Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 24)

    Hrdý Albion

    V hrdém Albionu aneb Království za koně! FOTO archiv autora

    Bílá peřina láká k počechrání. Běhám na běžkách kolem trati… kilometr za kilometrem… poletující sníh oslepuje, jak víří ve větru. Srnky, zajíci tiše pozorují zoufalce s podezřele dlouhou obuví…

    Noc s Karlem…

    Po roce opět na Kaštanu! Jako bychom tím volně navazovali na náš loňský festival za Rozvrzané struny života a svobodomyslnost. Tentokrát se střídáme s Vaškem Koubkem. Je plno, spiklenecká nálada, nejen pro to, že je vstup zadara… Je cítit vzedmuté přání – času na změnu! Jak to dopadne? Tady mají jasno. Slušnost, šlechetnost musí zvítězit před rádoby vtipnými bonmoty, které směřují k jedinému cíli – získat převahu, být ten první, zostudit, tropit si blázny z druhých… vyhrávat za každou cenu… Ale to má dnes, bohužel, odezvu. To lid obecně miluje…

    Už ve filmu Občan Havel, byl vychovaný Václav zahnán do kouta becherovkovým králem. Jemnost, zdvořilost je dnes slabost! Uvidíme, zda bude snaha po změně slavit… Za pár hodin… Víme, že… Bohužel…

    Běžím na běžkách vyběhat zkyslou náladu a hlavou letí – Nedávno byl v Národním vyhnán venkovan Pán z Prasečkova pařížskými měšťany spolčenými s protřelými komedianty. Ti jim rádi pomohli drsnými triky – „intrikánů, mafiánů“… ve stylu brutální komedie dell´arte. Mohli jsme se smát… pravda někdy hořce či s lítostí… Ale dnes byl na hrad Pán z P. dosazen, ač sám použil triky daleko podlejší, a už vůbec ne směšné! Ba hanebné! Podraz za podrazem, pomluva za pomluvou… Smutek ze zmarněné šance! Ale zároveň radost z nečekaného probuzení velké části národa!

    Venku taje, vyježděná stopa mizí, a tak raději prchám o kousek dál… do království zvaného Anglie.

    Bílé skály Doverské

    – vysoké až 350 stop, což je nějakých 107 metrů. Křídové bloky tvořené ze schránek mořských organismů. Římané podle nich nazvali území Anglie Albionem, což v překladu znamená bílé útesy… Bohužel i romantické křídové skály marně bojují s erozí. Řítí se do rozbouřených vln La Manche… Tím je naše touha vidět je posilována ještě víc a víc. Co kdyby příště… Mockrát jsem na ně koukal z francouzské strany, nasával slaný vzduch, běžel za mizejícím mořem při monstrózním odlivu… oblázky v běhu šuměly jak živé!… aby mě vzápětí honily ven při mohutném přílivu… Ne nadarmo se říká, že příliv nastupuje „rychlostí cválajícího koně“! Musíte tedy naslouchat, mít cit, dobré ucho „na mořské kolejnici“…

    Třeba když jsme hráli komedii La peur a de grands yeux kousek od bretaňského kláštera Mont St. Michel?!… Uf! To byl cvrkot! Příliv je tu dvakrát denně vysoký až 15,5 m! Přímo fyzicky cítíte působení měsíce, slunce, otáčivý pohyb Země. Jo, jo…

    Občas obezřetně plavu k Anglii a hledám hrdiny z Célinova románu Klaun´s band. FOTO archiv autora

    Občas obezřetně plavu k Anglii… Tempo za tempem. Kraul, znak, prsa i delfína zkusím! Přeplaval bych? A hulákal Já su tak šťasný!? Jako frankofil, tělem i duší, jsem ale jen a jen toužil uvidět druhý břeh… Vždy jsem se na nekonečném obzoru otočil a spěchal k voňavému francouzskému stolu. Nakonec byla ale snaha o překonání kanálu úspěšná! Před víc jak čtrnácti léty se to zdařilo, a hned s celou rodinkou. Rok 1999. Jeli jsme autobusem do Calais. Miluji moře, jeho hluk, šumění… Nikdy mě nepřestane fascinovat jeho houpání, i když žaludek se mnohdy projevuje jako žaludek, tedy i na palubě trajektu z Calais. Směr Dover… Popíjíme a očekáváme první obrys bájné země. První pohled na běloučké skály… jak kdysi zpívala, hrdost probouzela Vera Lynn v písni The White Cliffs Of Dover (Bílé skály doverské)…

    There’ll be bluebirds over…The white cliffs of Dover, Tomorrow, just you wait and see…

    Už… už… Vždyť jimi se inspirovali i mnozí další velikáni. I místní rodák, po němž je pojmenovaná jedna západní skála – Shakespeare´s Cliff/útes. Tady se odehrálo mnoho scén z tragédie Krále Leara.

