Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Černoch není kostým

    O aktuální výstavě v pařížském Musée d’Orsay

    Kubánská zpěvačka a kytaristka Maria Martinez přezdívaná podle jedné z nejslavnějších pěvkyň 19. století Černá Malibranová pózovala pro fotografa Félixe Nadara. Théophile Gautier a Charles de la Rounat pro ni složili operetu La Negresse et le Pacha (Černoška a paša).

    Slavná obálka Revue nègre z roku 1925 od výtvarníka Paula Colina (1892–1980) Repro archiv

    O jisté Lauře, krásné černošce, která byla modelkou Édouarda Maneta a předlohou jeho skandálního obrazu Olympia (1863), psalo mnoho autorů, také Émile Zola či Théophile Gautier. Francouzská krasojezdkyně a tanečnice s kořeny na Martiniku Aïcha Goblet se stala předchůdkyní Josephine Baker. Guadeloupská tanečnice Adrienne Fidelin, múza a milenka Mana Raye, se v roce 1937 objevila jako první černoška v módním magazínu Harper’s Bazaar. Haitská tanečnice Carmen Denans inspirovala Henriho Matisse k ilustracím Květů zla, které Baudelaire věnoval své kreolské milence Jeanne Duval. Senegalského tanečníka Férala Bengu zvěčnil v avantgardním filmu Le Sang d’un poète (Krev básníka) Jean Cocteau. Ve třicátých letech se stal vděčným objektem sochařů a výtvarníků takzvané Harlemské renesance, například Richmonda Barthého.

    Černý model: od Géricaulta po Matisse

    Všechny tyto ženy a muži společně s mnohými dalšími nyní vystupují ze stínu a je jim vzdána čest prostřednictvím unikátní výstavy s názvem Le modèle noir: de Géricault à Matisse – Černý model: od Géricaulta po Matisse, která se do 21. července 2019 koná v pařížském Musée d’Orsay. Od února byla k vidění také v newyorské Wallach Art Gallery a po Paříži poputuje do Mémorial ACTe v Pointe-à-Pitre na Guadeloupu. V kontextu vztahu bývalých kolonizátorů a kolonizovaných a stále přetrvávajících předsudků jde o průlomovou výstavu, o čemž svědčí i velká návštěvnost. Než jsem se dostala dovnitř, vystála jsem několikahodinovou frontu, i uvnitř bylo kolem každého díla plno diváků, kteří se zajímali i o kontext, ve kterém vzniklo. Je to totiž vůbec poprvé, kdy je komplexní pozornost upřena k dříve bezejmenným lidem tmavé barvy pleti, kteří po dvě století sloužili jako modely či modelky slavným i méně slavným malířům. Výstava odkrývá jejich vzájemné vztahy a životní příběhy v běhu historických proměn od Velké francouzské revoluce a zrušení otroctví přes dobu kolonialismu až k černošské renesanci – „négritude“. Tuto kulturní událost by si neměli nechat ujít nejen milovníci výtvarného umění a Afriky, nýbrž i divadelníci. Zachycuje totiž i počátky působení černošských a míšeneckých umělců na francouzských scénách a zároveň je názornou přehlídkou předsudků a klišé, jež vůči nim existují dodnes, a nejen ve Francii.

    Zaměstnání: černoch

    Zřejmě nejslavnějším modelem ve Francii 19. století byl Joseph. Především díky trojímu zpodobení v obraze Théodora Géricaulta Vor Medúzy, jenž znázorňuje lodní katastrofu, která v roce 1816 stihla loď Medúzu plující do Senegalu a mající na palubě guvernéra dosazeného Ludvíkem XVIII. Její cestující, opuštěni posádkou, byli vydáni napospas přírodním živlům, přičemž se zachránilo patnáct pološílených lidí, zřejmě i za cenu kanibalismu. Událost tehdy velmi rezonovala ve francouzské společnosti a Géricaultův hrůzný obraz způsobil v roce 1819 na pařížském Salonu společenský skandál. Kromě realistického propojení umění a drásavé skutečnosti šokoval také černoch na vrcholu lidské pyramidy třímající bílý kus látky: Joseph.

