Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 26)

    Tonda Cvok

    Teplotně jaro ne a ne přijít. Vyhlížíme slunce, sluníčko, hřejivý paprsek co zalochtá do strnulé tváře. Ale spíše se do nedočkavých očí sype… ledově sněhové chmýří. Místy až bílá tma, ze které tu a tam vybafne překvapení.

    Tonda K. sice není Josef K.,  ale svou jemností, vnímavostí, citlivostí patří do okruhu ohrožených druhů stejně jako on. FOTO archiv Divadlo Rozmanitostí Most

    Jako třeba rozesmátá tvář Antonína Klepáče, jednoho ze Cvoků. Poprosil mě, zda bych něco nenapsal do budoucí knihy o Spolku potrhlých mimů. Bude to sborník textů od různých autorů. Například naše věčná podporovatelka Ladislava Petišková, která nedávno oslavila neuvěřitelný sedmý křížek /blahopřeji a držím zaťaté pěsti k duševnímu a fyzickému zdraví! /, připravila tři statě…

    Ladislava Petišková nedávno oslavila neuvěřitelný sedmý křížek… FOTO archiv autora

    Co mně v předjarní, sněhové vánici napadlo?

    Tonda K. sice není Josef K., ale svou jemností, vnímavostí, citlivostí patří do okruhu ohrožených druhů stejně jako on. Ač víc jak šedesátník je stále klukovský mimoklaun. Má otevřené dětské oči, tak potřebné pro naivní pohled na svět, pro bezbřehou hravost bezbranných bytostí! Stejně jako mě, i jej celý život fascinuje toulavý, nomádský život komediantů, cirkusáků, kejklířů… klaunů. Myslím, že také zajde na návštěvu, když na malý či velký plácek zavítá šapitó… Zaskočí jen mezi své, domů. Dokonce se mu jistě stává, že navštíví spektákl až dekadentně pokleslý, ale nic mu nezabrání milovat onen živel dál.

    Jednou jsem zašel kdesi pod Brdy na podívanou právě takovou.  Obstojně vyšpulený stan, ale když vstoupíte do nitra, vcházíte do chudého zázemí. Místo živé kapely stojí uprostřed manéže plastový CD přehrávač. Přichází výrostek, sotva dvanáctiletý a zmačkne ukazováčkem knoflík na jeho horním hřbetě. Z přístroje pomalu vytéká, vybublává sentimentální hudba z televizního seriálu Cirkusu Humberto. Usedne na plastovou židli. Začne se líčit, mrkat do publika. Patnáct minut ždímá slzy publika, které ne a nekanou. Na tvrdých lavičkách se už ošíváme, poposedáváme, zadnice bolí víc a víc. Pak přiběhne otec s obtloustlými děvčaty a… už žonglují s míčky, kuželkami, točí obruče Hula Hoop… Obstojně, ale oči spíš než vrtící se kola či jiné objekty fascinovaně sledují nemožně obří, sloupovitá stehna, sloní ruce, hýždě, masitá panděra… Člověk až žasne, co tak neforemné tělo dokáže. To je výkon! Přichází trapný klaun-kouzelník. Předvádí triky, které koupil za rohem v kouzelnickém obchůdku. Zmáčkne a… vyletí růže, šátek… Dva vypelichaní pudlíci skáčou přes zestárlou, vrasčitou ruku. Poník vrávorá… frká do pilin. O přestávce chci s dcerami prchnout, ale u východu stojí chlapík, co mě odněkud zná a hned: To jsme rádi, že máme tak vzácnou návštěvu… Já vás hned poznal! Naše dcery jsou skvělé, co?! Já je trénuju od malička! Tvrdě! Je to znát, co?!… No ale až uvidíte druhou půli, to budete teprv čubrnět!!! Možná málo muziky, ale o to větší paráda, co… cha cha cha?! Snažím se být milý, kolegiální. V druhé půli vidíme ještě obnaženější těla dcerušek… Hrošice se snaží, potí. Nejsou vůbec nešikovné, ale tělesná estetika k pokoukání? UF! Poděkujeme, máváme, že už bohužel musíme… a rychle prcháme.

