Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 35)

    Pařezovice

    Je to již dávno, co jsem snil o cestě do Paříže – Pařezovic. Za devatero horami, desatero řekami… Tam někde…V nedohlednu se tenkrát zdály. Ale skrz Ctibora se mi přeci jenom naskýtala určitá možnost, proto jsem vstřebával franštinu a čekal na její využití.

    FOTO archiv autora

    à Paris! Konečně ji uvidím! Ten letitý magnet, který vás zvolna přitahuje, nasává, smýká, drtí… FOTO archiv autora

    Ta se v osmdesátém pátém naskytla – jít do vznikající cirkusové školy. Ctibor a Pierre Byland doporučují. Píši hned budoucímu řediteli Guy Caronovi, který založil obdobný ústav v Kanadě, byl ředitelem Cirque du Soleil.

    Dopis střídá dopis. Bohužel se mi nedaří sehnat peníze. Ministerstvo kultury mi pomáhá až o rok později, v roce 86, na šestinedělní stáž do l’Institut international de la marionnette v Charleville-Mézières. Cestou se zastavím i v Châlons-sur-Marne, kde se rodí onen svatostánek nového cirku. Teskně okouknu budovy, cvakám klikou od dveří, ťukám, buším, tlačím do nich, koukám klíčovou dírkou, že bych přeci jen pronikl na zapovězenou půdu… Ale pusto, prázdno! Ani vrátný nezamává zbloudilému pocestnému, nepočechrá český břich.

    Ač kousek od Eiffelovy věže, pokračuji k severu, k belgickým hranicím, studovat stínové divadlo z Bali. Ano, velkolepý divadelní styl, zajímavá výroba kožených loutek, jejich vodění, hra světla a stínu, muzicírování na kovové xylofony (hudebníci k historkám z Mahábháraty do sebe mísí rytmy, nástroj vedle nástroje, paličkami buší do placatých plíšků a vzniká jazzový minimalismus připomínající kompozice Steve Reicha)… Ale co naplat, mnohem interesantnější je pro mě okolí jako celek. Francie!

    Repro archiv

    Repro archiv

    Abych se uživil, hraju s Pavlou Říhovou představení Bilbo a Bolbi. Především na ulici, ale premiéru si odbydeme v pronajatém divadle. Ano už tady, v prvním městě. Je to zázrak! Všude se vám připomíná velký svět, který nám byl železnou oborou odpírán… Procházet se ulicemi, kde prošoupal nejedny boty místní rodák Arthur Rimbaud. Bouřlivák, bohém, básník, milovník Verlaina… co zaznamenal Sezónu v pekle, plul jako Opilý koráb…

    Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.

    Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse

    na slaných hladinách, jež vězní utopence,

    nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se…

    …A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,

    jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,

    hltaje blankyty, do nichž se občas noří

    zasněný umrlec, jenž právě utonul,

    Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice

    do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,

    mne nezachrání už záchranná plachetnice

    …a dokonce byl na švédsko/norském severu cirkusákem! Nomád, přítel! Je to zvláštní pocit předčítat:

    O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla, jímž poletují planety a archandělská křídla

    a korzovat jako jeho stín po čtvercovém náměstí place Ducale. Ale když zjistím, že má toto kvádrové náměstí dvojče – Place des Vosges v Paříži, chci srovnávat!

    Arthur Rimbaud:  Le Bateau ivre / Opilý koráb. FOTO archiv

    Arthur Rimbaud: Le Bateau ivre / Opilý koráb. FOTO archiv

    Do Paříže!

    …O víkendech mizím. Jen jednou, neprozřetelně, zamířím stopem do Belgie – Namur, Brusel a hned mě při zpáteční cestě pro podezření z pašování drog zatýkají na Charlevillském nádraží. Já jim furiantsky vyprávím o Střední Asii, kde jsem kousek od Afghanistanu klaunil v manéži cirku PragaJo, pánové… tam mají panečku výběr! – …Naštěstí mě zachraňuje policista, který nás viděl na ulici. Vždyť toho znám, to je klaun!