    …se strašné výšky křídové té skály… napůl nebesa, ta pevnost jíž se sama příroda vzepřela…

    Se spolužákem-strojařem Petrem Turkem, s nímž jsem kdysi v Českých Budějovicích zakládal Pantomimu Václava Hraběte, později přejmenovanou na Grglo. FOTO archiv autora

    Už… už… A když se konečně ze tmy vynoří ony bílé mohykánky?…JOJ!… Pravda pravdoucí! Jedná se o dechberoucí nádheru! Tady nás přítel, spolužák-strojař Petr Turek, s nímž jsem kdysi v Českých Budějovicích zakládal Pantomimu Václava Hraběte, později přejmenovanou na Grglo, dnes místní designér, naloží do auta… a jak ve snu míjíme malebnou krajinu hrabství Jižního Sussexu. Unavené oči nasávají, sají… žerou!

    Další vzpomínky, mžitky na tři rozpálené srpnové týdny konce minulého století? Tradiční hospůdky, tenis, kde jinde ho hrát? Něco přes týden totiž bivakujeme u Ondřeje Součka na jeho Barfieldu. Má kurt vedle dvě stě let starého sídla z viktoriánské doby, takové, co znáte z místních filmů, detektivek a tiše závidíte. Teď nemusíme, jsme jeho součástí! Jakmile odložíme tenisové rakety, posvačíme, popijeme nebo zahrajeme malou klaunerii pro sousedy… Každý přinese něco dobrého místo honoráře a večer se proměňuje v opulentní párty! Ale hlavně se procházíme, popojíždíme na kole nebo v koňském sedle po okolí. Když na úzké cestě potkáme automobil, ne my, ale on zpomalí. Řidič nám kyne, usměv střídá úsměv. Kůň, pes, člověk mají přednost, vše živé budí respekt, slušné vychování! Toulky lesy, vyznačené chodníčky i přes soukromý dvorek… tradice je tradice… Máme štěstí na celkové zatmění Slunce. Nasazujeme speciální brýle a čučíme na mizející rozžhavenou kouli. Nic neočekáváme, ale stejně nás překvapí, zasáhne výrazná světelná proměna spojená náhlým tichem. Jako by naráz celičký svět oněměl, strnul… V úžasu? Ve strachu?…

    Loudání v deštivém Londýně! Hledáme místa, hrdiny z Célinova románu Klaun´s band. Charakterových vyšinutců-klaunů je tu spousta. Myslím, že nejen tady, ale všude ve světě jich přibývá a přibývá! Rostou zběsile. Jak houby po černobylském dešti. Chybí jen holmesovská mlha! Zato cestou z velkoměsta čekáme asi dvě hodiny, než uhne ležící kráva z kolejiště. Strojvedoucí nezatroubí, nekřikne… Co kdyby se vylekala? Místo psotníku by chytla kravník? Mléko by se zdrclo v hustou, nepoživatelnou sedlinu?…

    Tak co?… Nemáš už dost?… Nezvedneš se?

    Bůůů…

    No tak nic…já jen…lidi budou za chvilku netrpělivý…

    Bůůůů…

     Třeba tě někde čeká tvůj bejk a ty ho přece nechceš nechat čekat…Ne?! Máš vychování… Viď?!

    Bůůůů…

    No tak nic…Nerozčiluj se. Nenervuj se!… Polež si, jak dlouho chceš!…Nechceš natrhat čtyřlístky?