    Teď ale přijde, co i Tondu jistě postihuje. FOTO archiv Divadlo Rozmanitostí Most

    Teď ale přijde, co i Tondu jistě postihuje. Celou noc se mi zdá o tučných bocích, o antických sloupovitých nohách, o varhánkovitém podpaží, které se natahuje, stahuje jak měch akordeonu, o stříbřitě lesklém vydutém pupku, po kterém klouže obruč za obručí Elaáááá hop!…Dekadentní obrázky toulavé šmíry se ve snu vzájemně překrývají v dalíovskou surreální koláž… Je mi mdlo. Úzko. Chytá mě závrať…Jenže když se probudím? Začíná se mi, stejně jako Federicu Fellinimu, stýskat…Ta pokleslost, obludárijní obludnost, panoptikální vykořeněnost patří mezi propriety i našeho bláznivého světa. Od něho se existenciálně odráží i náš vlastní odraz. Zrcadlení v zrcadle. I my patříme k těmto vyděděncům, potrefencům, lidem, co vyvolávají jiný svět… svou jinakostí, nenormálností v znormalizovaném světě. Druhý den mi dalo hodně práce opět nevstoupit… Zůstal jsem jen opodál a nasával. Pach pilin. Hluk povelů. Decentní potlesk. Příchody, odchody dcer/cvičenců, pro které nebylo vyhnutí, přestože tělesné schránky je předurčovaly k něčemu docela jinému. Rodinná tradice se ale nesmí a nemůže přetrhnout! To by v tom byl čert!… Fatálnost? Vnucený osud?…

    Cvoky jsem poprvé viděl na Malé scéně v Českých Budějovicích začátkem osmdesátých let minulého století /duo Cvoci: Miroslav Horáček + Antonín Klepáč/. FOTO archiv

    Tondu a Cvoky jsem poprvé viděl, stejně jako Borise Hybnera, na Malé scéně v Českých Budějovicích začátkem osmdesátých let minulého století. Třesk, Cvoci, Cvokařiny… Smál jsem se jejich přesně vystavěným pointám. Bylo cítit jejich taneční průpravu, smysl pro grotesku, gag… Zvláštní bylo, že smích druhý den odvanul, a nezůstal trvalý obraz. Lámal jsem si hlavu – proč? Ale stačilo jen zajít na ně znovu naživo, a vše bylo v tu ránu zpět. On byl bílý/něžný, Míla černý/zlejší klaun. Tvořili dobře sehraný pár! Další produkce Cvoků – Kasaštych, Box, Carmen crazy… byly vždy slušnou podívanou, ale Pokorného prvotiny mi byly blíž. Protože byl klaun, stejně jako já, hrál i jinde, třeba v činohře. Jen tím rozvíjel, pokračoval ve své hravosti. Vše je výzva! Tlumit klaunský Papinův hrnec. Zkusit hrát přidušeně, potlačovaně, aby mohl ventil v pravý čas vybuchnout svou expresivitou… Psal o tom už kdysi Jiří Voskovec Jan Werichovi: …technika z předscén zbavená parodie a trošičku realističtější. Dyť vím, že všechno hraní pramení v clownství

    S Miroslavem Horáčkem, Josefem Dvořákem a Janem Schmidem v TV seriálu Francouzské pohádky (r. Josef Platz, ČT 1975). FOTO archiv ČT

    ANO! Je dar být Clownem! To se pak skotačí, vymýšlí, hraje…

    Jak já chápal jeho touhu po tlupě klaunů, když mě po letech, kdy šéfoval mosteckému Divadlu Rozmanitostí, pozval k choreografii v Klaunském orchestru. Protože jsme především sólisté či dvojice. Ale velký soubor, jako jsme měli se Ctiborem TurbouDeklaunizaci (Alfred a spol.)?! To je opravdu jiná káva. Každý šašek má svůj charakter-tón. Navzájem se doplňují jak ve filharmonii… v akord, v souzvuk. Forte střídá pianissimo, crescendo, decrescendo, andante, espressivo, pizzicato, prestissimo, eroico, erotico, agitato, vivacissimo… Nádhera!

    A podařilo se! Starý promítač Tonda byl vtažen do soukolí paňáců a jejich poezie vítězila nad jeho bázlivostí /Antonín Klepáč, Pavel Polák: Klaunský orchestr. Režie Antonín Klepáč, choreografie Jiří Bilbo Reidinger, scéna a loutky Jaroslav Milfajt, kostýmy Romana Tůmová, Divadlo Rozmanitostí Most, premiéra 18. května 2007/. FOTO archiv Divadla Rozmanitostí

