Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 36)

    Ulicemi, stezičkami, cestami, mezemi pobíhají běžci. Utrhl se s nimi řetěz, a oni vyzývavě cintají krajem. Občas má dojem, že se tu a tam ocitám na dalekém Manhattanu, v Cetral Parku. Tam také sviští filmoví hrdinové, jeden za druhým, se sluchátky na uších, v přiléhavých trenkách, legínách, pestrobarevných trikách…

    V Cetral parku. Tam také sviští filmoví hrdinové, jeden za druhým, se sluchátky na uších, v přiléhavých trenkách, legínách, pestrobarevných trikách… FOTO PETER FUNCH

    V Cetral Parku. Tam také sviští filmoví hrdinové, jeden za druhým, se sluchátky na uších, v přiléhavých trenkách, legínách, pestrobarevných trikách… FOTO PETER FUNCH

    Napínají svaly, šlachy a popostrkují tělesnou schránku vpřed. Jde o přirozený sportovní výkon? Nebo před něčím prchají? Před čím asi? Před obezitou, stárnutím, sebou samými? Už slavný Forrest Gump dostal od maminky radu: Když se dostaneš do potíží, utíkej! A tak jeho rychlé nohy běží a běží… až k úvahám o podstatě lidského osudu.

    Vzpomínáte na jeho neskutečný výkon od pobřeží k pobřeží? Strhával lavinovitě další klusáky, jež ho následovali, toho mlčenlivého, zarůstajícího maratónce, a vytvářeli vzpouru, protest k spotřebnímu způsobu života. Cokoli přirozeně řekl, cokoli ho potkalo, bylo pro ně prorockým signálem. On přitom, na radu mámy, chtěl jen letět před svými problémy.

    On přitom, na radu mámy, chtěl jen letět před svými problémy. FOTO Paramount Pictures

    On přitom chtěl jen letět před svými problémy. FOTO Paramount Pictures

    Ale možná je to jako se sokolskou gymnastikou a tělesným cvičením vůbec. Stávají se pozvolna drogou, na které jste závislí. Ať mladíci či kmeti, s potem na čele omýváte hlavu, duši. Musíte! Tělo vás samo popohání, vleče do botasek a břízy mávají svými fábory, fanglemi. Smrčkové aplaudují jehličím, zajíci se srnci kulí bulvy – To je konkurence! – a kličkují s vámi. Příroda je sice vybavila lepšími běhy, ale oni kolegiálně, humanisticky zapanáčkují, vydechnou a vyčkají na paloučku před vámi.

    Co to?… Cuká mi ve čtyřhlavém stehenním svalu. Z podkolení jamky vystřelují lýtka jako po ataku felčarovy paličky do lekavé čéšky. Provokatéři! Ani já nevydržím sedět. Neudržím se. Zasunu do bot atrofované kotníky a pomalu se vydávám k lesu. Metr za metrem…

    Dýchám s rozmyslem, přesto funím. Brzdím zrychlující se frekvenci srdečních chlopní, plicních lalůčků. Nohy smýkají o drny a s mračnem prachu odhazují oblázky. Čerstvé mají záběr! Kyslík… chybí! Zdravím protilehlé sprintéry. Nezešílel jsem? Nepropadl světovému kalupu? Světovému trysku? Kyslík! Kyslík!

    Tělo divoce tančí na špinavé ulici, jiné vlečou po drsném asfaltu, a ono sebou bezvládně, hadrovitě hází. FOTO archiv

    Tělo divoce tančí na špinavé ulici, jiné vlečou po drsném asfaltu, kopou do něj, a ono sebou bezvládně, hadrovitě hází. FOTO archiv

    Třesoucí, poskakující hlavou blýskají z mrákot obrazy Krymu, Kyjeva, ruských vojáků, ukrajinských demonstrantů, do kterých střílejí profesionální šakalové… Drží se za stehno, ruku. Tělo divoce tančí na špinavé ulici, jiné vlečou po drsném asfaltu, kopou do něj, a ono sebou bezvládně, hadrovitě hází. Jako když v cirkusu k nebesům vytahovali zdechlého koně mechanickou rukou. Před chvilkou v manéži noblesně šálil svým ušlechtilým tělem kavkazského plnokrevníka. Vysokou školou noblesy. Při pohledu na něj konečně chápu, proč je měl Andrej Tarkovskij tak rád – klusající, cválající symboly krásy! Teď aristokratická hlava zakrytá tmavou hřívou v slunečním oparu zvadle vlaje… jako těm Ukrajincům…