    Víme o něm, že po vyhlášení nezávislosti Haiti v roce 1804 připlul do Marseille, později se dostal do Paříže a připojil se ke skupině slavné akrobatky a provazochodkyně Madame Saqui, vlastním jménem Marguerite-Antoinette Lalanne. Vynikal svalnatou postavou, tedy jak ztělesňoval tehdejší ideál antické krásy, tak vyhovoval romantické představě divošství. Do té doby standardizované zobrazování černochů jedním barevným odstínem, s jistými typizovanými znaky černošství – masitými rty, vykulenýma očima a kudrnatými vlasy – se ani v 19. století nevymaňuje z rasových stereotypů. Nicméně je vedeno snahou o realističtější vypodobení. Je zkoumána především fyziognomie, odkrývána nahota.

    Joseph pózoval několika malířům. Kromě již zmíněného Géricaulta, s nímž ho pojil přátelský vztah, zaujal také Adolpha Brunea (Joseph, černoch) či Théodora Chassériaua (Etuda černocha). V roce 1832 byl jedním ze tří modelů tmavé barvy pleti v pařížské Škole výtvarných umění. „Bytí černochem“ se stalo jeho zaměstnáním. Dodejme, že mizerně honorovaným. Stále totiž platilo, že černoch či míšenec byl tvorem méněcenným, trpěným. Ostatně podobný osud v té době sdíleli černošští modelové a modelky s těmi italskými či židovskými.

    Černošské počátky cirkusu a zábavy

    Pozornost francouzských malířů přitahovali umělci tmavé barvy pleti angažovaní v cirkusech či v různých zábavních show, varieté a revue. Málokdo si možná uvědomuje, že cirkus a měšťanská zábava často fungovaly – nejpozději od druhé poloviny 19. století – se silným černošským vlivem. Lidé s tmavou pletí v té době už nebyli nedůstojně vystavováni jako divošské kuriozity, podobně jako tzv. Hotentotská Venuše, tedy Saartjie Baartman, khoikhoiská žena, jejíž skutečné jméno však není známo, nýbrž byli součástí podívané. Za jejich slávou se však často skrývalo i opovržení.

    Zmiňme alespoň nejproslavenější performery. K nim bezesporu patřila Miss Lala, známá také jako Africká princezna nebo Černoška Olga, vynikající akrobatka, která již od devíti let objížděla se svými čísly Evropu s cirkusem Kaira. Narodila se v roce 1858 ve Štětíně, v tehdejším Prusku, bílé matce Marie-Christine Borchardt a černému otci Wilhelmu Brownovi. Věnovala se vzdušné akrobacii a společně s Theophilou Szterker, řečenou Pospishil či Běloška Kaira, vytvořily slavné duo. Od roku 1878 se Miss Lala stala senzací cirkusu Fernando (pozdější slavný cirkus Medrano sídlící na pařížském Montmartru), kde udivovala tím, že dokázala s lehkostí zvednout třísetkilové dělo a nevyvedlo ji z míry ani to, když z něj vypálili ránu. Jiné její číslo, kdy se vznášela ke stropu zavěšená za lano pouze svými čelistmi, zaujalo malíře Edgara Degase natolik, že ji v roce 1879 takto zvěčnil ve svém díle.

    Jiným slavným performerem byl krotitel lvů, tygrů a hyen Delmonico, vlastním jménem Joseph Ledger. Narodil se v roce 1841 v americkém městečku Milton ve státě Delaware. Když mu byly dva roky, přesídlila jeho rodina do Philadelphie. Odtud se jako mladík dostal do Evropy, cestoval po Německu, Rakousku a Maďarsku. Do Francie připlul v roce 1870 z Velké Británie. Jeho podobu známe především díky plakátům otce reklamních poutačů Julese Chéreta k Delmonicovým vystoupením ve Folies Bergère a Bal Valentino v Paříži.

    Osud slavného klauna Chocolat, tedy Raphaëla de Leios, jenž se chtěl stát skutečným hercem, barvitě popisuje francouzský film režiséra Roschdyho Zema Monsieur Chocolat z roku 2016 (promítal se i v české distribuci). Chocolat – text o něm jsem psala do Taneční zóny 2/2017 – vystupoval společně s ostříleným „bílým“ klaunem Footitem a toto na první pohled nepravděpodobné duo si na počátku 20. století podmanilo Paříž.

    Afroameričané v Paříži

    Přibližně od roku 1880 hledali v Paříži útočiště před americkou segregací černí američtí umělci – entertaineři, akrobaté, hudebníci a tanečníci. Vystupovali s představeními inspirovanými tzv. Blackface Minstrels, jejichž součástí byl tanec, zpěv, komická čísla. Zprvu v programu účinkovali běloši převlečení za karikatury černochů. Tato zkušenost spolu s další historií je dodnes pro mnohé Afričany na celém světě natolik bolestivá, že se brání při každém náznaku, který by tuto potupu připomínal. Ať se nám to v zemi, která se nepodílela na africké kolonizaci (třebaže o to usilovala) a kde herce s tmavou pletí, ať už černochy, míšence, či třeba Romy, teprve v divadle začínáme objevovat, líbí či ne, smiřme se zkrátka s tím, že černoch není kostým.

