Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 16)

    Hotel Škarpa

    Divadelníkům, muzikantům či jiným kočovníkům nemusím v tomto letním čase nic vysvětlovat. Dobře ví, oč běží. Frčíte, kondrcáte si cestou necestou, a tu vás zmůže únava. Na motel není, hotelům uctivě kynete, neb portmonka je tuze tenká a tak… Vůz zastaví a vy ukolébaní stovkou kilometrů upadáte do mrákotných snů.

    Autobus Tatra 111 byl vyroben v ČKD Tatra Smíchov v roce 1953, kde také jezdil v závodové dopravě. Měl kabinu řidiče oddělenou zasouvacími dveřmi od prostoru pro cestující, kde bylo 52 míst k sezení. S tímto autobusem jezdili pracovníci JZD nejen na pole, ale i na zájezdy po celém tehdejším Československu. FOTO archiv

    Křeč ramene či svalu stehenního vám ale zanedlouho připomenou, že… Jen otevřete očko, víčko se polehoučku rozechvěle posune vzhůru. Setřete ospalky… uvidíte smrdutou škarpu plnou výdobytků spotřební civilizace – duhové plasty, neuvěřitelně zmuchlané papíry všech velikostí, těch tvarů- jen oživnout… Zatím s nimi větřík komíhá společně se stovkou prázdných plechovek, láhví… Brodíte se za keřík, abyste si odlehčil, a vyhýbáte se, kloužete, smýkáte sebou, hledáte balanc… Hotový akrobat, který chce vzlétnout? Nabalujete na sebe okolí. Těžknete víc a víc. Zemská tíže se hlásí všemožně o slovo… až vás strhne na svůj měkkoučký novodobý hřbitovní hřbet a vy padáte… Na… Do…

    Pokoušíte se vymanit z láskyplného sevření, ale chapadla si vás omotají. Přísavky cumlají, vášnivě se s vámi muchlá – nahoru, dolu, ze strany na stranu… nahoru, dolu, ze strany na stranu… Ušetřeno nezůstane nic… botky, kalhoty, triko… Harlekýn by využil nenadálé kalamity na střih a začal by se radostně ráchat, válet, natírat, vytírat… V započatém mazlení by překonal veškerá očekávání, divákům pro radost – On přece ze všeho vymáčkne cosi veselého, ve svůj prospěch, své nové vítězství… Exkrement terapie! huláká šťastně, přímo se slastně zajíká. Ale když my nejsme neustále harlekýny, pulchinelly, natož po trpkém ranním procitnutí s pomačkaným tělem… A tak se ne a nechce zpoza zeleně. Ale co naplat, přece neemigrujete… Probouzíte osazenstvo svým odérem… Převlékáte se, myjete posledním zbytkem dobré vody z hor… Když se to stane i sousedovi, úlevně si oddechnete – nejste v tom sám. Trpké vítězství harlekýnů…

    Hrčíte dál s vidinou cíle… Tu způsobí přehlédnutí dálničních směrovek další únavu rozdrkotaných myslí. Místo do Saarbruckenu míříte k Strasbourgu, kilometry letí a cíl se vzdaluje… To je teprve cukání, nožních bolestí, krční obratle zatuhnou a brání pohybu hlavy… Křeč střídá křeč… K tomu řidič netopí, aby ušetřil palivo, přestože venku mrzne! Masírujete kroutící se končetiny pod nemožně tvrdou, malou sedačkou, které neuhnou, nepřizpůsobí se tělesným potřebám… Napraví to konečně nějaký vynálezce?!… Žádáte-li o topení, dělá, že neslyší. Co jsi říkal?… Motor příšerně řve… Je ti teplo, viď!… Mně taky… Ale ubrat to nejde…Počkej, zima? Já topím… Že to nejde dozadu… to nevím, nevím… Že by se ucpala tryska… no to je složitá věc… To neopravím teď… Zachumlej se… Kam jdeš, ne, ne… Nešahej mi tam… Nevíš, že režisér, maminka a šofér mají vždycky pravdu… Nechmatej mi tam… Že už to topí?… Trochu moc, ne?… Když se mi v tom pořád někdo vrtá… Já to uberu, abych vás náhodou neupek! Chááá…