    Bůůůů…

    …Cesta za křídovým obřím mužem a dalšími malůvkami, třeba koňů… Hillfigury, odvození od slova hill-kopec a figura obr. Tenhle je známý pod názvem Dlouhý muž z Wilmingtonu. Nachází se asi půl kilometru jižně od stejnojmenné vesnice. Se svojí výškou cca 70 metrů je jednou z největších zobrazení lidské postavy na světě. Navíc se opírá o dvě podivné hole… Její stáří je odhadováno na 2,5 tisíce let!… Ocitáme se v pohádce obrů, v architektonické kráse… V Jižním Sussexu na ni máme štěstí.

    Stěhujeme se k Petrovi a Sarah do staré pošty v maličké vesničce Punnetts Town… Praskající krb… Loupání, lámání, drcení krabích klepet… Při toulkách v nedalekém Lewesu chceme navštívit muzeum-vězení, kde kdysi seděl za svou orientaci skvělý Oscar Wilde. Zařadíme se do fronty a pokorně čekáme. Minuty letí a my si lámeme hlavu, proč mají ti lidé před námi, za námi tolik balíčků… Svačinky na výletu? Ne, jen jdou navštívit své blízké do stále funkčních cel… Tradice…

    Na břehu zpěněného moře v lázeňském skvostu Brightonu. FOTO archiv autora

    Na břehu zpěněného moře v lázeňském skvostu Brightonu slaví Bára deváté narozeniny. Koupíme dort s marcipánovým Wallacem a Gromitem Nicka Parka, který ale sní druhá dcera… Týna, milovnice mandlového skvostu… Mňam! Mňam! Mňam!… Smějící se ústa, od ucha k uchu, na všemožných kolotočích. Zábavní mola Brighton Pier či West Pier, který chvíli po našem odjezdu vyhoří… Probůh, snad ne…?!… Vůně pečených ryb! Obdiv k letní rezidenci Prince z Walesu v Royal Pavilion…

    Nebo pěší výlet kousek od Eastbourne k Seven Sisters… Fenka Jessika nás hlídá jako rodinu či stádo ovcí při cestě přírodním parkem okolo říčky Cuckmere RAF! HAF! RAF! HAF!… Nikdo nesmí vybočit, ztratit se!… RAF! HAF! RAF!…  Vždyť má papíry na šlechtěné plemeno Border kolie… RAF! HAF!… Její pra pra rodiče na hranicích Anglie a Skotska vynikali v příkladném shánění ovcí do stád… RAF! HAF! RAF!… a vedení stád nehostinnou krajinou podle povelů ovčáka! RAF! HAF! RAF HAF!… ani krůček vedle cesty! HAF! Howgh!

    Následný piknik na břehu zpěněného moře, ve stínu monumentálních křídových stěn… Nedbám na výhružné třepotání výstražných vlajek – Zákaz plavání! Vstup do moře zakázán! – Naštěstí mám štěstí, když mě šestimetrové vlny neodnesou do zrádného proudu a ten posléze do… nenávratna! Když ono to tak náramně, ztřeštěně houpá. Nahoru, dolu, nahoru dolu… Celé tělo se směje! Z hrdla vychází šťastný vzlyk, chrčení, řev – být na nevyzpytatelně bláznivém tobogánu!…

    Dnes, po čtrnácti letech, v novém století, v novém tisíciletí budeme bydlet opět v Punnetts Town jen o pár metrů výše… Letadlem na London Gatwick. To je panečku rozdíl! Jako bychom naskočili do létavého metra… a jsme tu…

    Petr nás ubytovává v členitém domečku sousedů naproti. Ti už v září prchli za sluncem do Indie. Koncem března se vrátí prosáklí horkem. Ideál, ne?… Nás, budoucích důchodců! Štěrbinou otevřeného střešního okna koukám na blikavé moře u Eastbournu. Večer co večer teskně čučím na osvětlené pobřeží, přes den lesknoucí plochu. Představy mě k němu v mžiku přibližují… Opět se procházím u bělavých Seven Sisters… Následuje spanilá jízda na koních. Skupinka anglických konivodů /Petr se Sarah/ nás vede cestou necestou. Zkratka k malebné hospůdce je blátem zalitá. Úplná strouha! Průvodci se noří po kotníčky… kolena… trupy… ramena… Kouká jim už jen hlavička s ručkou, co třímá otěže. My suchozemci s důstojně a správně narovnanými zády se zuby nehty držíme koňské hřívy a se vztyčenou bradou kyneme:

    Jen dál… jen vpřed… ničeho se nebojte… my vás nezradíme… Jen statečně… v dál! Vytrvejte! Statečně! Na množství a bahno nehleďte!

