Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Clown Bilbo bloguje (No. 104)

    Když sepisuji smutnou novinu o podťaté nádheře v blízké krajině, přichází další o zaškrcení i-DN. Myslím, že přeneseně jsou na tom podobně – jako padlý mohykán – i dnešní i-DN. Každým říznutím do živoucího těla, do těla, které přináší krásu, poznání, orientaci… jsme blíže k vyprázdnění, prázdnotě, k tristní poušti našeho světa vezdejšího. S každým tahem ostrých zubů mizí oáza za oázou. Zbude jen fata-morgána…

    Hrbkův topol! Památný stoletý strom! Foto archiv

    Černý topol

    Jsou místa, ke kterým se neustále vracíte. I ve snu. Jsou vaše jistoty. Blikající majáky v rozbouřeném oceánu, v nepřehledné pustině, v neproniknutelné džungli. Stávají se orientačním bodem, která slouží k opětovnému setkání, obejmutí, k dobití energie. Vždyť pod kůrou, pod vrstvou svrchní je uložená letitá přírodní baterie! Může jít o kámen/menhir, skálu, strom…

    Jedním z nejkrásnějších byl, kousek pod horou Pleš, mohutný krasavec, ztepilý černý topol. Na jeho těle často visel nějaký plakát, zvoucí na kulturní událost, tancovačku. Vedle nově opravený rybník s lavičkou. Sedíme a vítr si pohrává s listím v koruně. Šustí, zpívá, tančí a sbor ptačích pěvců cvrliká přírodní ódy, …a natura ode!

    Šťastně unášeni, všemu vzdáleni, pozorujeme nemožně pokroucené, propletené větve, vrzající pod náporem větrného poryvu. Kolik sochařského umu bylo zapotřebí k té dokonalosti. Tamhle divoká bouře ulomila jednu paži. Nic se ale neděje. Zbytek pahýlu totiž nevyvolává pocit chudáka, mrzáka. Nikdo neskuhrá! Naopak. Několik tenkých proutků už raší kousek vedle. Samoléčitel sám hojí četné rány!

    Samoléčitel sám hojí četné rány!… Hrbkův topol v létě 2013. Foto archiv

    Z mladých zimních pupenů se léčí i lidé. Cévní, dýchací systém, činnost ledvin, močového měchýře, dnu, padoucnici, revma!  Už samotný pohled na kmitající, vysokou korunu uzdravuje! Když se přiblížíme blíž, zjistíme kolik rukou je třeba k obejmutí silného kmene! Definitivně se propojíme! Artróza v kloubech mizí. Něco bereme, něco dáváme. Navzájem se posilujeme a navrchu skáče rezatá veverka… Přírodní zázrak. Magie.

    Unaven z ranních hodin akrobacie drkotám příměstským autobusem. Dav na sedadlech řídne víc a víc. Za poskakující, šedivou hlavou řidiče, se osamocen blížím k domovu. Protáhnu ztuhlou krční páteř. Promnu ospalé oči… Škrach!… Něco tu nesedí. Škrach! Něco bodne… Škrach!… Co se děje?… Škrach!… Něco se přihodilo blízké osobě? Kdesi uvnitř vzrůstá pocit mrazivé křeče. Možná to vyvolává právě čtená kniha? Musil v Muži bez vlastností neustále, nekonečně přemítá o každém pohybu, pohledu, ději… a dlouhé odstavce se valí do údolí… Lavina za lavinou! Rolling Stones!