    Ale už… à Paris! Konečně ji uvidím! Ten letitý magnet, který vás zvolna přitahuje, nasává, smýká, drtí…

    můj trup je opilý přívaly slaných vod,

    já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře

    …až vás vcucne a vy, přilepení do jeho středu, jen a jen zíráte. Uvidět nejen hranaté náměstí, ale vše, čím jsem dávno nasmrádl z povídek, románů… z pláten malířských, filmových…

    já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,

    kde roste převzácná pochoutka pro malíře –

    sluneční lišejník, zašlý jak stará měď

    …Celé tělo cuká. Magnetické pole vzrůstá. Paříží nabité částice vysílají poslíčky a její siločáry mě svazují a vlečou k cíli.

    rejnoky, kostrami mořských koníků,

    já plul jsem za nocí v červenci při měsíci

    Peněz není nazbyt, a tak kupuji vlakovou jízdenku na kratší vzdálenost a před průvodčím dělám nechápavého blázna. I on mě lituje. Probůh! To je hloupé! To budete muset jet až do Paříže a počkat na zpáteční spoj. Snad vám nic neunikne, nic nezmeškáte, když se takhle zdržíte. Bohužel… Bohužel… Ale další zastávka je až… Paris! Vnitřnosti se tetelí, spokojeně vrní. Siločáry zesilují. Červencové slunko přitápí.

    já plul jsem za nocí v červenci při měsíci… à Paris!

    …já plul jsem za nocí v červenci při měsíci…à Paris! FOTO BONTÉ

    …já plul jsem za nocí v červenci při měsíci… à Paris! FOTO BONTÉ

    Přistupuje mladá černoška. Zůstává stát a čte si knihu se vztyčenou rukou. Pevné tělo gazely je plně zajaté literaturou. Ani se nehne, jen když někdo otevře dveře, vznikne průvan, a její tenký šat vylétne jak hedvábný šátek, když do něj fouknete, a odhalí pahorky/brože. Venkovní krajina mizí. Rozkvétá přírodní džungle. Fata morgána či další pařížská siločára? Tanečnice z Moulin Rouge? Vnučka Josephiny Bakerové? Netrpělivě čekám na další větrný poryv. Přichází matka s pětiletým šikulou. Nezbedný chlapec otvírá a zavírá. Otvírá a zavírá… Vrzy, vrz… Vrzy, vrz… Matka hubuje, já milosrdně, velkoryse odpouštím. Ona si dál čte. Zpozoruji, že nejsem osamocený voyer. Přidávají se další cestující, a aniž bychom se domluvili, nalosovali, vždy se někdo ochotně obětuje a otevře dveře… a nový vánek vyplní touhy danse érotique …Výdech! Nádech! Výdech! Nádech!… Jak přirozené!… Výdech! Nádech! Výdech! Nádech!… Nechceme, aby uhrančivý moitié striptease končil… Ale ona si náhle sedá! Auůůů! Tak tohle je Francie!? Magnet mě vyplivne na peronu. Motám se omámen, zhypnotizován! Ještě ji zahlédnu, jak mizí mezi svými. To byla ouvertura!

    Jedu do rodinného ateliéru francouzského spolužáka. První noc v Paris. Hlava se točí a točit nepřestává z té specifické vůně ulic, metra, bister! Dědečkové hrají v parku pétanque. Já se nenasytně toulám. Mám čas na nekonečné procházky, prosmejčení kdejaké galerie, taverny… i odehrání klaunerie před Boburem /Centrem Pompidou/.

    S každým návratem se místní siločáry víc a víc spojují s mým žilním řečištěm a nutí jej k pravidelnému okysličování ve zdejších končinách. Město mě lapilo a já následně lapil rodinku. Pravidelné, ozdravné nadechování naštěstí začalo hned v devadesátém prvním roce, kdy jsem tu dva roky hrál s francouzskou skupinou Ctiborovu komedii Le peur a de grands yeux a bydlel u spoluherců. První adresa u Sylvie s Jeanem Pierrem – rue Pauline Kergonard, později rue de Bagnolet. Nedaleko od hřbitova Père Lachaise. Obří park se zákoutím tisíců remízků slavných mrtvol, kde s turistickou mapou či živým průvodcem stopujete dějiny umění, historie.