    Občas se v smrdutém močálu i hlavička ztratí. Bublinku vypustí… blum, blum, blum… Jak bájná Švorcová v Králi Šumavy, když chtěla zběhnout za milým… celý národ plakal, že snad už definitivně… bublinka za bublinkou… Blum, blum, blum… Tady také srdnatě bojují, nevzdávají bitvu a naštěstí nachází dno. Odráží se… Nedopadnu tady jako tenkrát Jiřina na Šumavě či jako Angličané v nedalekém městečku Battle, kde si dva dny na to dopřáváme i s trpiteli sklenku lahodného Guinnessu?

    Městečko nese název Bitva patrně z doby, kdy v tomto kraji, nedaleko od přímořského Hastingsu, roku 1066 zvítězil v krvavé bitvě normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel nad anglickým králem a pak tu skoro dvě století vládli – Francouzi!… To jsou neuvěřitelné věci, co? Přiznávám… V sedle jsem si chviličku připadal jako Vilém pátý!

    V domečku u Petra a Sarah živelně běhává několik dalších stvoření. Kromě dcery Anežky a syna Mikeyho. Věkem zkrásnělá, zmoudřená Jassika, jen její zadní běhy už myslí, sní o pomocném vozíčku! Plus nový přírůstek, stejného plemene – Flossi. Charakter má ale víc solitérský. Očichá, pomazlí, a zpět do pelechu, to její starší kolegyně? Kam se vrtnem, tam hned pospíchá, přitom jakou jí dá námahu, trápení – zvednout se… Ale stojí jí to za to, jinak nemůže! Potřebuje naší společnost!… A my její! Každý večer jiná večeře uhnětená v Sářiných rukách. Jen namátkou… hovězí na Guinnessu, krevetky na curry, skopové po marocku, kuře s nádivkou zastlané anglickou slaninou, kuře vařené společně se zeleninkou… Já upekl linecký koláček!… No hody zapíjené dobrým vínem, whisky… UF!… Plus mnohé návštěvy starých hospůdek – pubů. Občas tu hraje kapela. My měli štěstí na rozrůstající se orchestr. V několika řadách se kupili, jak kdo přicházel, a spontánně se přidávali k tradiční staré hudbě Irů? Keltů?… Staří se objímalo s mládím… smích, křik… a sklenka je opět prázdná! Je zima, ale máme štěstí, že přestalo pršet, fičí jen studený vítr. Vylézají narcisky, bledule už rozvíjí své bílé hlavičky a rododendrony v lesích nalévají pupence… Jaro přijde!… Po letech opět v Brightonu. Češe nás prudká vichřice. Petr nám ukazuje divadlo, kde nedávno navštívil předpremiéru Quartermaine’s Terms (Quatermaineovy podmínky) s Rowanem Atkinsonem/Mr.Beanem v hlavní roli.

    Chviličku trvá, než si zvyknete na tak výrazného komika v roli, která je v zásadě vážná, ale Mr. Bean je v jádru také jímavá postava, takže to nakonec není tak přehnané, psaly místní noviny.

    V kavárně naproti vypráví, jak byl nadšený. Na pobřeží nás vítají, omývají šestimetrové vlny. Ohlušující hukot, svist… Na molu/pieru se sotva držíme. Pod námi se moře sopečně vaří. Skloním hlavu. Mezera mezi prkny se rozšiřuje víc a víc… Vidím chapadla, co po mě chňapají… Snaží se, snaží… Přitahují mě svým hypnotickým pohybem… Sem, tam… Houpy hou… Houpy hou… Šaman by měl radost. Valivý pohyb, vlna za vlnou… Sem, tam… Houpy hou… Sem, tam… Houpy hou… Propadlo se otevírá… ŠUP!… volný pád. Kabát se roztahuje jako křídla… přesto mizím v ledové lávě…Pohltí mě, spolkne. Klesám ke dnu… Bublinky nahoru… Placatka dobré whisky zažene ledové kry a v duši je kouzelně! Jak taky jinak mezi úzkými uličkami starého kulturního centra, v jehož každičkém průzoru prosvítá, šumí, sirénovitě volá, vábí zpěněné moře?

