Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 7)

    Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.

    Přijít na kloub smyslu Jiráskova Hronova není snadné ani za slunného počasí. Náhodný návštěvník by se mohl třebas podivovat i nad tím, že na tvorbě nejedné inscenace, která se programu účastní, se podílejí i ti, které zvyk a tradice velí nazývat profesionály. Obecně řečeno – je-li tedy profesionálem ten, kdo se živí svou profesí, pak amatér je ten, který to, co dělá, vykonává z obliby dané činnosti.

    Najdou se zajisté hlasy, že takováto spolupráce mezi oběma světy jde na úkor skutečné podstaty amatérského a ochotnického divadla a že inscenace (s „profesionální výpomocí“) jsou (či musí být) přece od přírody kvalitnější než tvorba ryze amatérská a ochotnická. Na jednom pódiu se tak mnohdy v jedné inscenaci setkávají ti, kteří mají nemalé zkušenosti s hraním v profesionálních divadlech, s těmi, kdo světla ramp nemají jako zdroj své obživy. Jindy pak skupina ryzích neškolených amatérů pracuje a zkouší pod vedením profesionálního režiséra, scénu občas navrhne profesionální scénograf, vedoucí některých souborů zase mohou mít bohaté scénáristické a dramaturgické zkušenosti z profesionální sféry. Právě takovéto sdílení (o němž tu už ostatně byla řeč v jednom z předchozích dílů našeho vyprávění) však výrazně přispívá světu amatérského divadla. A zdaleka neplatí to, že onen takzvaný „profesionál“ musí být ten nejlepší a zcela jedinečný. Mnohdy divák nemá ani šanci poznat, kdo je amatér a kdo profík. Takováto kategorizace totiž, zdá se, pro tuzemský svět amatérského divadla zdaleka neplatí. A velcí herci spolupracovali s českým ochotnickým světem již před drahnými desítkami let. Řečeno slovy (amatérů) z řad Divadla Járy Cimrmana: „…kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.“

    Z pohádky…

    Série čtvrtečních představení přinesla jak pokračování včera započaté série druhové rozmanitosti, tak setkání se scénickými tvary velmi rozličných podob. Odpolední směs pětice Pohádek do kapsy pražského Ty-já-tru nejprve přinesla zábavnou podívanou na hru s několika více či méně známými pohádkami (přiznávám, že tu o princezně na hrášku jsem už poněkud ve své paměti odsunul do pozadí), které dětem (tedy publiku) vypráví pět herců oděných do půvabně barevných kostýmů na pozadí naddimenzované dekorace babičky (ba Babičky). Čistá, vizuálně poutavá a až televizně učesaná jevištní hra s pohádkami rozhodně baví děti i dospělé. Možná ale poodhaluje skutečnost, že pohádka již není vždy tím, v co tvůrci představení pro děti věří a že rozehrávání motivů z pohádek v lákavé ambaláži je signifikantním příznakem naší současnosti. Leč zábava se konala a přemýšlení nebylo příliš zapotřebí.

    …do Slovakorsag

    Odpočinout si diváci naopak příliš nemohli (nebo možná lépe řečeno nedokázali) na slovenském představení inscenace hry Miloše Karáska Perón hraném v maďarštině. Absurdně laděná hříčka s post-existenciální tématikou volně navazuje na godotovské čekání a rozehrává je. Samotná hra (dosud na Slovensku uvedená rusínským a nyní maďarským divadelním souborem) s provokativní nadsázkou přináší úvahy o post-moderní nudě a neporozumění. V maďarsky mluvené inscenaci se scénickými poznámkami po slovensky sdělovanými hlasem shůry jako by se toto téma fyzicky (může-li se tedy jazyk projevovat fyzicky) zhmotnilo především v neustále opakovaných a připomínaných poznámkách vybízející diváky k úvahám nad tím, zda nemohli (či snad i nechtěli) svůj čas věnovaný pobytu na tomto představení, raději zaplnit něčím jiným a někde jinde. Publikum, které ve své většině nevládne ugrofinskými jazyky mohlo tyto provokativní komentáře chápat a vnímat jako zcela absurdní. Leč takový Karáskův Perón je a jeho provedení souborem z Lučence lze díky scénické koncepci a hereckému provedení bedlivě sledovat i bez náležitého jazykového vybavení.