    Louis-Ferdinand Céline. FOTO Festival d´Avignon

    …Odlétáte při četbě, tam je zaručené odvanutí mimo trpkou realitu… Třeba francouzský rodák Louis Ferdinand Céline… Svět okolo je vmžiku burleskně zostřený, jízlivý, směšný, krutý… Přitom k pochopení… Jeho kniha Féerie pro jindy je psaná v kodaňském vězení, kde byl po válce vězněn kvůli údajné kolaboraci s fašisty. Jak on vidí krvežíznivost svých Francouzů, odplatu na svou hlavu… …Všichni ty lidi, co za každou cenu chtějí, abych jim vepsal věnování do knih, než budu zastřelen… Zveličené groteskní vidění svého stavu, svého postavení je šílené, uhrančivé… Stejně jako jiné jeho romány. Třeba poslední trilogie – Od zámku k zámku, Sever, Skočná. Nečetl jsem lepší knihy o válečných hrůzách …Jak jsou mi jeho střihy blízké, trojtečky, zkratkovité vidění, dějové skoky… Uvažuje obdobně jako klaun! I mé reportáže, črty jsou jich plné. Sám se pasuje za paňácu – vypravěče. Svou naštvanost, nakrknutost popisuje s ironií, nadhledem, ne s všudypřítomnou sebelítostí, která nikoho nezajímá. Přitom ten amazonský veletok sveřepého jazyka… Jak by asi vypadaly Dopisy Olze, kdyby je psal místo Václava? Pro svou ženu, něžnou baletku Lucette – Lili, z vězeňské kopky psal…

    …Až se ten pavián konečně rozhodne! rozběhne! rozbije si hlavu! prorazí zeď! Ó la lá! Nádhera! úleva! pravej pavián! pozor! lebka hín! pravej starej pavián za katrem vedle! velký voči? kdepak velký voči! On zeď tu prorazí mi přísahámbůh! Přehršle takových jako on bych potřeboval! co si roztřískaj palici! udělaj z ksichtu šlichtu!…aby zas byl klid!…aby bachaři přestali být tak ožralí, aby nepískali pronic zanic aby se přestali pořád šťourat v těch svejch dvaceti tisících západkách… aby otrávili těch sedm smeček!… Á, sedm smeček! Sedm smeček co štěká venku!… vždyť je to ponížení samo, brutalita, vrchol, leze vám to na mozek a tisíckrát hůř, lomození želez za katrem! brrrnk! brrrnk! nemá to konce a jak se bachaři baví a břinknu ti! a břinkám!… na harfu mříží! přejedou klíčem!… brrrnk! brrrnk! celá hloubka ohromný lodi naložený masem třaská práská… k tomu dávky z píšťalek!… měli byste slyšet… kdyby přestali mlátit dveřma, bylo by o kastaněty míň!… zámky jsou kastaněty jak dělaný!… klap! a trrr! poryvy kastanět!… a drhnutí dřeváků… dřeváky nemaj konce… husím pochodem… plác! plác! plác!… zdolávaj příčky… plác!plác!… jdou vězni husím pochodem… plác! plác! plác!… všecky zástrčky práskaj… práskaj… jedna rána! druhá!… dveře a další… a pořád další… jakoby nevídaně tančili! na zapískání zrychlí!… balet kolemjdoucích…  děcek… plác! plác!…

    Concert prison! Zvednu oči z knižních stránek. Zaposlouchám se do zvuků v autobuse, jak si vrže, sípe, cvaká, chroustá… někdo chrápe.  Vidím, slyším vše víc zjitřeně, pod célinovým drobnohledem, s jeho dirigentskou taktovkou… Tu začne do pravidelné, známé cestovní symfonie pronikat nové, rušivé práskání.

    Autobus Škoda 706 RO MTZ (Městský TuZemsko) byl vyroben v roce 1949. Nejdříve jezdil jako zájezdový v Motorpalu Jihlava, poté byl součástí parku autobusů v Dopravním podniku města Jihlavy. FOTO archiv

    Bum! BuM! BUM!

    Obtěžkaný vůz se rozkoktá, rozskotačí na německé dálnici.

    Co se děje?

    Ale nic…Klídek!… Víťo poď sem… vem volant, já na to mrknu!

    Nechápavý osvětlovač Vítek kroutí volantem místo řidiče a ten si se zasyčením sííííí otvírá dveře a ve víc jak stokilometrové rychlosti pozoruje podvozek škubajícího vozu. Vlasy mu v poryvu větru divoce vlají jak prapor na stožáru.

    No to je radost, prdla zadní guma…

    Třes nabírá obrátky. Ze spodku se valí dým.

    No to je v čudu… byla dobrá… nechápu to!

    Autobus se žene stále rychleji. Kvílí, štká, skáče, úpí… Vítek volá úpěnlivě na řidiče, ten ale stále vykloněnej zkoumá situaci. Tělo mu poskakuje, třese třasáka… Jinak vypadá klidně, odhodlaně. Zdá se, že za jízdy vyleze a bude měnit… Vyšlehnou plameny… Nervozita pasažérů nabírá obrátky. Čerstvě probuzená herečka začne hystericky řvát:

    Proboha, kde je šofér? Proč řídí osvětlovač? Pane, pojďte dovnitř! Co děláte ksakru venku?!… Zastavte!… On nás zabije!… Zastavte… Já už nikam nejedu! Chci ihned ven!…Nevidíte, že to je blázen, šílenec, kretén?!

    Uklidněte se… Je to jen bouchlá pneumatika… Chcete se kouknout?…

    A už cpe dalšího vzpouzejícího se zájemce, aby se vyklonil společně s ním z jedoucího autobusu.

    Vidíš, jen jedem po ráfku a zbytek gumy hoří… Nic víc!… Snad se to nedostane vejš, ale nemělo by… Jsem pojištěnej a natřel jsem to… Vidíš, už upadla celá pryž… To je ohňostroj, co?!