    Pere Lachaise Cemetery - Paris. FOTO archiv

    Á měla malé dítko, co po dvou letech… Pere Lachaise, Paris. FOTO archiv

    Odjakživa se zajímám o nápisy náhrobních kamenů, hltám data a spřádám životní možnosti tlejících spoluobčanů. Proč tahle krasotinka odešla tak brzy. Á měla malé dítko, co po dvou letech… (Počítal Pán Bůh své andělíčky v ráji a jeden mu chyběl a tak zavolal- Simonku…). Tuhle odešel manželský pár těsně po sobě, stejně jako můj dědeček z Netolic. Babička mu frnkla, a on za tři měsíce pospíchal za ní! Mám pochopení!… Oka dávných příběhů se navzájem proplétají do mnohovrstevného románu.

    Druhou nejčastější adresou je byt Flory a Pascala ve východní části Paříže ve Fontenay sous Bois rue Notre-Dame, později domeček v rue Villa Bel Air. Pravda, s malou odbočkou v Créteil (rue du General de Marbot), kde nás jejich žárlící škvrně Alba celý večer zalévalo vším možným. Tančila indický tanec v naší/její posteli a my nevěděli, kde to skončí… Možná si podvědomě uvědomila, že jsem jí předčasně pomohl na tento svět. Tehdy byla Flora v osmém měsíci. Já, neznaje veškeré jazykové spojení a s omezenou kapacitou slov v hlavě, pokaždé hledám nové, netušené výrazivo. Básnivě, v poetických obrazech opisuji různé peripetie, abych se maličko přiblížil k větě, myšlence, nápadu, který chci vyslovit. Někdy se stává, že ty neuvěřitelné dadaistické féerie, eskapády rozřehtají, zavalí celé okolí. To se také stalo. Ryčeli jsme se jak blázni. Nekonečné křeče smíchu! Odjeli jsme a večer mi děkují za vlnu veselí, která vedla k předčasnému porodu dcery Alby. Teď, kropíc nás, se očividně mstila! Vzpomínám, že jsme dokonce uvažovali o mém novém řemesle na předporodním oddělení. Ženy by pukaly…

    Také, abych neopomněl, nám jednou půjčil byt řecký přítel Sylvie, levičák Georgius. A my s holkami hospodařili pod Marxem, Leninem a několikerým srpo/kladivem, až se ucpala výlevka a dřez se plnil a plnil. Nebyl k vyprázdnění jako všudypřítomné bolševické utopie.

    Arc de Triomphe par temps de neige par Edouard Léon Cortès. Repro archiv

    Skvělé být tady občas jako doma, strávit tu Vánoce, Silvestra… (Edouard Léon Cortès: Arc de Triomphe par temps de neige) Repro archiv

    Magnetismus nepolevuje ani po třiceti letech. Skvělé být tady občas jako doma, strávit tu Vánoce, Silvestra… s rodinou, přáteli… a mít dobré průvodce! Kdybych to spočítal, tak jsem tady prožil víc jak rok života, chvíle, ve kterých byl čas na pozorování… Třeba v bazilice Sacre Coeur hodiny nadává statná černoška svatému Pierrovi. Vzpíná ruce, hrozí, prosí, kleje, plazí se, křičí: Petře… Mám já tohle za potřebí, abych takhle žila? Proč se má někdo lépe než já? Proč má jiná zdravějšího synáčka?… Dělám málo?… Modlím se k tobě a ty tu stojíš, ani slzu neproliješ! Petře, jsem tolik špatná?… Pohrdáš mnou, Petře?… Tak si běž za jinou, ale já tě mám ráda! Nakoukni se do mého srdce… Ale to ty ne! Brvou nepohneš…“ a fackuje sochu z mramoru. Hodiny tráví u tichého, pokorného, empatického psychiatra = Svatého Pierra a pak ho objímá, děkuje, dojemně se loučí. Nebo při nákupu oříšků kešu prosím mladého černocha o deset gramů. Když mi podá s úsměvem tři kousky, proměňuji se v rasistu. Já chci deset gramů, ne tři ořechy!… Obchodník se řehtá, od ucha k uchu cení běloučké zuby a mně pění krev. Já chtěl deset gramů a vy my dáte tři ořechy, myslíte, že jsem debil? – Deset gramů, pane, jsou přesně tři ořechy! – No to bych se na to podíval! Já náhodou vím, kolik je deset gramů u nás! Máte asi jiné váhy, ne!?… Konečně mě opraví. Nechcete sto gramů?… Jo, já chtěl deset deka… Pardon… Na večeři u kamarádů potkáme vinárníka, který jako by z oka vypadl Petru Léblovi. Divné, on přeci před několika nedělemi odlétl, zavěšen na tah, do divadelního nebe. Nebo vše zinscenoval a užívá si inkognito v malé pařížské vinárničce? S tisíci lahvinkami? Nebo má bratra, bratrance, strýce, dvojče, dvojníka? Vinný mužík se při dotazu tajemně usměje, dál nalévá skvělé víno a my do ranních hodin vzpomínáme na jeho potencionálního „vzdáleného příbuzného“… Nebo v ulici rue du Faubourg Saint Denis míříme spokojeně k autobusu, když poklidnou tečku naruší dva černí levharti. Vyběhnou z malé restaurace, a hned se po sobě sápou. Ulice je jich plná. Proměnila se v prales, kde jde o holý život. Za chviličku jim z úst crčí tmavá krev, ale oni dál skáčou jako dravé šelmy. Chrčí, štěkají, plivou, divoce máchají končetinami… Jejich tělesná mrštnost, rychlost děsí. Chvíli jsou tady, hned támhle. Okolí nevnímají. Ulice je jejich teritorium. Neskutečný rozkmit paží, nohou, lebečních ploch. Bum! Bác! Strach přetrvává… Nebo příjezdy autem! Šestiproudá dálnice se stotřicítkou řítí vpřed. Kličkujeme, proplétáme se navzájem jak buňky. Hlavně nezpomalit, jen nezpomalit! A sledovat odbočky, jinak… Radím: Sylvinko, mysli si, že jedeš z Cukráku, a hned jsi klidná, co?! Spousty aut mají pomačkané boky. Navzájem se vyšťuchují jako tenhle nás… Nebo večeře, obědy… Třeba v indické restauraci s patnácti chody, trvá pět hodin a stále vás překvapují…

