalované stěny společně s ryčícím publikem. Pak konečně odjezd do Německa. Několik výstupů ve vyprodaném divadle, v plném osvětlení, před kamerami… Z hotelové sprchy do divadelní. Sem, tam, sem, tam. Dotěrní novináři, fotografové… Dlouhá cesta na bohdalecký balkónek a po měsíci, zpět na šumavský hnojník, mezi kamarády. Co asi vyprávěla? Ga ga ga gáááá… Ga ga ga gáááá… Jak svou nabytou slávu prožívala? Ga ga ga gáááá… Ga ga ga gáááá… Co závist statku? Kikirikýýý! Nebo ji klepla pepka při stepu na psí boudě či při střelbě z kanon/štaflí, kterým ne a ne vystřelit vlastní vejce, či při houpání v houpacím křesle paňmámy, která ji, zcestovalou umělkyni, sprostě vyhnala Mazej odsud, kačeno hloupá! či při chytání blech, které k mrzutosti přátel cvičí a ony v šiku napadají vetřelce, tančí boogie-woogie, dělají živé sokolské obrazy, pyramidy se siláky vespodu… Nebo jí nerozuměli? Neocitla se v izolaci. Chřadla, hubla až statkář dostal strach. Nabrousil ostří, vymastil pekáč…Ga ga ga gáááá… Ga ga ga gáááá… Nevím, musel to být pořádný šok. Otřes! Ale třeba zvířecí farma dál překvapivě swinguje. Vnuci s vnučkami, dědkové s babčami…Ga ga ga gáááá… Ga ga ga gáááá…Ga ga ga gáááá… Kikirikýýý! Nové šumavské varieté! Zkusím jet co nejdříve okolo.

    Deklaunizace 1986. FOTO archiv autora

    Deklaunizace, 1986. FOTO archiv autora

    Zatím je i po čtvrt století živá na plátně! A my s ní. I dnešní studenti AMU a dalších institucí žasli a skládali hold. Škoda, přeškoda, že je záznam tak daleko… kdesi v Germánii. Těch kačen ale bylo. První drezúra v roce 1982 pro Cirkus Praga na turné po Asii a poslední v roce 2001 pro natáčení filmové verze Ctiborovy hry Giro di vita.

    Ctibor ke svému jubileu dovydal kompletní sadu čtyři knih, o veškerých odrůdách Alfredů. U dvou posledních, Alfred a spol. a Alfred ve dvoře, jsem osobně byl. Artefakty graficky vyvedené, obrázek za obrázkem, vykreslené vlastní rukou autora. Velmi cenná vzpomínka! Mě kupříkladu vidí jako naivku, který pokřikuje, povykuje Já jsem tadýýý! jako jeho malý vnuk, tím, že zjednodušeně popisuji ve své knize Burleska téměř excentrická začátek společnosti Alfred spol. Ostatně Burleska slouží jako spínací špendlík, ke kterému se vrací, vymezuje. Naivní, zjednodušené vidění je lepší, než utrápené, ukřivděné… A čas proměňuje svěží, voňavou trávu v lámající se sušinku a vítr si s ní hraje po strništích… Potěší, že pro Ctibora je Alfred spol. …nejlepší společnost, s jakou v životě pracoval. Hřeje být u toho. A mnoho dalších vyprávění o cestě za skvělým, originálním, jedinečným tablem Alfrédova světa. Pěkné listování, ohmatávání knih – bibliofilií…

    Jo. Jo… My jsme mohli vymýšlet, trápit se, bojovat, tvořit... Števo Capko a Jiří Bilbo Reidinger v Talířích. Repro CTIBOR TURBA

    Jo. Jo… My jsme mohli vymýšlet, trápit se, bojovat, tvořit… Števo Capko a Jiří Bilbo Reidinger v Talířích na perokresbě CTIBORA TURBY