    A podařilo se! Starý promítač Tonda byl vtažen do soukolí paňáců a jejich poezie vítězila nad jeho bázlivostí, nad melancholickou těžkostí matičky Země. Zkoušky byly pro nezkušeně klaunské herce fyzicky náročné. Od začátku na tvrdém povrchu. Žádný roitr s obměkčenou, pružnou, hýčkající skořepinou pod unavené plosky. Jen a jen parkety či dlažba. Každá chybička řádně bolavá. Tonda mě ujišťoval, že jsou pracovití, nebojácní… Mé pochyby zahnala hned první zkouška. Vrhali se jak piloti kamikadze do každičké ošemetné vývrtky, kaskády… Učili se s nebývalým zaujetím dosud nepoznaným krkolomnostem. Jak kdysi napsali o nás, Alfredech, když po náročné zkoušce viděli se samozřejmostí, zlehounka hranou premiéru našeho barového představení Excentrické  burleskyTabarin baru: Pot se proměnil v šampaňské!

    I tady se potoky potu tavily v lahodný mok. Z improvizací postupně vznikala nová čísla. V každém se pomalu probouzel osobitý klaun. Byl jen uspaný, ukolébaný… zakuklený! Prošli metamorfózou, aby nakonec zázračně vzlétli… pestrobarevní motýli… mezi překvapené spoluherce. Navzájem kolem sebe komíhali, okukovali se, pozorovali proměněné okolí. Sosáčky rolovali sem a tam… Byli fascinováni svými novými možnostmi! Dodávalo jim to nezbytnou kuráž, sílu, šťávu… bolest, nebolest.

    Tahle profese neodpouští hraní na půl plynu! Bez vložení svého srdce, svého fyzíčka… zůstávají jen vystavěné komické situace! Ale když se podaří vše opravdu spojit a každý vzkřísí svého šaška, je vyhráno. Celé tělo je každým dnem bolelo víc a víc, ale vytrvali. Neskuhrali. Nebrečeli. Říkává se Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jistě pravda, ale tady musíte jet s tryskající energií stále, i když hrozí úraz. Na hraně sebeobětování! Bez soustředění, stálého fyzické přítomnosti na jevišti, v manéži, by bylo cvičiště k ničemu. Navíc je nutné, aby se vše na scéně znovu objevovalo. Každou reprízou se tvoří nový obraz starého. Jedině tím je zachována překvapivě odzbrojující autentičnost.

    Byli skvělí. Petr Čulík talent od Boha. Škoda, že ho víc nerozvíjí, víc nekultivuje. Zarputile něžný Zigi, kostnatý Adam Šmejkal, vláčná kolombína Ivana, hudební mág Tomáš Alferi… a další. Vznikla nová přátelství. Trvalá přátelství! Například Alfi mi napsal hudbu k opeře dell´arte Tržiště plné kejklířů, připravujeme Oratorium pro slonici Dixinku, natočil s mojí ženou Sylvií dvě CD!… Nebýt tohohle prvotního setkání u Klaunského orchestru… Most byl náhle kousek za humny, a ač je to město drsné, nepěkné… naráz vyjevilo svou lidskou tvář. Svůj lidský potenciál. Promítač Tonda se proměnil ve veselého paňácu a jeho sen se stal realitou.

    4 x Buster Keaton v 21 minutovém filmu podle scénáře Samuela Becketta Film (r. Alan Schneider, 1965). FOTO archiv

    Obdobně o pět let později v Commedii dell´Ponte. Tam jsem Tondovi přichystal postavu starého pána s obří hlavou, pana Ponta. Přichází do malé místnosti. Kryje si obličej. Šourá se podél stěn. Stále kontroluje, zda dostatečně zamknul vchodové dveře. Jeho stísněnost graduje. Utěsňuje, zabedňuje všechny škvírky, stahuje rolety… ale rolety samy vyjíždějí… Je nervóznější a nervóznější. Nestíhá… Zakrývá zrcadlo, ve kterém nechce vidět svou tvář. Hadr padá. Zrcadlo rozbíjí…Zvířátka na dřezu na něho soucitně, přátelsky pokukují. Ne, nechci soucit! Otáčí jim hlavy, ale ona se obracejí opět očima k němu… Vynáší dřevěnou kačenku za dveře, pak medvěda v lavoru… Ale zatím se mezi jeho nohama vrací kačenka… Vyhání kačenku. Vrací se medvěd… Několikrát se opakuje tanec vyhánění, až zadupe a všichni sami mizí /volná, ale záměrná inspirace filmem Samuela Becketta Film se starým Frigem/. Vše je utěsněné. Ticho. Poslouchá zvuk ze starého kotoučového magnetofonu. Operní hlas. Tolik lásky, citu… V jediném tónu! /beckettovská Poslední páska/ Snad ho nikdo neuslyší, nesebere – mou tajnou, jedinou vzpomínku na dávnou, radostnou dobu. Padá do pojízdného křesla…Usíná… Až několikerý příchod živelných komediantů z commedie dell´arte ho vtáhne opět do života, a on s jejich posledním sborovým vokálem ztrácí velkou, starostmi a životem ztěžklou hlavu… a podělí se i o svůj zvukový poklad. Do rostoucího zpívaného chorálu …Musíme se léčit… což nám bude svědčit… nám i vám… pustí, poprvé veřejně, operní hlas své dávné lásky. Tím se protne do společného znělého akordu… s novými kamarády, s novou nadějí, s novým životem! Dojetí… Z postavy beckettovského vesmíru? Ne nadarmo vystupují v jeho absurdních kouscích klauni. Kdo má blíž k pravdivému pohledu na onen veselý kvapík nad propastí naší civilizace? Ostatně Vysocký napsal báseň po předčasném úmrtí milovaného Leonidova Jengibarova

