Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chvála svitu Petrolejových lamp

    Jest nesmírně potěšitelné, když se v divadelně značně neradostných časech, kdy se brutálně setmělo nad ústeckým Činoherním studiem, rozpadající se správní rada hrozí destabilizací Klicperova divadla v Hradci Králové a řada dalších divadelních subjektů bojuje o důstojnou existenci, posmutnělý divák setká s inscenací, jež je jednoduše krásná.

    FOTO TOMÁŠ RUTA

    Sylvie Krupanská a Lukáš Melník jako Štěpka Kiliánová a Pavel Malina FOTO TOMÁŠ RUTA

    Nejnovější přírůstek do aktuální dramaturgie ostravského Divadla Petra Bezruče k těmto vzácným zázrakům bezesporu patří. Petrolejové lampy v režii Martina Františáka jsou světlem, které zahání temnotu. Františák režíruje scénickou adaptaci Havlíčkova Opusu magnum  s obvyklou empatií pro osudová dramata i jistotou protřelého karetního mistra, jenž si je dobře vědom, že ve svých pěstěných pazourech třímá ty nejsilnější trumfy. Román Jaroslava Havlíčka byl v důsledné dramatizaci Martina Velíška a Ivana Rajmonta, jež byla původně připravena pro Rajmontovu úspěšnou inscenaci v Klicperově divadle (premiéra 22. 9. 2006, derniéra 2013, 110 repríz, pozn. aut.), transformován do podoby strhujícího dramatu, který zcela naplňuje komplexní potřeby moderního divadla.

    Výprava pravidelného Františákova spolupracovníka Marka Cpina přesně evokuje přelom 19. a 20. století – naštěstí však beze stopy iritující přílišné popisnosti. Rakousko-uherská nostalgie klobouků, licousů a rób si v inscenaci podává štafetu s narůstající hektičností nového století, kdy tajuplné světlo titulní propriety hrozí brzy vystřídat sterilní produkce Goebelova a Edisonova vynálezu. Ve výtvarné koncepci je důraz kladen především na atmosféru a detail, opomenuty nejsou ani spirituální a spiritistické podtexty Havlíčkova díla.

    FOTO TOMÁŠ RUTA

    Balón odnáší Štěpčiny iluze… FOTO TOMÁŠ RUTA

    Pro Františákovu režijní tvorbu jsou pak typicky akcentovány momenty rituální – zde především na pohled kontrastní, ve významu však dokonale spřízněné, scény pohřbů a svatby. Důkazem pečlivé prokomponovanosti dramaturgicko-režijní koncepce s vizuálem inscenačního projektu budiž dva zdánlivé detaily – scéna s balónem, jenž odnáší Štěpčiny iluze a přání, a přímá citace legendárního Munchova obrazu Výkřik ve scénách, kdy se choroba Pavla Maliny chopila otěží.

    Stejně dokonale pak do pekelně promazaného soukolí Petrolejových lamp zapadá scénická hudba Nikose Engonidise – coby další ze stavebních kamenů nezpochybnitelného úspěchu uměleckých snah o plnokrevné jevištní oživení Havlíčkem brilantně narýsovaného mikrokosmu, v němž o sebe se drsně dřou fikční prostory podkrkonošské Jilemnice a Vejrychovského gruntu.

    FOTO TOMÁŠ RUTA

    Přímá citace legendárního Munchova obrazu Výkřik ve scénách, kdy se choroba Pavla Maliny naplno chopila otěží. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Snahy inscenátorů by ovšem nikdy nemohly dojít adekvátního naplnění bez účasti výborně připraveného a náležitě kompaktního hereckého ansámblu. Po poněkud rozpačitém hereckém výkonu v titulní roli Krále Leara se do parádní herecké formy opět dostává Norbert Lichý, jenž obdařil postavu starého Kiliána přesnou kombinací maloměstského furiantství, opatrně skrývané lásky manžela a otce i sílícího strachu z blížící se smrti. Protipolém Lichého variace na téma lev za zenitem je skepsí uondané stáří starého Maliny v sugestivní interpretaci hostujícího Karla Čepka, jenž zároveň vytváří neokázale dojemnou připomínku nejen slavné filmové adaptace Juraje Herze, v níž v roli Pavla Maliny exceloval jeho starší bratr, ale především odkaz k počátkům profesionální herecké kariéry Petra Čepka, které jsou neodmyslitelně spojeny právě s Divadlem Petra Bezruče. Kde jeden z bratrů svou koketérii s jevištěm začínal, druhý se pomalu loučí, a to s grácií. V hereckých partech matek Kiliánové a Traklové se svým vysokým standardem prezentují Kateřina Krejčí a Marcela Čapková, vedle kterých se neztrácí ani místní omladina – zejména Ondřeji Brettovi se vyvedla zdařilá kombinace maloměstského floutka a čertovského kopýtka, Josef Jelínek pak přesně vystihl existenci trpěného bastarda, jehož mnohokrát společností pochroumané sebevědomí nemůže napravit ani protekcí získaný prestižní flek.

    Velkou chybou by rozhodně bylo ve výčtu nezmínit výkony Markéty Harokové, jež i na malém prostoru dokázala v několika ostrých konturách, navíc takřka s absencí verbálních projevů, vykreslit dilema služky Karly.  Dušan Urban obdařil postavu Jana Maliny ml. přesně vybalancovanou symbiózou selského rozumu a příkořími zjitřené emocionality. Posouvá tak intenzitu původně civilního bratrského konfliktu až k paralele s kain-abelovskými archetypy.

    Finálními aspekty, jež definitivně posouvají úroveň ostravských Petrolejových lamp z precizního řemesla do kategorie inscenace roku, jsou herecké výkony Sylvie Krupanské a Lukáše Melníka v ústředních partech Štěpky Kiliánové a Pavla Maliny. Krupanská je přesvědčivá v tragi-groteskním střídání poloh i postupném přerodu z naivní, přesto však emancipované, městské dívky s uměleckými ambicemi v silnou ženu. Lukáš Melník měl v úloze syfilidou zasaženého oficíra možná ještě těžší pozici, ztvárnění jeho charakteru je totiž na rozdíl od postavy Štěpky, kde je prostor pro interpretaci nepoměrně větší, limitováno řadou vnějších znaků – kostýmem důstojníka počínaje, přes nutnou přítomnost štramáckého kníru a průvodními znaky zákeřné pohlavní choroby konče. Melníkův Pavel Malina však rychle dává zapomenout na čepkovské stigma a stává se jasnou, sebevědomou a dokonale přesvědčivou zprávou o herci na vrcholu tvůrčích sil.

    Petrolejové lampy jsou jednoznačným uměleckým úspěchem a inscenací, které je nutno přát dlouholetou jevištní existenci.

    Divadlo Petra Bezruče – Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy. Režie Martin Františák, dramatizace Martin Velíšek a Ivan Rajmont, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Daniela Jirmanová. Premiéra 28. února 2014.


    Komentáře k článku: Chvála svitu Petrolejových lamp

    1. JIŘÍ ORT

      Profilový obrázek

      Dovoluji si
      připojit nedivadelní poznámku: ani Goebel, ani Edison žárovku nevynalezli. Zájemce o téma – hlavně první žárovky v divadlech od roku 1881 – odkazujui na mou knížečku Budiž světlo žárové, nakl. Doplněk, vydanou ke 125. výročí otevření Mahenky v Brně.
      Jiří Ort

      07.03.2014 (8.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,