Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 5)

    Včera skončil 21. ročník zlínského festivalu Setkání/Stretnutie. Na mém programu byly dvě slovenské inscenace – Panikári z Nitry a Labyrinty a raje Jána Amosa z Bratislavy. Nadšen jsem ovšem nebyl…

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Hra o mužích, kteří vůbec nejsou na pokraji zhroucení, naopak plni svalnatých řečí, je myšlena, psána a hrána pro ženy FOTO ARCHIV DIVADLA

    Mika Myllyaho: Panikári, Divadlo Andreja Bagára Nitra 

    Kdo zná finské komedie, byl před Panikáři varován předem. Jejich humor je silně geograficky podmíněn. Když jsem si přečetl v programu, že hra o mužích na pokraji nervového zhroucení je zábavnou nenáročnou komedií, zdálo se mi, že mne už nemůže nic zaskočit. Za jisté jsem považoval, že to nebude horší než ostravský Deník mého otce. Mýlil jsem se, Panikáři překonali všechna očekávání. Říci o nich, že je to nenáročná komedie – to snad už není ani eufemismus. Panikáři jsou velmi velmi velmi nenáročná komedie. Tento finský sitkom počítá s divákem, který zvládne sledovat pouze nováckou Hospodu.

    Hra o mužích, kteří vůbec nejsou na pokraji zhroucení, naopak plni svalnatých řečí, je myšlena, psána a hrána pro ženy. Chytrý kalkul. Ženská hrdla se po celé dvě hodiny zajíkají, kvičí a řičí smíchy. Muži se zato nesmějí vůbec – nezaslechl jsem jediný smích pocházející z mužského hrdla. Některé, nepochybně třeskutě vtipné repliky zaníkají v salvách smíchu. Ale tato hra není postavena na slovech. Tři kamarádi řeší v bytě jednoho z nich vzájemně své problémy a jejich představitelé, tři šikovní, dobře urostlí mladí muži se promenují po scéně v lepším případě ve spodkách, po přestávce dojde, za pištění žen, k obávanému striptýzu. Jeden z nich, neurotický typ, se stále zavírá na záchodě, takže je logické, že se intenzivně řeší fekální problémy. Věty jako: Nesnesiem tie brzdne dráhy hoven na porcelánu, pred tým než rozkvetou v prekrásnou hnedou liliu, patří k těm cudnějším.

    Nejhorší věc, co jsem na divadle kdy viděl, dětská představení Strýčka Jedličky nevyjímaje.

    abyrinty a raje Jána Amosa Na fotografii: Monika Horváthová, Milan Ondrík, Martin Huba, Ondrej Kovaľ, Jozef Vajda, Martin Varínsky FOTO Collavino

    Labyrinty a raje Jána Amosa – Monika Horváthová, Milan Ondrík, Martin Huba, Ondrej Kovaľ, Jozef Vajda, Martin Varínsky
    FOTO Collavino

    Daniel Majling: Labyrinty a raje Jána Amosa, Slovenské národné divadlo Bratislava 

    Na jatkách poroučejí řeznící, a ne filosofové. A dějiny jsou jatka. Tuto větu dva kabaretiéři provázející příběhem vtloukají svému publiku tvrdošíjně a polopaticky po celý večer do hlavy, jako by toto mirákulum o J. A. K. hráli pro zvláštní školy.

    Daniel Majling si předsevzal úkol v zásadě nesplnitelný: vměstnat na jeviště Evropy, jejíž dějiny právě prožívají své nejbestiálnější období, životní osudy českého exulanta stíhaného Jóbovými ranami. Snaha zabránit tomu, abychom si nepřipadali jako na povinném školním představení je alespoň v prvé polovině jasně patrná, boj je to však marný. Po přestávce již historická deskriptivnost utlačuje dramatický dialog do té míry, že se divadlo proměňuje v rukojeť povinné četby. Didaktické orgie vrcholí v závěrečné přednášce Komenského o jakési, silně updatované filosofii dějin: Skôr možno ospravedlniť tých, ktorí sa bodajú a režú pre vieru, pretože bojujú aspoň pre myšlienku, i keď chybnú. Ale ak je príčinou vašej vojny iba to, kto uchváti zámorské trhy, potom je to ešte odpornejšie, pretože sa dva národy na takej vysokej úrovni vraždia pre smeti. Chamtivosť je posadnutosť a každý čin, z nej vychádzajúci, je dielom šialenstva. Syn Boží nemal žiaden majetok!

    Režijní bezradnost prozrazují některé scény po přestávce (prvá půle je lepší), nejvíce svatba Zigmunda Rákocziho, která vyzněla velmi podivně a rozpačitě. Velkým problémem je i přemíra epičnosti, ztělesňovaná dvěma kabaretiry, snažícími se pomrkávat do publika a dodávat mu nezbytné historické minimum. Drama je tu definitivně vyprovázeno ze scény a nahrazováno osvětovým školením s nepříjemně apelativním rozměrem. Martin Huba dělal co mohl, a nebylo toho málo, ale jeho zrálý herecký projev fungoval ve špatně založeném systému. Divadlo musí diváka vtahovat do děje, a ne mu o něm vyprávět.

    Na fotografii Martin Huba FOTO Collavino

    Martin Huba jako Ján Amos Komenský
    FOTO Collavino

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 1)

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 2)

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 3)

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 4)


    Komentáře k článku: Česko-slovenské záseky 2016 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,