    Bral smutek druhých na sebe a považoval ho za svůj vlastní /Leonid G. Jengibarov, 1935-1972/. FOTO MARIE ŠECHTLOVÁ

    Psal – …kradl smutek z vnitřních kapes našich duší, oblečených do sak… stával se stále smutnějším, byť se kolem něj rozléhal smích, protože bral smutek druhých na sebe a považoval ho za svůj vlastní. Činil naše porody méně bolestnými, ale sám se nijak nejistil…

    Klauni mají život tvrdý, nejistý, nezajištěný… /Leonid Jengibarov v polovině 60. let v Praze/. FOTO ONDŘEJ SUCHÝ

    Klauni mají život tvrdý, nejistý, nezajištěný – dávají srandu, ale zároveň… jaké jsou jejich konce? Jednomu pukne něžné srdce, druhému zkolabují játra, třetímu rupne definitivně v palici a nenávratně odletí do nereálného světa, čtvrtý se oběsí… Ale přesto to stojí za to. Tonda by, stejně jako já a Míla, jistě za nic na světě neměnil. Je to prokletí? Poslání? Ne, způsob života, nezbytnost naší existence. Vyprávěl mi o Francii či jiných zemích, kde všude cestovali… Ano to našim cukajícím nohám sluší a jsme za tuto možnost vděční… Já také! Po ročním cirkusovém angažmá ve Střední Asii a Sibiři mi psala paní Pospíšilová, matka kamaráda, muzikanta: Teď už vám každá země bude malá. Nasáknete širokou stepí a vaše možnosti se zdravě, ale nevratně rozšíří…Vše bude už jinak… Napořád! Měla pravdu. Chodidla se stále třesou, dožadují cest. A tak hrajeme všude možně… jako Tonda s Mílou… A když jezdíte „z práce“ kolem Eiffelovy věže, Milánského dómu, Piccadilly Circusu, vídeňského Prátru, kjótských svatyní, koukáte na žhavou Akropoli… máte snový pocit! Ta neukotvenost toulavých škrpálů… OJ!… Sen je naplněn!

    Už vidím, jak jeho něžná kukadla napadají jeho vlastní ruce. FOTO ALENA PRUŠOVÁ

    Tonda právě připravuje v Rozmáňu další komedii, tentokrát o Bajajovi. Už vidím, jak jeho něžná kukadla napadají jeho vlastní ruce. Má na nich navlečené dračí hlavy. Sám sebe ohrožuje. Rozšklebené hlavy cvakají, kroutí se. Vyceněné zuby se snaží zakousnout… Raf! Chňap!…Do krčku, do obnaženého boltce svého veselého vypravěče… Hadrový jazyk se motá sem a tam, ze strany na stranu… Raf! Chňap!… Nakonec se smeknou a uťaté jak podzimní listí klesají k zemi. Stejně jako obří hlava pana Ponta.

    Hravé dobro opět zvítězilo nad zubatou lží a nenávistí. Stejně jako pokaždé… Takový je život klauna… Takový je… Tonda Cvok.


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 26)

    1. Miloslav Kapoun

      Profilový obrázek

      Prosím, oprav si text kde vydáváš Miloslava Horáčka jako Miroslava. Bolí to zřejmě víc tím spíše, že Mílu znám osobně 😀 Jinak pěkné.

      05.07.2014 (2.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,