Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Svobodomyslné divadlo

    Co také může v divadelním světě znamenat slovo nezávislý, osvětlily čtyři zahraniční produkce festivalu Cirkopolis. Taival, Autour du domaine, Aneckxander a Marée Basse jsou precizně nazkoušené inscenace. Ale jistá míra odchylky, úchylky a svobody je jejich hlavní předností.

    Taival je o bolesti, bláznovství, partnerství a hranicích… FOTO DAVID KONEČNÝ

    Čtvrtý ročník festivalu Cirkopolis nabídl čtyři překvapující a především provokativní zahraniční projekty. Organizátoři (Šárka Maršíková, ředitelka CIRQUEONU, a Petr Boháč, divadelní dramaturg Paláce Akropolis) svou únorovou přehlídku, obohacenou o semináře (například Jak psát o novém cirkuse, který vedl Vladimír Mikulka) nebo o kreativní dílnu (pod vedením Roberta Marga), jejíž výsledek byl prezentován závěrečný večer, označují jako festival nezávislého nového cirkusu. A to slovíčko „nezávislý“ je velice důležité. Struktury, témata, performeři předvedli všechny možnosti svobody.

    Surová krása

    Cirkopolis zahájila 13. února v Paláci Akropolis finská skupina Nuua. Taival je o bolesti, bláznovství, partnerství. Ale také o samotě. O hranici. Na jevišti jsou dva muži a žena (Jouni Ihalainen, Nahuel Desanto, Coline Froidevaux). Popsat, co konají, je trochu šílenství. Co konají, je šílené a zároveň krásně zvrhlé. Muž má trup a ruce pokryté sádrou, pomalu se z krunýře osvobozuje, odhazuje ho (aby ještě několikrát mu i jeho partnerům mohl překážet), chce být nezávislý. Třeba, aby si mohl na obličej připevnit mnoho kolíčků na prádlo. Což, zdá se, diváky bolí mnohem víc než performera. Ale je to také legrační, třeba jeho bujné dřevěné obočí, kterým pomrkává.

    Žena tančí s motorkářskou helmou na hlavě – tančí samozřejmě především na hlavě. Ženské tělo a hlava mimozemšťana jsou v pozoruhodném napětí. Je to trochu zvrácená symbióza. (Což evokuje poslední inscenaci Spitfire Company a Orchestru Berg Constellations I. Before I Say Yes, kde jsou helmy také výrazným předmětem, rekvizitou i „tělem“ tanečníků. I když méně zběsilými.)

    Muž, žena a muž se vodí jako psíci na vodítku. Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda jiného? Muž žongluje, ale nad propastí, nejde zde o přesnost, ale o překonávání. Sebe – to je totiž naše největší překážka.

    Autour du domaine je spojení poezie, přírody a lana FOTO DAVID KONEČNÝ

    Marée Basse vám prozradí, jak ti krásní a mladí akrobaté skončí FOTO DAVID KONEČNÝ

    Šerosvit dvou ženských těl

    Autour du domaine je spojení poezie (inscenace je inspirována knihou Du Domaine francouzského básníka Eugèna Guillevice, ale poetické jsou také hudba a zejména svícení) a lana. Dvě ženy, uvězněné v temnotě či šeru, hledají světlo. Balancují na laně, překračují ho, visí na něm jako dva netopýři a čekají. A kráčí.

    Vynikají především krásná ženská těla akrobatek Marion Collé a Chloé Moura. Září do temnoty. V průběhu představení jsou pouštěny černobílé „přírodní“ projekce a zvuky, ale stěžejní je ten lehký balanc na hranici. A touha diváků zahlédnout v temnotě divadla Ponec více. Také se vydat na pouť za světlem.

    Obnaženost a nahota

    Jaké hranice překonává sólo Belgičana Alexandra Vantournhouta? Aneckxander je o obnažení. A předsudcích. Tanečník je nahý, což zprvu může šokovat (především, když během stojek a jiných akrobatických kousků ukáže opravdu každý kus těla), ale postupně si na jeho tělo zvyknete. Dívat se jinam stejně nemůžete, nic jiného k vidění není!

    Zdeněk Hořínek s oblibou říkal: i nahota je kostým. V tomto případě ale spíš platí, že tělo je jen nástroj, kterým umělec sděluje. Jsou to kosti a svaly, nic víc. A ty občas zahalí do boxerských rukavic, koturn nebo alžbětinského límce. Pravých to kostýmů.

    Nahota zde nemá šokovat, má ukázat přirozenost. Vantournhout „vypráví“ o svém těle a také o životě, který je trapný a smutný, aby se vzápětí stal humorným a šťastným. Tanečník ze svého těla vytvořil sochu či loutku, kterou ovládá, aby sdělil to nejosobnější.

    Takhle všichni skončíte!

    Francouzská inscenace Marée Basse vám prozradí, jak ti krásní a mladí akrobaté, tanečníci a performeři skončí. Benjamin De Matteis a Mickaël Le Guen představují vysloužilé estrádní umělce. Jako by je napsal Beckett. Sedí a pijí červené víno. Kutí (v českém, infantilním kontextu se vám vybaví Pat a Mat) a vzpomínají, občas se odhodlají k aktivitě, která je únavná a zbytečná. A příjemně trapná!

    Jsou nemotorní jako po ránu s kocovinou (vytáhnout jablko ze zavěšeného sáčku trvá dlouhé minuty). Je to ale spíš kocovina ze života. Není ovšem truchlivá a žalostná. Vždyť je naplněna absurdními činnostmi, drobnými radostmi, odchylkami a legráckami.

    Když už konečně dojde na předvedení jejich skvostných akrobatických čísel (vrhání nožů, párová akrobacie), nejste zklamaní. Ještě něco dovedností v nich zůstalo. A navíc vám poradí: když si uvědomíte své slabosti a nedostatečnosti, jste svobodní.

    Termín nový cirkus se už u nás zažil. Cirkopolis letos ukázal nový nový cirkus (divadlo). A českému publiku představil projekty, které se – naštěstí – potácely od zdi ke zdi. Byly hravé, vtipné, temné, poetické. Byly na hraně a o hranici, kterou je dobré překročit.


    Komentáře k článku: Svobodomyslné divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,