    Robert Musil: Muž bez vlastností (překlad Anna Siebenscheinová, Argo 1998). Repro archiv

    Každému vnukla obyčejná kaluž bezděčně mnohem častěji silný dojem hloubky, silnější než oceán a to z toho prostého důvodu, že máme mnohem víc příležitostí zažít kaluže než oceány. Tak tomu je patrně i s citem, a není jiný důvod, proč všední city pokládáme za hluboké. Neboť to, co vyznačuje všechny cituplné lidi, že dávají cítění přednost před citem, vyplývá právě tak jako přání vzbuzovat city a být probuzen k citům…

    Ne, ne! To nevyvolalo současné mravenčení! Ne! Ne! Zorničky mých očí musely o něco zavadit. Rozhlížím se… Škrach!… Opět bodá u srdce! Zaostřím… Škrach!… Proboha, to prázdno! Vždyť na tom místě má být!… Co?… Nedávno přeci… Tu spatřím dva dělníky v oranžových vestách ohlodávají obrovské, ležící tělo. Ne! Přeci… Olupují TEN majestátní strom. Jednu větev za druhou. Museli uzavřít celou cestu, aby skolili obra, který ještě před chvílí… Škrach!… Proč, jaký důvod?… Nemůžu uvěřit, ale je to ON! Pod-kosený černý topol u Malé Hraštice. Pláču. Slzy v proudech kapou na černé kalhoty. Přes silnou látku proniká vlhkost na holá stehna. Třesu se náhlou zimou… Proč?! Proč zahubili historii, vzpomínku! S přírodní krásou vymazali, vymýtili, vykastrovali i paměť naši, našich vnuků… Tenhle měl dokonce i jméno. V kronikách, mapách byl zanesen! Hrbkův topol! Památný stoletý strom! A ON je na zemi. Torzo ožužlaného těla, stovky částí uťatých rukou. Opodál rozmlácená, rozvrkočená hlava v jejíž kadeřích se v kruzích prohání nechápaví štěbetající okřídlenci a chvějící se veverka zpovzdálí čučí na veliký pařez… Nadpozemský smutek u rybníčku Kahunka. Jednalo se o Populus nigra, který byl přes třicet metrů vysoký, s pásovým obvodem pět set deset centimetrů!

    Hrbkův topol! Památný stoletý strom! A ON je na zemi. Foto archiv autora

    Strom společně zasadili prvního května 1913 Tomáš Hrbek z Velké Lečice se synem Antonínem v den jeho šestých narozenin. Jako symbol rodinné pospolitosti, lásky. Otec Tomáš pak záhy odešel do první světové války, odkud se již nevrátil. Na Tomáše Hrbka a další padlé vojáky z války pak upomínal… Solitér rostl, košatil se a vyprávěl podmanivý příběh. Třeba – Jak se vyrostlý Toník vrací domů silnicí od vlakového nádraží pod Pleší. Vítá ho, laská ho a dává mu dostatek stínu k odpočinutí. Šumění listů mu připomíná zemřelého tátu a den, kdy ho společně zasadili. Ne, to se nedá zapomenout! Pod listovou harmonií poslouchá plynutí času. Přímo ho fyzicky vidí, vnímá. Oblaka letí oblohu a on zírá na kůži prehistorického tvora, kterému jak ještěrovi dorůstají další ocasy mlází a haluzí. Hlazením, mazlením se vrací v čase a on mu oplácí mámivým vrzáním, šustotem. Zavře oči. Ulétá do hypnotizujícího deliria… Vše naučil i své dvě děti! Také oni se – i po dlouhém odloučení – často vracely. Vnučka s manželem v roce 2007 dali na jeho tvrdou kůru cedulku se jmény dědečka a otce. Po dvou letech zjistí, k své velké radosti, že byl strom prohlášen památečním. Stal se tedy i papírově „jejich rodovým topolem“!

    Nyní… Po téměř sto osmi letech leží v prachu silnice. Jak chcíplotina. Zdravá chcíplotina! Slané vodopády se dál řinou. Pokračuje i bodání v mezižeberní dutině! Jak může tak jednoduše mizet krása, z duše, z krajiny?