    Zastavte, pitomče! Pitomá! Já mám dítě! Zastavte… Nejedu, nejedu… Já vyskočím za jízdy, já vyskočím za jízdy!!!! Budete mě mít na svědomí, křupane!

    Uklidněte se… Nechcete se spíš pro uklidnění mrknout?… Vždyť…

    Zastavte, pitomče! Pitomá! Já mám dítě! Zastavte…Nikam už nejedu…Já vyskočím za jízdy!!!… Já vyskočím za jízdy!!!!

    …Nakáže Víťovi, aby zmáčkl, když to musí být, brzdu. Vůz konečně zastaví, ale trvá dlouho, než se nervní řečiště uklidní. Někteří pokračují na další štaci stopem a usměvavý čertík-kaskadér se řehtá s klidem světáka…

    Limitovaná série autobusů Scania Irizar Century „Newton“ byla vyrobena v počtu pouze 25 kusů pro celou Evropu. FOTO Stavebni-technika.cz

    Občas je vykoupením zastávka namísto škarpy, přímo u místních obyvatel, v jejich bytečku, baráčku. Vzpomínám na starý kamenitý domeček v Bretani, odkud jsme vyráželi k lačným divákům. Ta vůně okolí mísená s domácí kuchyní! JOJ! Nebo toulky Dánskem, kde jsem naštěstí netrpěl jako Ferdinand, naopak… Asi tři dny jsme bydleli v Kodani u jedné starší, šaramantní paní doktorky. Její muž také felčař dávno umřel a ona byla osamocena v obřím bytě, navíc se skříněmi napěchovanými fantastickým alkoholem… Fíííha!… Jen kolik druhů whisky!? HOHÓ!… Pětiletá? Osmiletá? Dvacetiletá?… Žádný problém! Nejprve jsme se zdráhali, ale když ona nám tak neúnavně fandila, do ramen strkala, silně tlačila do odmítavých zad, klíčkem krykyty krak krykyty krak zotvírala jednu skříňku krykyty krak krykyty krak druhou krykyty krak krykyty krak třetí…

    Sama nemůžu, mám na alkohol alergii a kdo to všechno vypije?… Vemte si!… Pacienti jistě donesou další!… Vyberte si, co se hodí!… Nemám to už kam dávat!… Alespoň vznikne maličký prostůrek, ostrůvek… Pijte, co hrdlo ráčí!… Nezdráhejte se! Nenechávejte se nutit!

    Oj, to byly dny, noci… Předlouhý kodaňský rozmázlý opar i s kynoucí malou mořskou vílou z třpytivého bronzoví z břehu ledového moře, i s pevností Kastellet, i se zábavním parkem Tivoli s divadlem pantomimy… Bylo náramně! Butilka za butilkou mizela… a tak na výletě do Helsingøru je tělo tak rozhycované prolitými litry kvalitní kořalky, že nevadí, že plavu v osmistupňové slané vodě, když ona je tak průzračně lákavá, a čučím na pevnost Kronstadt/Kronborg, dějiště Shakespearova Hamleta… To byl mejdan!… Hotel škarpa byl na chvíli zapomenut, ale o to intenzivněji se připomněl ráno během nekonečné cesty Německem… Proč ale skuhrám?! Je to jen a jen součást našich nomádských výprav i se svými nástrahami. Co by měli říkat jazzoví hudebníci pendlující po amerických dálavách? Saxofonista Charlie Parker by mohl vyprávět. Když umřel, přivolaný lékař konstatoval přirozenou smrt stářím, letitou opotřebovaností, sešlostí. Přitom měl odžito necelých třicet pět let!

    Tak vzhůru přátelé… Faire un voyage!!!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 16)

    1. Jana Koubková

      Profilový obrázek

      Jo v hotelu Škarpa
      jsem si jednou zlomila nohu a perkusista Alan Vitouš mě pak nosil na rukou – to zas bylo hezký. To bylo v čase Vitouš Tria s cellistou Vojtou Havlem.
      Škarpa „hotel“ by mohl vyprávět i o veselém čůrání, kdy ne a ne se z příkopu dostat a kytarista Zdeněk Fišer a basista Vítek švec se mohli umlátit smíchy, ale já nakonec taky… A co se týká Charlieho Parkera – ten do těch pětatřiceti žil víc než maximálně naplno – o tom se nám tady v Čechách ani nezdá, snad kdysi Olmerka toho zmákla taky hodně a přitom skvěle zpívala… Všem doporučuji knížku MILES Autobiografie v super překladu J. Rauvolfa…
      Zdraví

      01.07.2012 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jirka Hobit

      Profilový obrázek

      Bilbo díky za škarpové připomenutí, avšak s pětasedmdesátkou na krku bych asi
      po noclehu v hotelu škarpa mé těleso zvedl a zprovoznil. A tak raději šlapu dál. Ahoj.

      09.07.2012 (12.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,