Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 3)

    Setkani-poster-cas1r851991

    ///

    Něco tu prostě chybí. FOTO archiv DFXŠ Liberec

    Ve scénickém tvaru převládá didaktismus, tezovitost, jednobarevnost. FOTO archiv DFXŠ Liberec

    Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty, Divadlo F. X. Šaldy Liberec,

    Josef Holcman ve svých povídkách pečlivě vykresluje veškerý marasmus komunismu, morální i materiální škody, které v českých zemích natropil. A Karel Steigerwald dostal jeho ambice na divadelní prkna. Třetí člen tohoto workflow – režisér Šimon Dominik – je možná nejdůležitější. A tady je ten nejslabší článek, díky němuž se celé úsilí láme.

    Liberecká inscenace se zařazuje do dlouhé řady her s touto tematikou, ale čelné místo v ní rozhodně neobsazuje. Ve scénickém tvaru převládá didaktismus, tezovitost, jednobarevnost. Ideologická zášť je zajisté nanejvýš spravedlivá, ale umělecky méněcenná: nedostává se jí silné divadelní metafory. Ve srovnání s podobně zaměřenou, byť jinak laděnou ostravskou inscenací Deník mého otce předvedlo Divadlo F. X. Šaldy mnohem lepší herecké výkony, ani ty však toho mnoho zachránit nemohou. Stejně jako místy překvapivě iritující hudba, která zaujme spíš svou divností než čímkoli jiným.

    Pestrý sled kontrastně rozvíjených situací, které snad mouhou tu a tam zaujmout samy o sobě, se neskládá v celek, který by mohl nějak silněji promluvit. Něco tu prostě chybí. Nestačí říci: Komunisti byli svině. To přece všichni dobře víme a nemusíme kvůli tomu chodit do divadla.

    ///

    Je to divadlo výpravné, důrazně inscenující všemožné atributy vesnického života, velkoformátové... FOTO archiv NDB

    Je to divadlo výpravné, důrazně inscenující všemožné atributy vesnického života, velkoformátové… FOTO archiv NDB

    Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala, Národní divadlo Brno

    Moravský western vydaný na milost i nemilost inscenátorům, jejichž divadelní slovník pochází z dob dávno minulých. Je to divadlo výpravné, důrazně inscenující všemožné atributy vesnického života, velkoformátové – jak se v Brně zvyklo říkat – a silně akademické. Přesto nikoli špatné.

    První půle přinesla obrazy, které měly svou působivost. Hudba, inspirovaná moravskými intonacemi jen velmi volně, je dokonce vynikající. Příběh sám je však na hranici uvěřitelnosti. Pokud by se vedly rekordy v disciplíně ustupování zlu, ta moravská vesnice by se do Guinesse zapsala vítězně. Tolik ubožáků a slabochů svět neviděl. Jen bezmocné bušení pěstí do stolu, furiantské kecy a čin žádný. Padouch dostane vždy vše, oč si řekne, strach vesničanů je nekonečný a nezastaví se před ničím. Největším problémem jsou kvality textu, který za opravdovým westernem bolestně pokulhává. Drama se z fekálních replik postavit nedá. Mezi mnoha neuvěřitelnostmi ční velebníčkova věta: Neser mě, nebo ti rozbiju držku! Vrcholy nefungují: vždy, když inscenace tlačí na pilu, aby udělala „velké drama“, snaha totálně selhává.

    A nepomůže ani barokní oratorium.

    ///

    Něco mezi Srncem a Švankmajerem... FOTO archiv DL

    Něco mezi Srncem a Švankmajerem… FOTO archiv DL

    Pavla Dombrovská a kol.: Hygiena krve, Divadlo Líšeň

    Říci o holocaustu, že je to provařené téma, asi nejde. Úcta k milionům obětí tomu spolehlivě brání. Přesto to, že se o holocaustu mluví paradoxně stále více, čím více je to věcí minulosti, cosi signalizuje. Nejsou snad hrůzy dnešního světa překonáním holocaustu ve všech směrech? Ale my se stále vracíme k událostem před tři čtvrtě stoletím. Je to nedostatek odvahy čelit vlastní přítomnosti?

    Odpověď, se kterou přichází Divadlo Líšeň, je velmi osobní. Tři brněnští performeři přistupují k tématu s odstupem i naivitou mladých lidí, kteří si mohli o holocaustu jen číst. Téma v jejich rukách prošlo generační resubstanciací, bylo přetaveno, transformováno v novou materii s pozoruhodnou vypovídací schopností. Šrot jako symbol lidského odpadu. Vertikalizované kolečko nasvícené pátracími světlomety jako odlidštěná metalická obludnost vymknutá svému účelu. Něco mezi Srncem a Švankmajerem.

    Ne, že bych z další variace na téma holocaust byl odvázaný, ale výtvarný potenciál, který zde byl objeven v nasvíceném železném šrotu, má svou působivost.

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 1)

    Česko-slovenské záseky 2016 (No. 2)


    Komentáře k článku: Česko-slovenské záseky 2016 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,