    S vnuky Ondrou a Vojtou mu jdeme zatroubit poslední píseň! Truchlivou! Řádně jsem si připravil nátisk, během popíjení na večírku k oslavě nového alba Chodec s mistrem trombónu, Honzou Jiruchou…

    Takhle ho musíš chytit. Pořádně ho čapni, žádné upejpání… tudů…důůůů…..dáááá… …a k inspiraci přispěl i úchvatný koncert v Jazz Docku a jeho Jazz Dock Orchestra, když natáčeli živé autorské dvojalbum svého big bandu…

    Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů…

    Tančíme okolo, ale i na nově vzniklém pódiu.  Foto archiv autora

    Vytrubujeme hymnu za a pro všechny všežravou, nenasytnou civilizací zavražděné nebožáky. Všem nesmyslně harpunovaným vorvaňům, velrybám, všem bezskrupulózně podťatým stromům, hájům, remízkům…

    Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů…

    Za surovou, nesmyslnou střelbu do slonů, nosorožců, goril… Bude víc slonoviny? Trofejí? Popelníků?…

    Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů…

    Vytrubujeme hymnu za a pro všechny všežravou, nenasytnou civilizací zavražděné nebožáky. Foto archiv autora

    Tančíme okolo, ale i na nově vzniklém pódiu. V kružnicích pod nohami můžeme číst uběhlá léta. Jsou plná lásky, smutku, štěstí, radosti… Mít citlivou diamantovou jehlu. Přiložit ji… Po praskotu by spustila dlouhou symfonii…Velmi dlouhotrvající LP deska! Kolem profrčí několik aut. Ani nás nezaznamenají, natož aby… Spíš jim překážíme na jejich cestě vesmírem. Jako padlý topol.

    Jednou se mne v rozhlase ptali, zda mám radost ze zákazu vystupujících zvířat v cirkusové manéži. Já na to, že teror a násilné nucení k dovednostem rád nemám. Je to špatně. Ale díky možnosti k společnému propojení jsem zažil i mnohá neuvěřitelná setkání! Což už dnes nelze. Třeba přátelství se slonicí Dixy, s koněm Bobem, kačenou Bilbou, která se stala i mou letitou, hereckou partnerkou!… Ideálem je, aby byl každý co nejsvobodnější a jen se dobrovolně připojil ke spolu-prožitku… Delfín se během koupání přidá a jen špitne – Ahoj, můžu se přidat k dovádění? Krása! Ze vzájemného respektu se pak zrodí nemožné! Jde to i nejde, ale i strom má duši, s kterou lze splynout! Souznít. Stát se jeho přítelem! Společníkem, ochráncem, chráněncem… Jak by pak asi bylo nádherně na naší modravé planetě?!

    Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů… Tůůů důůů důůůů… Foto archiv autora

    Nedalo nám to a napsali jsme do Lečice.

    Zajímalo by nás, proč musel být poražen tenhle nádherný topol? Vaši klauni…

    Přišla odpověď:

    Dobrý den,
    děkujeme za dotaz.

    Věřte, že jsme Hrbkův topol pokácet rozhodně nechtěli. Topol však byl značně poškozen v létě během bouřek a jeho stav začal být tímto zásahem vyšší moci velice nebezpečný.
    Vzhledem k tomu, že se nachází v blízkosti frekventované komunikace, hrozilo by ohrožení lidských životů či majetková újma. Naše rozhodnutí podpořil přizvaný arborista, od kterého máme zprávu a doporučení. Hledali jsme i jiná řešení, ale všechna by byla pouze provizorní a další udržení stromu by bylo finančně náročné a v konečném efektu vlastně neekonomické.

    Riziko bylo příliš vysoké.
    Věřte, že nás to mrzí též.

    S přátelským pozdravem

    Svobodová Patricie, Starostka Obec Velká Lečice

    Jak příznačné příjmení paní Patricie. Značné poškození?! Spadla jedna velká větev! A po zdejší silnici čtvrté třídy jezdí spíše cyklisté a pár vozů. Dal se ochránit! Tělo měl nebývale zachovalé a letokruhy se mohly navíjet ještě minimálně padesát let!

    Škoda, že dnes všeobecně převládá, vítězí ekonomie nad dechberoucí krásou.

    A hlavou plnou truchlivého marše zní i Musilovo Rukavičkářství… Co vztahu a vynálezu než se kozinka navlečená na dámskou ruku a zvířecí kůže stane vzdušnější než kůže vlastní…

    Oblékám si kůži topolu černého. Foto archiv

    Oblékám si kůži topolu černého. Hrbkův kabát.