    V Paris jste holt už několik staletí v centru děje. Součástí děje! A na gilotinu sedá prach… Ach! Teď nás volá rue des Berges, kousek od stanice metra Églis de Pantin, v Paris 19 u profesorky Isabelle…

    Ionesco... FOTO autor

    Plešatá zpěvačka s Lekcí se tu už padesát šest let stále hrají! FOTO autor

    Cesta autobusem je jako vždy krkolomná. Pozice střídá pozici. Tanec hledající pohodlí. Při příjezdu do Paříže pozorujeme tuny odpadků, které se valí z parků, zahrad, ze všech škvír… Civilizace patrně nezadržitelně postupuje… vybízí k úvahám, kam to povede? Když chvíli na to koukáme na lodě zvané bateau-mouche, houpající se na Seině, vzdychneme – ty také pěkně přibraly, sotva se vejdou pod mostní oblouky. První večeře, kousek od Divadla de la Huchette, ve stejnojmenné ulici, kde měly světovou premiéru Ionescova Plešatá zpěvačka s Lekcí a už padesát šest let se tu stále hrají! Jídlo? Malé zklamání. Jen lepší kantýna. Škeble vyschlé, krevety rozmočené… Další den vycházka od Trocadera přes Champs-Élysées s uliční výstavou grafických originálů z celého světa vzniklých k oslavě metropole a zakončenou v paláci Louvru. Hlava se rozskakuje z ataku tisíce pláten, ale stačí na chvíli usednout k jednomu konkrétnímu, a hned se smysly zklidní a vy ulétáte s autorem… Večer skvělé víno a fotografie Henri Bressona. Každodenní proplétání katakombami metra, jehož vůně se změnila. Potíme se jinak? Jíme jiné jídlo? Nebo nemají bohatí peníze na auto a jezdí podzemkou?

    Na výstavě fotografa Brassaie. FOTO autor

    Na výstavě fotografa Brassaie. FOTO autor

    Vše se tady sympaticky navzájem mísí, mnohožánrová živá hudba s kulinářským uměním. Labyrint barev, chutí. Na výstavě fotografa Brassaie hledám v oddělení Foto z Folies Bergere, z třicátých let, Josefa Fuksu. Nemám štěstí. V kavárně naproti se rozpláče jedna domorodá stařenka, že zná Prahu, Brno, kde měla kamarády a my jí přivolali mládí. Opět vidíme kamaráda Pascala! Stále bydlí ve Fontenay sous Bois, ale v jiné ulici (Edouarda Maury) a s jinou ženou Sylvií. Rozesměji je šíleným tancem z autobusového sedadla a padá na nás smutek s Pascalovou nemoci…

