Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Cirkopolis: Vytěžit dřinu do lehkosti

    Mezinárodní festival komorního nového cirkusu Cirkopolis se od 11. do 17. února konal již po jedenácté. Týdenní svátek multidisciplinárního divadla s převahou artisticky virtuózních projektů osvěžil pražskou scénu o zahraniční experimenty, přitažlivé výkony i chytrý humor s notnou dávkou absurdity. Program představil pět zahraničních a tři české soubory na tradičních festivalových scénách, a to v Paláci Akropolis, Kasárnách Karlín, v divadlech PONEC a Archa+ nebo v CIRQUEON LABu.

    Artisté Theresa Kuhn, Louisa Wruck a Namer Golan během durativní performativní instalace For As Long As We’re Here FOTO DAVID KONEČNÝ

    Každý ročník včetně právě završeného se bez výjimky vyznačoval promyšlenou a v mnoha případech objevnou dramaturgií, podtrhující slovo experiment, synkrezi žánrů a svobodu tvořivosti. Dodnes jsou z předchozích let v živé paměti cirkusové performance ve skleněných kobkách na pražské náplavce v době tuhých mrazů a ještě tužších pandemických restrikcí, bytový cirkus, česká premiéra amerického žongléra Wese Pedena nebo postupná prezentace stěžejních děl tanečně-cirkusového génia Alexandera Vantournhouta, setkání s legendami, jakými jsou Jay Gilligan či Stefan Sing, ale významné je i mapování vývoje tuzemského kreativně-komorního současného cirkusu, jejž v autorských projektech rozvíjejí Eliška Brtnická, Filip Zahradnický a další.

    Pro každý festival je velkou předností, pozve-li někoho do České republiky úplně poprvé, a stejně tak podaří-li se tematicky provázat uměleckou různorodost uvnitř sledované oblasti. Letošní dramaturgicky silný ročník s citelnou převahou profesionálních žonglérů a scénických variací na žonglování nejen že měl svá prvenství v podobě pozvání hned tří zde dosud neprezentovaných belgických souborů, ale zároveň nabídl ojedinělé události: na úvod durativní performanci a v závěru komický poloimprovizovaný duet. V mnoha odstínech rovněž vykreslil citlivý jev spjatý s komplexním výkonem, a to přiznané vyčerpání. Objevila se díla, která otevřeně spěla od elánu ke spokojenému útlumu z odvedené fyzické práce, anebo k téměř totální (sebe)destrukci. Jedno přitom nevylučovalo druhé. Do dialogu artistů s objekty pak často jako hybatel vstupovala absurdita, švy zaceloval stmelující i protichůdný rytmus a nejčastěji vyskytujícím se jevištním předmětem se stal bílý míček.

    Roman Škadra v autorském sóle Girevik poměřil síly s kettlebells dokonce i v lodičkách FOTO DAVID KONEČNÝ

    Čtyřhodinový okamžik cirkusové virtuozity

    Pro vstup do druhé dekády své existence Cirkopolis zvolil durativní performativní instalaci For As Long As We’re Here v režii irského žongléra Darragha McLoughlina. Několik hodin nepřetržitě trvající událost v Paláci Akropolis se odvíjela od „stop time akce“ tří artistů. Jejich hlavním posláním bylo setrvat v „aktivní (ne)hybnosti“, nikoli jen se zastavit a být či čekat, ale prodloužit okamžik v určité fázi provedení cirkusového prvku. Na napnutém laně vodorovně přetínajícím šíři jeviště stála částmi svých chodidel čelem do prostoru absolventka cirkusové školy Le Lido v Toulouse Louisa Wruck. Druhá provazochodkyně Theresa Kuhn, absolventka CNAC ve Francii, na prověšeném laně ukotveném mezi balkonovými ochozy postupovala po pár milimetrech vpřed a hned vzad, kývajíc se přitom minimalisticky ze strany na stranu nad parterem. A žonglér Namer Golan balancoval uprostřed sálu s mnohametrovou stavební rourou umístěnou na hlavě.