    Aby tu dál žil a cítil, že ne všichni stejní jsme!
    I přes prožité utrpení převládá nadějná empatie, povznesení…
    A veverka může dál skotačit a vesele cenit špičaté hlodáky…

    ///

    Hrbkův topol v říjnu 2020. Foto archiv

    Historie Hrbkova topolu

    Mohutný, dominantní strom, solitér při rozcestí Velká Lečice – Malá Hraštice – Nová Ves pod Pleší. Tento topol zasadili společnými silami na kraji loučky pronajímané od obce Velká Lečice dva lečičtí Hrbkovi.

    1. května roku 1913 držel šestiletý Toník Hrbek své narozeniny a jeho tatínek Tomáš Hrbek s ním v tento den vsadil do země poselství rodinné pospolitosti a lásky. A také, loučka potřebovala odvádět vodu z mokřiska od Kahunky. Topol tak rostl jako z vody. Chlapec Antonín se na loučku s tatínkem často vypravil pro zelené krmení králíkům a kravce.V srpnu 1915 však přišel bolestný den. Tomáš, pětatřicetiletý otec rodiny, chalupník z Velké Lečice, byl povolán do c.k. rakousko-uherské válčící armády. K topolu Na Hůrce a ke své milované rodině už se nevrátil, jeho život skončil 12. srpna 1916 v době těžkých bojů na italské frontě, u vsi Vrtojba nedaleko Gorice na slovinsko-italské hranici. Topol černý Na Hůrce zůstal pro Toníka Hrbka živou památkou na tatínka. Když šel životem dál, rozloučil se s Velkou Lečicí, ale vracíval se tam domů silnicí od vlakového nádraží Nové Vsi pod Pleší. Na Hůrce jej vítal stále více se rozrůstající topol. Dával už dostatek stínu a šumění listů připomínalo mladému muži dávno zemřelého otce. Na den, kdy společně zasadili otec a syn do země stromek topolu černého, nikdy nezapomněl a naučil své dvě děti mít rád ten strom, i když se za ním v dalších časech on i jeho děti vydávali ze vzdálenějších míst.V roce 2007 se sem po letech vydala vnučka Tomáše Hrbka se svým manželem. Odstranili připínáčky, hřebíky a plakáty z kmene topolu. Jako by prohlédl ze zlého snu, pyšnil se strom mohutným kmenem a vysoko se rozkládající korunou. Na kmeni zanechali nevelkou kartičku s připomínkou dvou Hrbků, kteří topol sázeli, a připojili svou adresu.

    V roce 2009 přišel z odboru životního prostředí Městského úřadu v Dobříši dopis oznamující, na základě návrhu Obecního úřadu Velká Lečice, záměr vyhlásit topol černý Na Hůrce památným stromem! Posléze skutečně došlo k označení topolu památným stromem, a to s názvem Hrbkův topol.

    Úředně bylo zaznamenáno: topol černý (Populus nigra) – katastrální území Velká Lečice, parcela p.č. 414/1, v mapě vyznačeno souřadnicemi WGS84:49º49´08,58” s.š., 14º18´11,34” v.d., JTSK: 755313, 1071422.

    Uvedený strom patřil k jedincům významným svým vzrůstem, v dané oblasti významným i z hlediska krajinotvorného, estetického a historického. 22. ledna 2023 byl zkácen…

    /Z webu Geocoaching – zde – a Wikimedia – zde – převzal a upravil hul/

    Text byl připraven a měl vyjít v neděli 12. března 2023 v 10:00h.


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 104)

    1. Eva Grüsserová

      Avatar

      Nejen život lidský
      musí jednou skončit. Topolu je mi líto, ale slyšela jsem, že topol je dost nespolehlivý strom a spadne si zdánlivě zničeho nic. Tak čest památce Hrbkova topolu, sloužil přírodě a krášlil, musíme za něj vysadit aspoň nějaké mládě. Třeba Bilbovu lípu.

      27.03.2023 (18.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,