Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 20)

    Košmar

    Henry Fuseli (Johann Heinrich Füssli): Noční můry (Košmar), 1781. Repro Wikipedie

    Košmar je počeštělý výraz francouzského cauchemar čili zlého snu. Všichni jistě víme o čem je řeč. Společně s mojí ženou, která je tak trochu Ruska po babičce, dokořeněná rusofilním otcem Andrejem, máme rádi všeljaké dobroty tamní kuchyně. Pelmeně, briošky, babiččiny karbanátky, polévku uchu z tresky, lososa nebo sušené rybičky – ty hlavně já… a boršč.

    Boršč. FOTO archiv

    /Pravý ruský boršč: Hovězí, vepřové a kuřecí maso a polévkové kosti dáme do hrnce, přidáme bobkový list, hřebíček, celý pepř a nové koření. Zalijeme vodou a vaříme , až je maso měkké… Omyjeme opatrně červenou řepu, aby se nenarušila slupka a uvaříme do měkka… Na másle osmažíme cibuli, přidáme nastrouhanou kořenovou zeleninu, zalijeme vývarem z uvařeného masa, přidáme nakrájené brambory a hlávkové zelí. Až je zelenina skoro hotová, přidáme nastrouhanou červenou řepu, rajský protlak, nakrájené uvařené maso , prolisovaný nebo nastrouhaný česnek a ostřejší klobásu. Osolíme, osladíme a okyselíme podle své chuti.Necháme ještě chvilku provařit… Na talíři ozdobíme kysanou smetanou a sekaným koprem. Můžeme použít i kopr zavařený./

    Nedávno Andrej svůj apetit přehnal, soukal do sebe litr za litrem… až celý otekl. Když se s tváří přezrálé tykve objevil v ordinaci, vrači zjistili alergii na převeliký přísun celeru! Přesto a navzdory podléháme občas – především v podzimní čas – chuťovým lalůčkům a vrháme se do výroby této lahůdky. Krájíme a krájíme zeleninu, a z jednoho hrnečku je hrnec, později obr, nakonec dva obří sourozenci. Och! Jak lákavě to voní. Celý baráček je prosycen! Celé brdské údolí… sousedé, zvěř domácí s divokou ustrnou a lapají po buketu, odóru, který jim zalézá hadovitě do chřípí. Je tedy logické, že nesním jeden, nýbrž tři vrchovaté misky. Břich se mění v soudek a po dobře vykonané práci spokojeně uléhám… s myšlenkou na ranní hodiny akrobacie tam to vyběhám!. Soudek se převaluje ze strany na stranu. Škroutá, čvachtá, švitoří, bublá. Hlavou letí – asi jsem to přehnal… ale ráno to vypotím, až budu předcvičovat kotoulogii…Konečně upadám do snových dálav… Brum brum brum… Jaké překvapení, když místo barevných obláčků přilétají černá, bouří hrozící, energií naditá mračna.  Výboje prosvětlují mlhou požrané plácky. Vidím známé obličeje. Vítají mě, kření se… pravda, trochu potměšile… proč?. Plácají mě do zad s koutky úst pohrdavě prořízlými potměšilým smíchem. Oni přímo štkají, šťastně pláčou. Mlha pohltí jejich tváře, ale řehot zesiluje Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Do mihotavé stěny volám

    Kde je má žena?… Neviděli jste ji, měla by tu někde být…říkala…

    Místo odpovědi …chachacha chichichi chachacha chichichi

    Nejlepší přítel vykoukne, vybafne v levém, kouřem zalitém rohu.

    Ahoj Vendo! Neviděl jsi mou ženu, měla by tu někde

    Přihlouple se šklebí, drbe za uchem.

    No přece ji znáš, ne?… Mou ženu, vždyť

    Jasně…Tu znám, že by byla někde v kuchyni?

    Kde je tady kuchyň?

    Vím já?… Snad po schodech nahoru…Promiň, nejsem kuchtík… …chachacha chichichi chachacha chichichi

    Šklebí se jak čertík z plechovky a sbor blaženě přizvukuje ...chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Běhám sem tam. Nahoru dolu. Bloudím jak pan K. v Kafkově Procesu. Sotva dýchám. Zahlédnu ji v dálce s někým, kdo ji podpírá. Volám, křičím…Nic…Když doklušu na dané místo. Mizí. Vystřelí z šedé páry na vrchu obřího točitého schodiště asi o dvě stě metrů dál. Hulákám. Řvu. Nic, jen posměšné, sílící ...chachacha chichichi… chachacha chichichi… Za břicha se popadají, hlavy tlučou o zem… Je mi horko. Potím se, dusím se. Běžím s tepem= srdcem v krku.

    Haló, to jsem já, haló…počkej na mě…už nemůžu…chceš, abych dostal infarkt?

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Šlehnul sebou o zem…skutálel se z těchhle schodů

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Počkej na mě…Víš, co mi připomínají? Pamatuješ Křižník Potěmkin od  Sergeje Ejzenštejna…ech ech… to dlouhé oděsské schodiště… ech ech… ostatně jsi tam kdysi byla u příbuzných, ne?… ech ech… Vybavuješ si ten dávný filmový masakr na něm… jak on každým obrazem křičel, burácel… ech ech… ač němý… jako já teď tady… ech ech …Ten padající kočárek s miminkem… ech ech… Haló… zastav se! Už nemůžu, sotva lapám dech… ech ech… Chceš další masakr?