    Artisté celou svou bytostí žili tady a teď, existovali v naprosto nezpochybnitelné přítomnosti a pozvolna na ně nasedala neoblomná únava. Podporoval je živý hudební doprovod a diváci. Ti přihlíželi jejich ohromnému vypětí zblízka i zpovzdálí, měli totiž právo měnit své pozice, dokonce korzovat mezi bary nebo se sluchátky na uších ve třech připravených křeslech naslouchat několikaminutovým vyprávěním namluveným hlavními aktéry večera. Možnost propojit si tělesný projev s konkrétním příběhem a hlasem podněcovala pozornost a také zodpovědnost vytrvat i jako divák co nejdéle a tím podpořit zápas účinkujících s časem a nestabilitou. Novocirkusová komunita zahájila festival sdílením hraniční zkušenosti.

    Žonglér Stijn Grupping a bubeník Frederik Meulyzer se v inscenaci Man Strikes Back utkali se vzpurnou technologií FOTO DAVID KONEČNÝ

    S hlavou v kýblu i oblacích

    Absurdita, plně angažovaná tělesnost, zručnost a lidská provázanost čišely z programové nabídky nejen skrze textový popis, ale mnohem „úderněji“ z vizuality jednotlivých projektů. Jen fotografická retrospektiva zahraniční i tuzemské sekce by sestavila řadu surrealistických koláží: osoba v obleku s kýblem na hlavě (Les Vélocimanes Associés – Der Lauf), svalovec v dámských lodičkách se závažími v rukou (Roman Škadra – Girevik), audiorobot versus člověk mezi odrážejícími se míčky (Post Uit Hessdalen – Man Strikes Back), lidská žonglérská kaskáda na nakloněné rovině (Sinking Sideways – Cécile), zády k performerkám sedící divák se zrcátkem v ruce (Cirkus TeTy – Ke zdi)…

    Králem obrázkového leporela by se ale pravděpodobně stal žonglér Guy Waerenburgh, který hodinu na jevišti prodlel skryt pod kovovou nádobou, avšak své dobrovolné „znevýhodnění“ veškerou akcí a v součinnosti s kolegy metaforicky vyrýžoval do cenných valounků. Belgický projekt Der Lauf se svými užitými principy, jako například pokusné vrstvení nesourodých předmětů, domino efekt či následné zbrzďování předvídatelné reaktivity, volně přihlásil k filmu The Way Things Go autorů Petera Fischliho a Davida Weisse z roku 1987, založenému na snímání řetězové reakce exponovaných věcí ve skladišti.

    Představení se odehrávalo na podlouhlém vyvýšeném jevišti ve středu prostoru. Publikum sedělo na tribunách jakoby z obou stran vozovky, k této představě přispěly bílé vodicí čáry, různě se klikatící po ploše. Tvůrci uváděli předměty do pohybu, aby však ony nad nimi paradoxně přebíraly dočasnou nadvládu. Když se statický performer ocitl mezi zavěšenými lahvemi jako slunce uprostřed oběžné dráhy, byl během prvních minut podtržen stav permanentního ohrožení. Následující „velké“ číslo oprášilo varietní stálici – rotující talíře na hrotech kovových prutů, ovšem ve verzi naslepo, namísto vědrem zacloněných očí vyhodnocovaly vstupní vjemy hmat v sepětí se sluchem. A talíře padaly na zem, tříštily se, střepy létaly vzduchem.

    Jednou z mála jistot v této hodně absurdní realitě byla vzrůstající křivka napětí, která postupně (i díky ohrožení) přispívala k osmělování publika, aby konečně přistoupilo na společnou hru. Teprve rozložení zodpovědnosti mezi hrací plochu a sedadla, kdy jedna strana má v rukou moc manipulátora a ta druhá zrak, vedlo k výsledkům nepsané dohody – publikum pochopilo, že bez hlasové asistence bude na zemi více střepů než nahoře porcelánu v točivém pohybu. Následovalo sestavování pyramid z pohárů a cihel, míření puškou na nafouknutý balonek a další do detailu „vyhrocené“ nápady. Performance Der Lauf se zařadila mezi festivalové vrcholy zoufale odvážnou snahou o vítězství člověka nad hmotou a gradovala v tak nepředvídatelném sledu (bez nadsázky) šílených akcí, že nevyhnutelně dospěla k prostorové demolici a lidskému vyhoření.

