Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 3)

     Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.

     Neděle, prvního srpna. Příjemný letní den. Pro místní navíc den, v němž místní studenti hotelové školy a provozovatelé řemesel spřízněných se svatým Vavřincem (tedy pekaři, cukráři a spol.) kráčejí průvodem s dechovou hudbou do místního parku, kde pokračují v tradiční lidové veselici s programem pro děti i dospělé. Město Hronov svůj festival zná a rádo se jím baví. Ostatně i ti, kdo v Hronově nejsou přítomni, mohou nahlédnout do dění na hronovském náměstí prostřednictvím webové kamery umístěné na jednom z domů naproti Jiráskovu divadlu. Vřele doporučuji v pravidelných intervalech aktualizované obrazy z hronovského života, na nichž je možno sledovat, že místní život v tomto čase vskutku neumdlévá.

     Dokud se tančí, ještě se neumřelo

     Nedělní programová nabídka byla umírněnější, autor těchto příspěvků zhlédl pouhé dva divadelní kousky, ačkoli jeden z nich sestával dokonce ze čtyř inscenací drobnějších. Tento složený programový blok (blok, nikoli blog!) tvořila čtveřice představení, která lze souhrnně označit jako taneční. I když… Tanec a divadlo, tyto dva spřízněné pojmy dokáží vyvolávat stále znovu a znovu ostré debaty. Tanečníci budou ochotně tvrdit, že tanec není tak úplně divadlo a že se jedná o samostatnou uměleckou oblast, divadelníci zase mnohdy budou tanec považovat za přirozenou součást scénických tvarů. Tanec potřebuje divadlo a divadlo se bez tance také neobejde. Nicméně divák odchovaný jedním či druhým není vždy naladěn na opačný pól vnímání. Tanec zpravidla vyžaduje lyrické, emotivně laděné vnímání, divadlo obvykle vypráví příběhy. Ačkoli, jak laskavý čtenář přirozeně tuší, ani jedno, ani druhé neplatí absolutně, ba naopak porušování těchto principů patří k pozitivním atributům divadelního vývoje a takto narušené a rozrušované artefakty patří nezřídka k vrcholným uměleckým počinům.

     S tancem na Jiráskově Hronově je ale jistá potíž. Ne že by neměl své zastánce a oddané publikum, nicméně na letošních předvedených exemplářích toho, co tanečníci zřejmě považují za vrcholná dílka svého snažení, lze konstatovat značné neduhy, nedostatky a omezení. Publikum mohlo zhlédnout jak hravé taneční obrazy (dokonce se jedno z představení takto jmenovalo – Obrazy), které působily právě svou formální hravostí a absencí narativního prvku, tak ale i pokusy o pohybovo-tanečně laděná představení s konkrétním tématem – ať už jím bylo naivní a v mnoha ohledech banálně vymyšlené i vystavěné vyprávění o osudech památky zvané Karlův most (které si přesto získalo nějakým, pro mě stále záhadným způsobem přízeň mladého obecenstva) či ilustrativní variace na slovníková hesla obsahující hláskovou skupinu Mol. Do čtveřice všeho dobrého pak tři dívky, které vykazovaly jistou pohybovou vyzrálost, předvedly Syndrom neklidných nohou. A dokud nepřesáhly rámec nevinného pohrávání si s možnostmi poskoků a podupávání, působilo jejich scénické počínání velmi sympaticky. Celé dohromady to však netrvalo více než hodinu. Tanečníci jsou v tomto směru vskutku „users friendly“. Dlouhá představení na festivalové diváky ještě teprve čekají.

     O snech, sestře a nalézání

     Tančilo se však také ve večerním představení inscenace současné české hry autora Vladimíra Fekara Sestra. (pozn. aut.: říkám-li večerní představení, pak je to pouhé upřesnění času, v němž jsem představení měl možnost zhlédnout; vzhledem k omezené kapacitě sálů a velkému množství diváků se festivalové inscenace totiž hrají zpravidla několikrát, v tomto konkrétním případě dokonce i čtyřikrát) Sestra je příběhem dospívajícího mladíka Svena, který se snaží dopátrat u rodičů pravdy o své mrtvé sestře a najít skrze doplnění svého chybějícího ženského já sebe celého. Samotný text je exkurzem do hlubinné psychologie, šátrá v lidském (dospívajícím) podvědomí a podobně niterných sférách lidského bytí. Plzeňská inscenace režisérky Hany Frankové se pak prostými a nekomplikovanými prostředky snaží vyprávět (ano, slovo a promluva samotná hrají velkou roli) příběh, v němž se prolíná reálné s myšleným.

     V kontextu odpoledního tanečního bloku si na závěr nemohu odpustit poznámku k tanci. Inscenací Sestry se prolíná tanec jako znak setkání, sblížení, ba snad i možného porozumění. Finální tango, v němž je dravá a vášnivá esence tohoto tance inteligentně nahrazena pomalým tempem, které však neubírá tanci na emocích, bylo v mnoha ohledech technicky nejlepším tanečním výkonem celého dne. To jsou paradoxy!

     Jiráskův Hronov je místem setkávání. V divadelních sálech, na cestách mezi nimi, v parku, na náměstí. Divadlo je setkání. A každý z návštěvníků vidí Hronov jinak, každý si žije ten svůj Hronov. Někdo zpívá, jiný hraje, ostatní možná tančí. Od pondělí začne v Hronově všední, pracovní (byť stále prázdninový) život. Festival ale svůj běh nemění. Sledujte proto pohyb na hronovském náměstí. Webová kamera města Hronova je tu pro vás.


    Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 3)

    1. Peter Páluš

      Profilový obrázek

      skvělé deníky! co takhle postnout link na tu kameru, když už se o ní tolik mluví?

      02.08.2010 (20.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      http://www.mestohronov.cz/webova-kamera

      02.08.2010 (20.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Michal Kotrouš

      Profilový obrázek

      Díky za přehledné povídání o městě vzdáleném!

      03.08.2010 (13.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,