    Třesoucí, poskakující hlavou blýskají z mrákot obrazy Krymu, Kyjeva, ruských vojáků, ukrajinských demonstrantů, do kterých střílejí profesionální šakalové… FOTO archiv

    Třesoucí, poskakující hlavou blýskají z mrákot obrazy Krymu, Kyjeva, ruských vojáků, ukrajinských demonstrantů, do kterých střílejí profesionální šakalové… FOTO archiv

    Do očí se derou slzy. Na dlažbě Kyjeva tahají, po zemi vlečou lidi – symbol arogance. Jak je to dnes možné? O devastaci lidské důstojnosti, o násilí individuálním i kolektivním v ruských dějinách píše skvěle šílené knihy Vladimir Sorokin. Třeba dvousetstránková Fronta, v níž lidé čekají a čekají… jistě ne na Godota, spíš na džíny. Svět stádní nevyhnutelnosti – Tak to je! Musí být. Ještě že neprší… Jak dlouho tady jste, týden, dva, rok? A o kolik jste se posunula? O metr za pět let?… V románu Modrý špek produkují strategickou substanci – špek, klony slavných spisovatelů. Třicátá Marinina láska je velkolepá ironie k budovatelským románům. Budovatelský román naruby. Od svobodné erotiky k stranickému vůdci, který jediný může uspokojit žádostivou nymfu. Jedině s ním docílí přerodu/orgasmu a místo finále jsou vytisknuty desítky stran stranických blábolů, bez nichž by koncept nevedl k pointě, k vyvrcholení. Život byl naplněn! Prázdnotou! V Opričníkově dni se ocitáme v budoucnosti, v Rusku v roce 2027, kdy se vrací brutální poměry doby cara Ivana Hrozného. Vládnou vyvolení jedinci chráněni imunitou, jejich osobní gardy – opričníci. Můžou vše. Román popisuje obyčejný pracovní den jednoho z nich, Andreje Daniloviče Komjagy. Grandiózní obraz izolovaného Ruska obehnaného velkou zdí na cestě zpět k minulosti.

    Vladimír Sorokin. FOTO archiv

    Vladimír Sorokin (1955). FOTO archiv

    V rozhovoru s Tomášem Glancem Sorokin říká: Rusko dnes svoji budoucnost projektuje do své „skvělé“ minulosti, jako by se kruh uzavřel… Vertikála moci byla vytvořena už v 16. století a od té doby se jen měnily její formy – podstata zůstává. Důležité je, že nejvyšší moc vždy částečně zaujímá místo Boha, vyznačuje se božskými atributy: absolutní nedostupností, nevyzpytatelností, nemožností logického uchopení. Představitele je možné jedině milovat a uctívat – tak jako Boha. Sorokin sám píše: Myslím, že všechny naše „těžké doby“, revoluce, nepokoje a moře krve prolité v Rusku jsou výsledkem opričnické vlády. Její idea prosakuje celou naší společností, žije v myšlení velkých i malých úředníků. Opričníci – to jsou ti vyvolení.

    Píchá mě v boku. Sípu. Slaný pot ze mě crčí, pálí, štípe v očích. Každá prohlubeň víc a víc zatěžuje kotníky, labilní kolena. Vazy se snaží gumovitě protahovat, ale dávná jistota, spolehnutí je fuč! Vyskočí kolenní kloub ze svého důlku? Vzpříčí se rozpadající se menisky? Až se jednou zasekne tak přijdu, pane doktore… Chá chááá to už nikam nepřijdete! Budete bolestí jen a jen řvát! Zastavím. Usednu na pařez. Masíruji plující menisky. Vnitřní mravenci se rozlézají, prchají pod kůží. Brnění letí svalovinou. Musím běžet dál, jinak se už nezvednu… Koukej mazat! Zvedni se!… Uf! Jde to! Půjde to! UF!… Odstřelovači na posedu cílí… Oči se zalévají krví. Milióny plicních sklípků se mi scvrkává a Sylvie si v sanatoriu Na Pleši vykašlává plíce. Na kapačkách rozpouští dusivé astma a já vzpomínám na jiného kašlálistu, Thomase Bernharda, na jeho trable s dechem. Ehhhhhm… ehhhhhm… Její spolu-pacientka umírá. Pár hodin na to jí chtějí přemístit na vydezinfikované lůžko, a dech se ještě zkrátí… jí… mně… Ehhhhhm… ehhhhhm