    Uháníme za další Sylvií a novým Jeanem! Na skvělé vepřové v hořčičné Dijonské omáčce… Hovor vybuchuje v babylonský rej, neb se mísí s polštinou, ruštinou, a naše ubytovatelka Isabelle šílí. Konečně něčemu nerozumí, přitom Polák je její přítel! Dojde i na šedesátý osmý u nás. Všichni chtějí k nám, a my otevíráme náruč, dveře… Další večer koncert Claire Eliziere. Do puntíku naplňuje francouzský chanson. Doprovází ji na kytaru Dominique Cravic, skvělý jazzman, a mladý pianista Grégory Veux. I jim přehrávám naši minulou i budoucí cestu busem… mají velkou sympatii, pochopení, neboť před lety také jeli na Prahu. Leželi na podlaze a ostatní jim šlapali v ústa… Utkvěly mi písně o Měsíci a jeho osamění, nebo o lásce – Proč pláču, zatímco ty se směješ?… Na noční, potemnělé ulici mě zastaví obří černoch. Pane!… Pane… jen minutku… Jímá mě úzkost z otrapy z předměstí. Pane…Pane! Naléhá, a tak se zastavím a čekám, co bude… Pane… Pane… je život dobrý? Oddechnu si, Ano, je dobrý! Náramný!

    Je dobrý! Život je dobrý! a rozesměje se. Bílou sklovinou rozsvítí potemnělou ulici. Je dobrý! Dobrý! a začíná zpívat… Asi jsem mu něco potvrdil, v něčem ujistil.

    Všechny ty adresy nepíši jen tak, ale pro vaši představivost. Já když četl v deníku Jana Vladislava o jeho setkání s Janem Čepem v ulici kousek od Notre Dame de Paris, v domě, kde bydlel i starý francouzský básník Joachima du Bellay, také zavřel oči a…

    Zkuste to i vy…

    Zkuste to i vy… FOTO autor

    Bonne nuit, Paris! FOTO autor

    K relaxaci zároveň doporučuji knižní miniaturu od Pierra Pratta, kterou jsme objevili kousek od metra Jaurès při promenádě kolem kanálu L´Ourcq. Jmenuje se: Bonne nuit! / Dobrou noc! Pojednává o chlapíkovi, který se unavený vrací domů, vystoupá 96 pater k bytečku a pomalu odkládá klobouk, sako, boty, opasek, kalhoty, brýle, knihu, zuby… Vše pohladí a řekne: Spinkejte dobře. Pak logicky pokračuje v odkládání. Sundá si levou nohu. Položí ji pod kanape. Pravou nohu vedle ní. Obě něžně pohladí: Noc odpočinku vám udělá dobře! Poté sejme hlavu. Položí ji na noční stolek: Dobré sny hlavičko! Odpojí ručky a i jim s něhou dopřeje dobrou noc. Tu vytřeští hlava na stolku oči. Pane, pane, zapomněl jste na světlo!Hrůza! Vždyť to si neodpočine!… Krásná kniha, z oddělení pro dvouleté caparty, budoucí surrealisty. Jdu na to. Tělo si to, po těch dálavách, jistě zaslouží.

    Vysvlékám se. Odpojuji končetiny… To bude relaxička!

    A gilotina pod prachem může v klidu spát!

    I ty Paris!

    Bonne nuit!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 35)

    1. Jana Koubková

      Profilový obrázek

      Ahoj Jiří,
      dík za připomenutí krásných veršů Arthura Rimbauda a tu Paříž jak sis prožil mohu jen závidět a taky vzbudils chuť jet v Tvých stopách. Zvu Tě na pražský knižní veletrh na Výstaviště, kde 17. 5. od 15.00 budu podepisovat svou knížku Básně z jazzové dásně. Zdraví Jana Koubková

      16.02.2014 (1.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      Bilbo, Bilbo,
      zavrtal ses mi do suti vzpomínek na Francii a Paříž. Neznaje jazyka jejich, užíval jsem si a ukládal vše, co šlo. Stále zůstává vůně vjemů. Díky za Tvoje!
      Zdeno

      17.02.2014 (11.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,