Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    „České“ a „slovenské“ divadlo?

    Začátkem listopadu proběhlo ve Štúdiu 12 bratislavského Divadelného ústavu kolokvium nazvané Česká a slovenská divadelní vzájemnost po roce 1993. Šestnáct teatrologů z obou zemí na něm předneslo patnáct příspěvků, které se tak či onak týkaly cest české a slovenské divadelní spolupráce v době, kdy už přestal existovat společný stát.

    Slovenský herec Milan Kňažko zvládá celý večer perfektní češtinou, Mark Leiren-Young: Shylock, Divadlo Na Jezerce, režie Radek Balaš, premiéra 27. dubna 2016 FOTO IVAN KAHUN

    Slovenský herec Milan Kňažko zvládá celý večer perfektní češtinou, Mark Leiren-Young: Shylock, Divadlo Na Jezerce, režie Radek Balaš, premiéra 27. dubna 2016 FOTO IVAN KAHUN

    Převažujícím modem operandi jednotlivých přispěvatelů bylo ohlédnutí za inscenacemi, které tvůrce z jedné země (zpravidla režisér) připravil v divadlech země druhé. Nora Nagyová například zkoumala vybrané české inscenace Martina Čičváka, Ľubica Krenová se ohlížela za českou režijní i hereckou kariérou Martina Huby, Marek Lollok pojednal ostravské působení Petera Gábora, Martin Macháček charakterizoval Mariána Amslera jako nedávného uměleckého šéfa brněnského HaDivadla. Z druhé strany Martina Ulmanová představila mně málo známé slovenské inscenace J. A. Pitínského, Milo Juráni připomněl bratislavské režie Davida Jařaba a Lenka Dzadíková pohovořila o poměrně překvapivé, ba snad paradoxní kariéře českého (především loutkářského) scénografa Marka Zákosteleckého coby činoherního režiséra v prešovském Divadle Jonáša Záborského. Není asi náhodou, že příspěvků o českých režisérech působících na Slovensku bylo méně – až na výjimky se zdá, že v opačném směru jde o podstatně častější jev.

    Postupem času se ovšem do úvah a diskusí vkrádala otázka, jak se to vlastně s tou národností a její důležitostí pro divadelní tvorbu má. Tatjana Lazorčáková se v podnětném příspěvku pokusila najít nějaký společný rys slovenských režisérů, kteří v posledních letech působili na Moravě a ve Slezsku, a čestně přiznala neúspěch. Není divu: pokud bychom si řekli, že lze nějak obecněji charakterizovat „slovenský režijní styl“, museli bychom zákonitě hledat i nějaký „český“. A co mají společného, dejme tomu, režie Burešové, Špinara, Zajíce a Tejnorové? A další problém, na který kolokvium narazilo a naráželo: je Slovák, který absolvoval českou divadelní školu a většinu kariéry strávil v českých divadlech (dejme tomu Čičvák, Deák či Gábor), ještě slovenský režisér? Není naopak tak trochu slovenskou režisérkou třeba Anna Petrželková, absolventka VŠMU, která se po škole představila několika výraznými režiemi ve slovenských regionech? Podobný problém by ostatně vyvstal i u samotných účastníků kolokvia: jak je na tom Češka Martina Ulmanová, která vystudovala a léta žije v Bratislavě, kde mimo jiné rediguje český časopis? A co v Praze usazené Slovenky Eva Kyselová a Tatiana Brederová, obě s doktoráty z DAMU?

    Brederová v česko-slovenském výzkumném tandemu s Martinem Bernátkem problém přesně formulovala otázkou: Nakolik je otázka národnosti důležitá pro výzkum umělecké tvorby? Dvojice formou videorozhovorů vyzpovídala v České republice žijící nebo alespoň často pracující slovenské divadelníky z generace, která už společný stát zažila jen okrajově. Z odpovědí je zřejmé, že tvůrci nějakou svou „slovenskost“ takřka vůbec neřeší a ani nemají dojem, že by ji řešil někdo jiný, pokládají se zkrátka za umělce coby individuální bytosti. Může se to zjištění zdát až samozřejmé, ale v neustálé tendenci škatulkovat a úhledně zařazovat do skupin a skupinek jde o podnětnou připomínku.

    Vezmeme-li to úhrnem: řeklo se na bratislavském rokování něco podstatného, obecného o česko-slovenských divadelních vztazích (pomineme-li onu v titulu kolokvia zmíněnou „vzájemnost“, kterou si nikdo neumí přesně vyložit)? Snad jen to, že to je v mnoha ohledech překonaný úhel pohledu. Řeklo se vůbec něco zajímavého? Nesporně ano, a to vesměs v příspěvcích o konkrétních inscenacích či tvůrčích postupech. Tehdy se dokonce mohla naplnit i ona česko-slovenská otázka, ukázkově třeba v bystré analýze Brutovského brněnské Maryši ve světle slovenské inscenační tradice této české klasiky, kterou přednesla Jitka Šotkovská. I díky tomu by ohlášený sborník, který vyjde v Divadelném ústavu v příštím roce, vůbec nemusel být nezajímavý. Nemluvě o tom, že na akci, koordinované a zároveň s vtipem a šarmem moderované Karolem Mišovicem, bylo tuze příjemně.

    P. S. Pro pořádek a úplnost – sám jsem na kolokviu vystoupil s příspěvkem o české a slovenské produkci divadelní literatury a o tom, jak ji ovlivňuje nerovnoměrná prostupnost knižních trhů.


    Komentáře k článku: „České“ a „slovenské“ divadlo?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,