    Hledání lehkosti v manipulaci závažím, rozvíjení partnerství s objektem se stalo pohonem slovenskému umělci Romanu Škadrovi. Ve svém druhém autorském sóle Girevik (první s názvem Absurd Hero uvedl na Letní Letné v roce 2021) upřel pozornost ke kettlebells, původně náčiní užívanému k vážení v zemědělství a později například i jako posilovací pomůcka ve výcviku vojáků. Artista předmět zájmu prezentoval na dřevěné čtvercové ploše takřka badatelským způsobem, s bohatými dovednostmi žongléra postupoval od techniky přes vliv tíhy na kvalitu a rozsah tělesného pohybu po nápaditý obsah a způsob jeho sdělení. V podstatě se s divákem velkoryse dělil o nabyté poznatky. Ve své strukturované práci, která se vyznačovala čistotou a vizuálně působivými obrazy, jako by zobrazoval téma siláků a jejich dráždivého nutkání uchopovat a poměřovat své síly. Svým konáním však nevyhnutelně spěl k vynakládání ještě většího úsilí, aby nakonec dosáhl bodu fyzického zlomu, v němž se konfrontovalo odhodlání s námahou. Roman Škadra předestřel lidský zápas s materií poplatný jakékoli době.

    Osobnost objekt

    Bílé žonglovací míčky se kutálely a létaly nejen v představení Der Lauf, nechyběly ani Filipu Zahradnickému v závěrečné performanci Nothing a zcela zásadně pak souvisely s bubenicko-žonglérským koncertem nazvaným Man Strikes Back. Žonglér Stijn Grupping s pomocí trojrozměrných objektů coby odrazných desek vytvořil jakousi optickou síť drah, po které vždy jeho působením proudily míčky. Pravidelnost odrazů vytvářela rytmické vzorce, které následně podporoval a rozvíjel bubeník Frederik Meulyzer. Přesnost, rychlost a obdivuhodně dokonalou lidskou souhru s objekty následně „narušily“ věci samotné, podivuhodné ozvučené samohyby, do té doby stabilní a statické. K velkému překvapení se začaly samovolně přesouvat, aniž by respektovaly člověkem nastavené úhly potřebné k funkčním trasám míčků. Ožily téměř doslova, když se hudebně rozezněly, a zcela si podmanily jeviště – středový obdélník se dvěma protilehlými diváckými tribunami. Výchozí virtuozita přeťatá technologickými vymoženostmi vnesla do scénického díla další dávku originálních nápadů. Nevyzpytatelné stroje nabudily lidské zdroje hlouběji rozvinout svůj tvůrčí potenciál.

    Téma artisty jako objektu se objevilo v představení Cécile německo-vlámského uskupení Sinking Sideways. Umělec zde stále disponoval svým tělem jako nástrojem výrazu, ale současně neslevoval z jasně daných předmětových limitů. Základem tanečně-akrobatické choreografie se totiž stala kaskáda. Absolventi umělecké školy Codarts Rotterdam se hluboce ponořili do výzkumu tohoto nejprostšího žonglérského triku, aby pro něj nalezli neotřelá pohybová ztvárnění a scénografické řešení (postupně se naklápějící rovinu). Celovečerní nenarativní představení pak působilo jako nekonečná, přesně odpočítávaná smyčka míjejících se těl.

    Xenia Bannuscher, Dries Vanwalle a Raff Pringuet se stali lidskými míčky, obecně objekty uvádějícími samy sebe do rytmicky daného vzorce. Bez ustání kmitali mezi sebou, pohrávali si s kvalitou nášlapu, kontakty, tělesnou artikulací a s načasováním změn, které pak zásadně ovlivňovaly diváckou pozornost. Monotónnost ploch rozpouštělo projevované úsilí, potem mizel z tváří přísně kontrolovaný výraz a za hypnoticky precizním tvarem se znovu objevoval člověk.

    Cirkopolis číslo jedenáct povzbudil svým výběrem kreativně-experimentálních děl nejen věrnou i rozrůstající se diváckou obec, ale také uměleckou komunitu, pro kterou letošní ročník vyslal jasný vzkaz, že tvořivost, pokus, hloubka, technika a svoboda jsou „in“.


    Komentáře k článku: Cirkopolis: Vytěžit dřinu do lehkosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,