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Sergej Ejzenštejn: Křižník Potěmkin, 1925. FOTO archiv

    Křečí uondaná noha zavadí o vršek mramorového schodu. Padám, kutálím se. Kaskáda za kaskádou. Ještě, že umím padat, co padat…vždyť já to učím na akademii!… Ruka sem, otočka, ruka dospodu pod sebe… sleduj, probůh… dávej pozor, nebo tě špička bodne do žeber… Aůůů… jako teď. Je to tvoje chyba! Chvilka nepozornosti a… ale umění musí bolet… Aůůů… pro ně se musí něco vydržet… Aůůů… patří to k odvaze, k neustálému překonávání strachu z možné bolesti, úrazu, zranění… Aůůů

    Probouzím se zbrocen potem. Krůpěje chladí rozpálené čelo. Brzo ráno musím vstávat na hodiny akróby. Tak zkus zaspat…Raz, dva tři…Hned se opět, jak čamrda, vrtím na nekonečném schodišti. Ruku dospod, točka vpravo, překulení vlevo, aby to vypadalo autenticky! Hlavně autenticky! Nestrojeně! Povol tělo, trochu šermen- gumák… tělo musí poskakovat jak hadr, ale vše pod kontrolou… Aůůů

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Stojím v rohu nějakého paláce. Mlha se valí dál, a tak jen tu a tam zahlédnu jeho majestátnost… Obličeje přítomných mají obludné, fantasmagorické masky… Peláším za další vidinou své ženy. Ona se k mému překvapení přibližuje! Nemizí… Stojí v objetí mého nejlepšího kamaráda.

    Proč si mi neodpověděla. Lítám jak blázen, křičím… jsi snad hluchá?

    Nevím, o čem mluvíš… Já jsem pořád na jednom místě a nic jsem neslyšela. Máš nějakej problém? Tak si ho rychle vyřeš! Vendo, pojď!

    Venda na mě soucitně mávne… Já tě viděl, slyšel ale ona asi, patrně… Dav mi zatarasí cestu. Stovky nohou, rukou, ramen, sak, šatů. Pestrobarevná řeka odplaví ženu i s Vendou, který mává, mává… Zahlédnu je na vrchu nějaké věže-baru, jak se navzájem oňuhňávají. Hubička za hubičkou… Křičím, kňučím, bouřím se…

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Probouzím se. Otřu vlhké čelo a počítám pádící tep. To je cvrkot! Za chvíli musím vstát, tak rychle, rychle… Opět vidím kamaráda, jak si vede mou ženu… To ona, já to nechtěl!…Asi tvoje chyba! Žena se ironicky ušklíbne a celý dav, stovky přátel od ucha k uchu, zuby jim zdravě září, výhružně cvakají jak kastaněty, vystřelují z huby…

    Chachacha chichichi… chachacha chichichi

    Vždyť jsi můj kamarád, jaks mohl, proč?

    Zmenšuji se…Trpaslík… Mlha… Smích… Probouzí mě další srdeční bubenické sólo! Dech je astmaticky zkrácen… Ráno akróba… dělej, dělaj… Spi už!

    Propadám se… Oči slzami zalité a já ťukám do počítače svůj dopis na rozloučenou. Do Divadelních novin! Do svého blogu!

    Když se roztříští, co tak vroucně, bezhlavě milujete, tak to nemůžete jen tak slepit. Sebelepší lepidlo nepomůže. Sice to drží pohromadě, ale ty slepené čáry, pruhy, zákoutí bodají… horká voda z nich vytéká, pálí, opaří, rozdrtí, vysvlékne VÁS z kůže…!

    Mrákotně se posadím na lůžku. Co to ksakru je? Proč píšu dopis na rozloučenou do nějakého blogu? Nezešílel jsem? Kam jsem to až zašel? Břich se vaří, skuhrá… Mrknu na hodinky. Čtyři hodiny ráno… Ani ne dvě hodinky a frčím za výukou. To je strašlivá noc!… Propadám se znovu do mračen a stále píšu dopis o slepovaných střepech lásky, které se ježí jak ježek, dikobraz… Vystřelují ostré štětiny… Bolí to, bolí!… Skočím dolů do oprátky. Pustím si plyn? Elektrický šok?… Raději vstávám. Oči promyju. Ženu obejmu… Z těžkých chvilek zůstává jen pachuť a poučení. Pozor na večerní boršč! Jednou opuchnete, podruhé se hrůzou otřesete.

    Cimrmanovo Vyšetřování ztráty třídní knihy mělo premiéru 4. října 1967 v Malostranské Besedě v Praze. Zleva Oldřich Unger, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. FOTO archiv Jára da Cimrman

    Mou úzkost zahnali Cimrmani na oslavě svých čtyřicátipětin. To byl succès! Hulákám na ně. Pak v Knihovně Václava Havla oslava nedožitých devadesátipětin Zdeňka Urbánka, ale hlavně slávky plavající v bílém víně v brněnské kavárně Avia! S Hankou Burešovou, Štěpánem Otčenáškem tu občas odbíháme z Městského divadla a jako správní gurmáni ládujeme, laskáme svá bříška.

    Teď už jsem ale doma se ženou, sám se svou láskou!

    P. S. Po vyhlášení výsledků krajských voleb je najednou i boršč slabý. Třesu víčky a ne a ne věřit, že bohužel nebdím, nesním… Ani ne po dvaceti třech letech vítězí komunisté! A hned v TV naznačují privatizační chutě. Zatím jen jemně, nesměle…

    Košmar košatí, bobtná, roste… jako ta mlha nenasytná!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 20)

    1. Pavel Herot

      Profilový obrázek

      Jiříčku,
      Ty jsi génius. Prosím Tě, jak všechno stiháš. Jako bych Tě slyšel odpovědět “ No, tak nějak…“ Já jsem spíše na to Face.
      Poklekám, chlopčíku a mám Tě rád!
      Lyžař pozní, Herot

      26.10.2012 (1.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,