    Jo. Jo… My jsme mohli vymýšlet, trápit se, bojovat, tvořit, i když to něco stálo, bolelo… Ale proti zkušenostem Sina Tong-Hjoka ze Severní Koreje? Ten si VE STEJNÝ ČAS nemohl naivitu dovolit. Narodil se v nápravném koncentračním táboře. V roce 1982! Kdy se Ctiborem učíme u piana kachnu ruánskou prvním notám! Jeho příběh do knihy Útěk z tábora 14 zapsal Američan Blaine Harden. Znal jen nenávist, naštvanost… První popravu sleduje v 86 roce, kdy poprvé deklaunizujeme! Udavačství… Na všechny. Nahlásí i vlastní matku s bráškou, které před jeho zraky popraví. Na hlavách kápě, v ústech nacpané kameny, aby si snad nestěžovali, očima nevydírali… V roce 1996! My zrovna počínáme flákat stovky porcelánových krasavců při amorální klaunerii Talíře! Zpaměti musí umět lágernické desatero, kde za cokoli hrozí smrt zastřelením. Jeho útěk, který je z tábora 14 jediný úspěšný, se zdaří jen díky škvíře mezi elektrickými dráty, vytvořené hořícím tělem spoluvězně…

    Blaine Harden: Útěk z Tábora 14 - Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji (IKar, 2013). Repro archiv

    Blaine Harden: Útěk z Tábora 14 – Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji (Ikar, 2013). Repro archiv

    Co na svobodě? Narůstající pocit viny, letité noční můry, strach ze zpětné deportace, logická nedůvěra k lidem. Učit se citu? Když bezcitnost = jediná možnost k přežití. Když smrt = součást každodennosti. Když stále cítíte týraní – dny na provazu pověšeni hlavou dolu, za kůži na háku, pálení nahého těla nad ohněm… Žádná poezie, lyrický haiku útvar jako Alfredovy experimenty visatců – Hanging man. Nejděsivější je, že je to příběh dnešních dnů, který stále pokračuje. Severokorejský gulag dál vysílá do světa bytosti podobné strážnému psovi, hlavnímu hrdinovi Vladimovy knihy Věrný Ruslan. Jak se dá, když vše přečkám, jít dál? Když vás učí jen zlobě, neúctě, nelásce… Byl jsem zvíře a v člověka se teprve vyvíjím říká Sin i v Praze začátkem října roku 2014, kam přijel – do knihovny Václava Havla – hovořit o svém zoufalství.

    Bilbo-leviafan

    To umíme jen my, homo sapiens! Obdobná stísněnost, smutek ze současného Ruska v děsivě podmanivém filmu Andreje Zvjaginceva Leviatan. Kamarád hlavního hrdiny jede z Moskvy do Murmansku, kde se příběh odehrává. My před lety drkotali stejným vlakem hrát do Petrozavodska. Tam jsme pozorovali natěšené výletníky, jak vyrážejí na Solovecké ostrovy omrknout jiný klášter/gulag… Mrazí! Mráz přichází z lidí. Nezbývá než se pokoušet lidské ledové kry transformovat do absurdních komedií jako Alfredi nebo Daniel Charms, jehož Báby uvedlo Divadlo Na zábradlí. Smíchem proti nesmyslné skutečnosti světa aneb „dobytku smíchu netřeba“, jak si Charms zaznamenal. Jekyllohydeovský smích od ucha k uchu, upřímné veselí spojené se špetkou šílenství. Zeboucí smích… Sálem vanul ruský smrádeček. Leitmotiv – Stalo se… Pan potkal na ulici druhého pána, co nesl chleba…Nic víc… Málo? Kdo viděl chleba poslední půl rok?… Žité absurdity Ruska se dají přežít jen ve hrách fantazie, snu, zázraku. Jediných jistot. Situace, které mám rád. Stejně jako surreálnou poezii… Je v nich tolik interpretačních možností. Na Zábradlí to Anna Petrželková společně se scénografem, herci, hudbou využila a povedlo se.

    P. F. 2015

    Vzhůru do smíchu, který léčí nonsensy nonsensem…

    Naivní věchýtek Já jsem tadýýý!…a skočí salto!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 42)

    1. Jana Koubková

      Profilový obrázek

      Milý Jiří,
      ač vesele rozdáváš radost z plna hrdla, a do hrdla se málokdy něco dostane, ve spojení s příběhy, které popisuješ- je to vlastně sranda. Život je někde krásnej, někde aspoň k žití, ale někde je k nežití, a přesto se žije…
      Přeju Ti a Tvé rodině příjemný vánoční čas a ať se Ti salta i v novém roce pořád daří, takže ať to Tvoje zdraví je zdravý.
      Na zdraví! Jana Koubková.

      22.12.2014 (23.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdenka Ždímalová

      Profilový obrázek

      Milý Bilbo,

      je to smutný (a to ani nemluvím o trpících národech), umělec může zpívat, hrát a skákat salta z radosti a pro radost, ale musí být z něčeho živ. Zd

      23.12.2014 (6.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,