    Dva dny na to v Londýně znovu potkáváme tisíce postav Klaunského bandu. FOTO archiv autora

    Dva dny na to v Londýně znovu potkáváme tisíce postav Klaunského bandu. Znáte lepší kavárenský výhled než uhrančivý panoramatický pohled na Temži z posledního patra nové galerie Tate Modern? Já ne… Káva má hned jinou vůni. Chuť… Zvláštní pocit, než si zvyknete na zdejší prorostlou architekturu nového se starým. Pak patro za patrem… Fancis Bacon/Slanina a jiní… Stovky dětí malují, sajou umění z podlahy. V každém patře jiná parta. Filmy, obrazy, instalace, sochy… Vše zadarmo. Shakespearův Globe hned vedle. Desítky dalších divadel, galerií, jedna vedle druhé… Pár metrů opodál vyvolává otázky o toleranci/demokracii muslimská čtvrť. Tady musíte do bazénu ne v plavkách, ale cele oblečeni, místo přání k Vánocům můžete poslat jen přání k zimní dovolené. Co kdyby se někdo s jiným vyznáním urazil? Oni se nemusí přizpůsobit domorodým zvyklostem, vy ano. Letití obyvatelé se raději stěhují pryč a nároky novopečenců kypí a kypí! Naplní se tím záměr velkorysých politiků obohatit místní život, kulturu jinou?

    Demokracie pro všechny… Pro stračenu na kolejích, pro delfíny v bazénech, pro…

    S Petrem a Flossi chodíme hodiny kolem říčky plné trilobitů, údajně největší naleziště v Anglii. Farma střídá farmu. Z větrných mlýnů, sušáren chmele jsou pitoreskní domečky, v kterých se bydlí. Večer koukáme na pořad o Pink Floyd.. hned jsou mi trošičku blíž, neb každý den chodíme kolem housu, kde v mládí bydlel jejich kytarista David Gilmour. K tomu hraje poslední CD Toma Waitse, Kate Bush

    Až poslední den začíná pravé anglické počasí. Prší. Cedí. Lije. Hrdý Albion asi pláče nad naším odjezdem, vzpomíná na trpkou bahnitou porážku z koňského sedla… Nemusí! To my už po chvilkovém letu smutníme mnohem více.

    Ocitáme se v zemi s retušovaným portrétem nového hradního pána. Pána z P… A mrzne a mrzne…

    Jaro ale jistě přijde!

    I k nám!

    A portrét zaroste…

    ///

    P. S.

    Právě mi napsal Petr mail, který končí – Jinak také psali – v nedělním Telegraphu, Jirkově oblíbených novinách – že v Brightonu zavádějí nové veřejné záchody. Kromě dámských a panských budou všude ještě neutrální, aby nebyli tak hrozně diskriminováni ti, co si  nejsou jisti nebo se neztotožňují s ani jedním pohlavím. To není vtip, Reidingere, v tom žijem.

    That’s democracy!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 24)

    1. Jana Koubková

      Profilový obrázek

      Jirko dík.
      Krásně jsem si s Tebou pocestovala. Umíš poutavě psát, ale taky tomu jdeš hodně naproti. Měla bych zvednout zadek z Belgické a zase cestovat, i když díky jazzu mám taky hodně nacestováno.
      Pozdravuj Petra Turka. Vzpomínám na Grglo, ve kterém jsem s vámi grglila…
      Měj se hezky.
      Zdraví
      Jana Koubková

      20.02.2013 (13.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Říha

      Profilový obrázek

      Tož Bilbo.
      Je fajn, že máš otevřený oči, že se nedíváš jenom očmama, že se s náma podělíš, a my nikam nemusíme. Užíváš si to pěkně, a ne jednou, ale mockrát.
      Tak Ti to přeju a nám taky.
      Měj se
      Zdeno Říha

      20.02.2013 (18.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Zdeňka Ždímalová

      Profilový obrázek

      To je krása,
      moc krásně píšeš, Bilbo, o mnou taky milované Anglii. Jako by tam člověk byl s vámi.
      Zd

      11.03.2013 (21.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,