    Karel Dobrý ve Dni opričníka. FOTO KRYŠTOF KALINA

    Jeho sólový výstup ve Dni opričníka ve Studiu Hrdinů je přesná esence hrůzovládce (Karel Dobrý). FOTO KRYŠTOF KALINA

    Pionýr Jawa 50 se znovu rozjel s větrem o závod… Teď by se hodil… nebo alespoň maličko čerstvého oxygenu… Ehhhhm… ehhhhm… ještěže nemám astma! Sportsmen naproti jakoby z oka vypadl Karlu Dobrému. Jeho sólový výstup ve Dni opričníka ve Studiu Hrdinů je přesná esence hrůzovládce. Začíná nahý ve vaně a vypráví sen o bílém koni, krasavci, ve kterém je jeho život, sudba, všechen zdar, ale on mu stále prchá, navěky uniká, odchází… Jako ta aristokratická hlava zakrytá tmavou hřívou, v slunečním oparu… Když během svého domýšlivého monologu vytáhne z publika diváka, zkopá ho, zastřelí a pak jeho ženu brutálně topí ve vaně, znásilní, poníží její obnažené tělo, všichni v publiku se cítí v ohroženi. Jeho arogance je bez hranic. Knižní podoba je hutnější, ale její odér/pach zůstává a šíří se i u Hrdinů.

    Funím víc a víc. Dezinfikovaná postel hlásí nový přírůstek… Další běžec? Na posedu sedí opričnik Karel a hřmotně se směje. Kličkuji před jeho vystřelenými kulemi. Řehtá se víc a víc! Sípu. Křičím. Zalyká se smíchy…

    Vadimír Sorokin: Den opričníka (překlad Libor Dvořák, nakl. Pistorius & Olšanská, 2009). Repro archiv

    Vadimír Sorokin: Den opričníka (překlad Libor Dvořák, nakl. Pistorius & Olšanská, 2009). Repro archiv

    A to máme opět hrát v Rusku! V létě u široké Volhy v Samaře a na podzim v Moskvě. Tam bude mnohem víc Karlů. Celá opričnická housenka s psí hlavou vyštěkávající v zesilujícím chóru všepožírající Bolero. Někdo ale musí vlévat vzpruhu, podporu. Rozdmýchávat plamínek na spřáteleném ostrůvku. Jít proti pravděpodobnosti!

    Dusivý štiplavý kouř. Hořící pneumatiky z Majdanu? Snažím se zrychlit, ale… Doplňuji energii ovesnou tyčinkou zapomenutou v kapse kabátu. Něco zapadne mezi zuby. Nejde to vyšťourat, vytlačit. Skořápka? Snad proto se výrobci pokaždé jistí – zboží obsahuje zbytky ořechů, sóji… skořápek! Nahmatám pohyblivou část. Páčím, vrtím s ní sem… tam… Když konečně povolí, v dlani držím odštípnutou půlku zubu. Začínám se vnitřně odlupovat! A k mé hrůze to ani nebolí. Mrtvé, křehké části se pomalu lámou a lámou… Jako kostky domina či od kraje huňatý les. Mýtina za mýtinou. Pleška za pleškou.

    Křehká váza klouže po šikmé ploše. Už to začalo… Křach! ehhhhhm…ehhhhhm… Už nemůžu!… Ehhhhhm… ehhhhhm… Nohy, plíce v jedné křeči… Ehhhhhm… ehhhhhm… Bolí celé tělo, ale zastavit nemůžu…

    PROČ? Před čím?…

    V dáli svítí slunce – Cirkus Chauve!

    Opět ho v Baobabu vydali! Zářivou knižní krásu! Po pěti letech!…

    Repro archiv

    Cirkus Chauve! Opět ho v Baobabu vydali! Repro archiv

    Cirkus Pleš volá, láká…

    … a já spěchám…


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 36)

    1. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      To všechno sleduji
      obalen tukem na vlídné procházce s bíglem….. Stejně tomu neuniknu. Pomalu, nebo rychle, dohání mne dusno kolem Mostu, Čech, Evropy atd., atd. Rusa zastaví jen síla. Nebo ukázka síly?
      Měj se Bilbo a pozdravuj Sylvu!

      05.04.2014 (15.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,