Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika

Cestovat může každý…?

Zoufalství na dálnici. Sedíte a brečíte, vyprávějí manželé o nocích v Polsku…

Vzpomínám si, jak v létě před čtyřmi roky obletěl česká média příběh rodiny ze vsi na Náchodsku, která se přes nulové zkušenosti, mizivé finanční rezervy a ve voze pochybného stavu vydala k polskému moři. Neuvěřitelný příběh postupně gradoval, jak se vinou nešťastných okolností, smůly a – přiznejme si – vlastní neschopnosti rodina zaplétala do čím dál větších komplikací. Nakonec výprava ztroskotala na jednom dálničním odpočívadle, zcela bez nápadu, jak svízelnou situaci vyřešit. Nebýt dobrotivého Poláka, který jel zrovna kolem, asi by to celé mohlo skončit dost špatně.

Tenhle příběh mne dodnes dráždí svou nejednoznačností. Mám právo se smát sociálně slabé rodině a především rodičům, kteří svým dětem chtěli alespoň jednou za život dopřát dovolenou u moře, aby se jim spolužáci nesmáli? Je tahle bizarní expedice příkladem střemhlavé husitské odvahy, nebo ukázkou do nebe volajícího diletantství?

Když inscenace Hanzelkazikmund (zde jsou lvi), druhá premiéra Činoherní studia Ústí nad Labem letošní sezony, slibovala v anotaci komedii o těch, kteří by si přáli jezdit po světě jako legendární H+Z, ale zjišťují, že si sami nedokážou ani pořádně zabalit, zaradoval jsem se. Téma českého cestovatelství, spojeného na jedné straně s průkopnictvím, kuráží a překvapujícími fyzickými výkony a na straně druhé s žabkami v Tatrách a řízky v chlebech, se mi zdálo jako ideální, navíc výborně korespondující s mottem sezony ČS Ústí (Zvědavost vůbec dominuje).

Inscenace režiséra Adama Svozila a dramaturgyně Kateřiny Součkové za vidění stojí. Jen se obávám, že v některých aspektech zůstala na půli cesty.

Při příchodu diváků do hlediště jsou v dolní části jeho elevace rozsazeni účinkující (Andrea Berecková, Petr Uhlík, Klára Suchá, Jan Hušek a Adam Ernest) v retro županech, listují si cestopisnými knihami, a jakmile se obecenstvo usadí, začnou důležitě rozvažovat, kolik čeho si budou muset vzít na několikaletou cestu. Už zde zaujme Adam Ernest coby rtuťovitý rozumbrada, který je sice stejně nezkušený jako ostatní, ovšem o to sebevědoměji hodnotí jejich návrhy, aniž by s nějakým podstatnějším sám přispěchal.

V dalších minutách se ukáže, že pod župany mají všichni účinkující uniformní cestovatelskou košili a kraťasy. Ve stopách Hanzelky a Zikmunda se totiž vždy dva (či dvě) z nich mění v jakási alter ega slavných cestovatelů – stačí, aby si předali tropické přilby. Mimochodem, pod jejich krempami jsou důmyslně skryté mikroporty umožňující hercům a herečkám civilní projev i přes zvukový podkres. WANNABE Cestovatelé, jak jsou v inscenaci všichni aktéři označeni, se tak po vzoru dua H+Z vydávají do pouště, na Kilimandžáro i do pralesa. Ke změnám prostředí režisér využívá atypicky tvarované podsady, s nimiž dva kulisáci ve vybraných momentech různě manipulují, barevné svícení či zvukovou stopu, často originálně – jakoby rozhlasovými či filmovými ruchy – vytvářenou samotnými účinkujícími. Například šoupáním bot po různých typech povrchů či zvuky přesýpaných kamenů v pytli.

Avizovaná komedie paradoxně nejlépe fungovala ve vážnějších chvílích. Obzvlášť naléhavě bylo vystavěno lavírování dua H+Z (v tomto případě v podání Jana Huška a Adama Ernesta) mezi novým, komunistickým režimem a vzpomínkami na demokratickou první republiku. Stejně tak působivé bylo i „zfotrovatění“ obou kamarádů na začátku druhé poloviny inscenace, kdy si místo reportování o exotických zvířatech najednou psali dopisy o tom, co zrovna na chalupě zasadili a jak těžké bylo probourat stoupačky.

S komickými prvky představení jsem se většinou bohužel příliš nepotkal. Princip cestování-necestování mi trochu připomínal legendární pábitelskou Poslední leč, ovšem oproti strhujícímu grotesknímu výkonu Boleslava Polívky a Jiřího Pechy zůstali ústečtí herci pouze u klopotného lezení přes zmíněné podsady, tu a tam přestavovanými zachmuřenými kulisáky. Vyloženě ubíjející pak byla do omrzení opakovaná metafora s psacími stroji, které měly symbolizovat poruchová vozidla Hanzelky a Zikmunda. Byť i v komické rovině se občas zadařilo – třeba když se Petr Uhlík a Jan Hušek pustili do rekonstrukce možné vzájemné náklonnosti legendárních cestovatelů a Adam Ernest, v tu chvíli „cestovatel gaučový“, na to odpověděl nádherně hysterickým „pánbíčkářským“ výstupem.

Inscenátoři se svým nejednoznačným postojem k vytčenému tématu dostali do problému, jak příběh pěti WANNABE Cestovatelů uzavřít. Svozil a Součková se rozhodli dojít až k pádu železné opony – a s ním spojené nabyté svobodě cestovat. Pozvali část diváků do skladiště za zadní stěnou jeviště a rozpustilou interaktivní scénu po chvíli obrátili v apel namířený proti současnému overturismu. Vlastně to dává smysl. Jen to – po pečlivě budované stylizaci do let 1940 – 1965 (tedy do doby cest H+Z) – působí nepřípadně našroubovaným dojmem. Jako by si tvůrčí tým nevěděl rady s prvotně promyšlenými konfrontacemi „gaučáků“ s dobrodruhy, skoro úplně tuto tematickou linku ve druhé polovině představení opouští a ke konci – možná nadbytečně – moralizuje.

A tak inscenace vyvolává ve mně rozpaky. Podobně jako patálie české rodinky v Polsku. Máme se z pozice těch, kteří jsou – slovy Karla Schwarzenberga – „v Evropě jako doma“, smát těm, co si neumějí ani zabalit? Je Svozilova a Součkové inscenace vlastně vůbec komedie? Z Polska, Afriky ani Ústí nepřichází jasná odpověď.

Aspoň máme o čem přemýšlet.

Činoherní studio Ústí nad Labem – Kateřina Součková a Adam Svozil: Hanzelkazikmund (zde jsou lvi). Režie Adam Svozil, dramaturgie Kateřina Součková, výprava Anna Brotánková, hudba Ian Mikyska. Premiéra 27. ledna 2023. Psáno z 2. reprízy 1. února 2023.

• Autor: Vojtěch Voska
• Publikováno: 6. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cestovat může každý…?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