Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Česká divadla jako svorník národní hrdosti

    Jistě se mnou mnohý slovutný čtenář Divadelních novin bude tiše nebo i ryčně souhlasit, že v evropském dramatu posledních desítiletí rozmohl se kult ošklivosti, zla, jakési – jak staří Sokolové říkali – podebranosti. A někdy tyto hry zamořují bohužel i naše národní jeviště. Mnohdy náš národní divák vůbec netuší, o čem hra je, leč z jeviště na něho vane zmar, smrt, ironie a nihilismus. Pak pisatel těchto řádků po skončených představeních v šatnách slýchává: Ty, mámo, o čem to bylo? Já jsem z toho pochopil, že autor má asi nějaké psychické problémy. A to je, prosím pěkně, ještě případ z bohulibějších, kdy autor divadelní hry vypisuje se ze svých problémů (nočních halucinací a polucí, nenávisti ke svým soukmenovcům, kteří jej ne a ne docenit apod.). Tristnější případ nastává, kdy dramatický autor – létaje mezi kontinenty a přenocuje ve čtyřhvězdičkových hotelích, by na všechna svá autorská čtení včas dorazil – tuše, že najmě mezi odbornou kritikou všelijaké potíže uznání snáze doznají (a mezi středostavovským obecenstvem dojem čehosi zajímavého, byť nepochopeného vzbudí), ty problémy – ač mu vlastními nejsou – pouze konstruuje.

    Jedna dáma po obdržení dražšího svrchníku z divadelní šatny odtušila: To bylo tak drastické proto, protože autor nic drastického sám nezažil. Její partnerka na to: Ano, můj muž byl v lágru, ale nikdy o tom nemluvil. A známý divadelní kritik kdesi v skrytu popremiérových skleniček šampusu: Někdy to je obyčejnými slovy o věcech kosmických, někdy kosmickou hatmatilkou o hovnu.

    Dle dlouhodobých odposlechů v šatnách by české obecenstvo s vděčností hraničící s devótností přijalo divadelní kus, který by splňoval následující kritéria:

    1. Z textu by divák pochopil, o čem hra je.

    2. Věci, které divákovi nemusejí býti blízké, byly by v textu ihned vysvětleny.

    3. Vyznění hry by bylo veskrze pozitivní, tzn. zabývalo by se tématy národ, čest, odvaha, spravedlnost.

    4. Režisérské pojetí by maximálně vycházelo z textové předlohy a nevnášelo by do divadelního tvaru rysy povýtce subjektivně režisérské.

    Je proto s podivem (neboť i dotovaná divadla sledují stále více plnou kasu), že se dramaturgiím divadel dlouhodobě vyhýbá titul, který se všech těchto kritérií chopil na výtečnou. Tímto titulem je Plukovník Švec Rudolfa Medka, který látku ke své hře prožil, nikoliv si ji vycucal z prstu. Hra by se postavila proti neustále se vracejícímu národnímu defétismu a nacionálnímu podceňování, neboť pojednává o Československých legiích v Rusku, o jedné z nejskvělejších etap novodobých českých dějin, kdy se náš národ výjimečně a vcelku úspěšně chopil zbraně. Po roce 1968 se zmohl maximálně na diverzní polosoukromý poslech Karla Kryla. V neposlední řadě si musí hra získat sympatie u obecenstva pravicového, kteréžto po dvacetiletém budování rozvinutého kapitalismu u nás jistě v divadelních lavicích převažuje.

    Hra Plukovník Švec naplňuje všechna výše uvedená kritéria vyčerpávajícím způsobem:

    1. Text je srozumitelný, postavy jasně charakterizovány, děj je lineární.

    2. Již do samotného textu Rudolf Medek vizionářsky zakomponoval vysvětlivky dobové situace, místních poměrů, spektra nálad v legiích, takže i dnešní divák se zakrátko v dobových reáliích celkem dobře orientuje, přes šedesátiletý výmaz těchto událostí z českých mozků.

    3. Ideje hry možno velice zjednodušeně zhustiti do hesel mravnost, čest, národ, hrdost. Hra totiž pojednává o dobytí města Penzy, následném bolševickém rozkulačování morálky našich vojáků, a vrcholí úvahou plukovníka, zda by sebevraždou znovu neaktivizoval svá vojska, zvláště jejich bojovou morálku. Podařilo se mu to, zatímco podobná manifestační sebevražda Jana Palacha o padesát let později vnesla jeho rakev spíše do rukou příslušníků StB než do rukou statečných vlastenců.

    4. Hra musí býti inscenována iluzivně, neboť jakýkoliv posun natolik zatemní věci pevně zakotvené v tehdejší realitě, že se kus samotný stane nesrozumitelným.

    Největší užitek však bude míti české obecenstvo z toho, že se konečně napraví ono Werichovo oportunistické – když nejde o život, jde o hovno, parolí Rudolfa Medka: Je něco víc než život… Máte stále jen na mysli: Zachraň svůj život! A já mám na mysli záchranu své i naší duše. A naší cti.


    Komentáře k článku: Česká divadla jako svorník národní hrdosti

    1. Jindřich Bajgar

      Avatar

      Ano, pan Kofroň má pravdu, i podle mých neblahých diváckých zkušeností z českého jeviště dnes na diváka vane ponejvíce nihilismus, cynismus a samoúčelná ironie. Do divadel – a to i do Národního – je podle mne nejrozumnější vůbec nechodit – a když, tak jenom na hry skutečně inspirovaných osobností, jako je např. náš pan expresident Václav Havel, na jehož Odcházení jsem zašel a nelitoval. Bohužel však i u tak dobrého dramatika jsem místy cítil určitou bezvýchodnost a nihilismus (nakonec se vše ve velké Nic obrátí), takže do divadel i nadále pokud možno chodit nebudu, ledaže by dávali hru legionáře Rudolfa Medka, ale toho se v Čechách bohdá nedočkáme!

      09.07.2010 (16.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,