    Trocha barokního post-mixu

    V posledních letech pravidelným hostem na hronovském festivalu jsou Geisslers Hofcomedianten z Kuksu. Amatéři, kteří také mají ve svých řadách tu a tam nějakého profíka. Tato jejich amatérská aktivita je však profesionální především soustavnou aktivitou a zájmem (amatérstvím, tedy oblibou) o vše barokní a především pak o to, co je spojeno s jejich domovským Kuksem.  Jejich tvůrčí metoda zůstává stále totožná. Z archivních materiálů, ať už nově nalezených libret, rekonstruovaných životních osudů či dalších historických pramenů si vyberou jedno téma, které pak zpravidla propojí s vlastním autorským příběhem, namnoze současným a před diváky předkládají post-moderně barokní tvar, který nabízí rozmanité perspektivy pohledu na zdrojové téma. Geisslers jsou zábavní, technicky zdatní, umějí zpívat, výtečně pracují s prostorem a výtvarným řešením. Prokousat se však množstvím podmanivých obrazů a výstupů k podstatě a esenci samotného příběhu (a tématu), které stojí za tím vším, není vůbec snadné. Přesto však i jejich (svým způsobem) site-specific moralita Fitzli Putzli hraná před, za, v, na a okolo bílé dodávky s andílkem namalovaným na karoserii, dokáže potěšit. Ostatně příběh o tom, jak hrabě Špork za vydatné pomoci tajemného právnického ďáblíka do pekla přišel, vnáší do barokní historie téma veskrze současné a naléhavé. Koho dnes vlastně zajímá umění? Kdo je vůbec ochoten podporovat tvůrce a umělce? A má ten, kdo má prostředky, podporovat něco tak pofidérního, jako je umělecká tvorba? A není náhodou mecenáš sprosté slovo?

    Přijeli naháči!

    Velká očekávání a nemalá překvapení. I to jsou možné charakteristiky Jiráskova Hronova. Ve festivalovém zpravodaji se už předem objevila informace, že v představení souboru Frei Körper Kultur Wir tanzen konzetriert! vystupují nazí herci. Marketingově by bylo možno tuto drobnou poznámku jen a jen pochválit. Ačkoli zájem podobného druhu s sebou nese i značná očekávání a každý z návštěvníků festivalu si díky tomuto oznámení může již předem začít vytvářet svůj postoj k „těm naháčům“, jak bylo ostatně možno nejednou na různých místech zaslechnout. V sále Sokolovny (ano, opět tam v onom kopci, k němuž vedou nedlouhé, leč poměrně prudké schody, které zapříčiní zadýchání a zvýšení tepové frekvence mnohých diváků ještě před začátkem představení) se festivaloví diváci potkali s jevištním tvarem, k němuž budou mnozí z nich ještě dlouho hledat cestu a otevírat brány svému poznání. Co si počít s tím, když hodinu sledují skupinu lidí, kteří se postupně svléknou, běhají po prostoru, narážejí do sebe, až do praští, polévají se vodou, kloužou po kalužích vody, nechají si na tělo promítat další (svá) nahá těla a občas je k tomu slyšet ne vždy příjemná hudba či zvuky…

    Jsem přesvědčen, že mnozí s radostí vzpomínali na výrazový tanec, kterému sice také nerozuměli, ale byl alespoň takový nějaký milý… To, s čím Frei Körper Kultur (a především pak pánové Mocek a Hofman) přicházejí do divadelního světa, je zcela z jiného soudku. Jejich záměrem není (jen tak zbůhdarma) provokovat, jejich záměrem není ani krásně, esteticky ladně ukazovat pohyb lidského těla. Nemají potřebu na scéně hovořit slovy, stačí jim tělo a také (což není možno ponechat stranou) trocha nových médií – v tomto případě videoprojekce, která se stává nedílnou a homogenní součástí scénického tvaru. Fyzické divadlo, které na JH k jeho osmdesátinám dorazilo, není lehkovážná zábava, ani podvratná provokace. Jejich mottem by mohlo být: netančíme nazí proto, abychom provokovali; tančíme nazí proto, že je to normální. Nahé tělo v jejich podání není objektem erotické touhy, tělo je zde nutně vnímáno jako materiál, objekt, který je s člověkem jaksi neoddělitelně spjat. Wir tanzen konzetriert! navíc není inscenací v pravém smyslu slova – je to vize, koncept, rozehrávané téma, které se průběžně v jednotlivých inscenacích značně proměňuje (jiné projekce, jiná hudba, jiná skladba i množství performerů v prostoru).

    Letošní ročník JH tak získal svůj skandální rozměr. Naše smysly a vnímání otupené už poměrně dlouhým a lehce monotónním festivalovým přebýváním se tak mohly zjitřit. Diváctvem JH bylo rázně zatřepáno a snad mohly být i aktivizovány jeho smysly. Divadlo totiž občas potřebuje aktivního diváka. Ostříleného profesionála s duší amatéra. A na mysl se vkrádá podvratná otázka – jest publikum JH publikem amatérským či profesionálním?


    Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 7)

    1. Peter Páluš

      Profilový obrázek

      ad poslední otázka: kolik členů publika dostává za koukání zaplaceno? 😉

      06.08.2010 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,