    V prostředí minstrel show se zrodil také tzv. Cake-Walk, tanec původem z Virginie, v němž černoši ironizovali své pány vykračující si za zábavou. Tyto „nègres burlesques“ byly velmi oblíbené u pařížského publika. Mezi umělci vynikala komická dua Jilson a Reed či Mason a Dixon, kteří od roku 1883 vystupovali v hudebním sále, tzv. café-concert zvaném Alcazar d’hiver (Zimní Alcazar).

    Přítomnost černocha na jevišti však ještě neznamenala, že jejich bělošští zaměstnavatelé a obecenstvo zapomněli na své předsudky z dob otrokářství, které z nich udělalo kulisy a rekvizity a příliš brzy se proměnilo v kolonialismus. V těchto dobách stále nadřazení běloši zjišťují, že černoši jsou vlastně také zábavní. Považují je za velké děti, obdivují jejich fyzickou sílu a akrobatické dovednosti a zejména v ženách spatřují snadné sexuální objekty. Zatímco nahota je ve francouzském divadle postihována cenzurou, černé tělo je odhalováno. Vždyť je to přece součást černošské přirozenosti… Ejhle, další klišé provázející nás do dnešních dní.

    Jeho zářným příkladem je americká tanečnice a zpěvačka Josephine Baker, snad vůbec nejslavnější umělkyně tmavé barvy pleti první poloviny 20. století, jejíž věhlas překonal svou dobu. Už její první vystoupení v Paříži 2. října 1925 v programu Revue négre v divadle na Champs-Elysées vzbudilo senzaci. O tři roky později se její sláva rozšířila díky zahraničnímu turné, kdy navštívila Vídeň, Budapešť, Bukurešť, Gdaňsk, Kodaň, několik německých měst a zastavila se i v Praze. Z tanečnice se stala také zpěvačkou a jednou z hlavních atrakcí zábavních podniků jako Folies Bergère nebo Casino de Paris, otevřela i svůj vlastní kabaret Chez Josephine (U Josefíny). Pověstná se stala především její „divoká“ charlestonová vystoupení s pštrosími péry halícími její nahotu či tanec v banánové sukénce. Navzdory těmto scestným bělošským představám o africkém způsobu odívání se podařilo této afroamericko-francouzské umělkyni stát dobovou módní ikonou. Po jejím vzoru se mnohé ženy začaly stříhat nakrátko, gelovaly si vlasy a na čele či spáncích umně modelovaly z vlasů vlnku, holily se v podpaží, a dokonce se začaly opalovat, což bylo dřív považováno za znak nekulturnosti a necivilizovanosti. Ačkoli Baker trpěla předsudky vůči své barvě kůže, veřejně se proti rasismu začala angažovat až po druhé světové válce. Během ní působila v odboji jako vyzvědačka, po válce za svou odvahu získala nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie. Západní svět nakazila novým pohledem na Afriku a přispěla k otevřenějšímu vnímání černých umělců v divadle a rodícím se filmu. Vyhráno však zdaleka nebylo.

    Vstup na území klasického divadla povolen

    Zatímco anglické divadlo přijalo do svých řad prvního černého herce ve dvacátých letech 19. století, kdy do Anglie emigroval americký herec Ira Aldridge, vůbec první černý Othello (do konce 19. století je tato role hrána výhradně bílými, maskovanými herci, tato praxe pronikla i do století dvacátého a nezastavila se mnohdy ani ve století jednadvacátém), francouzské divadlo v tomto směru otálelo dalších sto let, až do dvacátých let minulého století. Připomeňme nezdar klauna Čokolády, jenž se chtěl z komických výstupů přeorientovat na „vážnější“ repertoár.

    Přibližně v té samé době, v roce 1912, přicestoval do Paříže jako součást „živého zvěřince“ v zoologické zahradě Jardin d’Acclimatation se svými rodiči, velbloudáři, z Timbuktu v tehdejším Francouzském Súdánu (dnešní Mali) mladý muž jménem Habib Benglia. Rozhodl se zůstat ve Francii a stát se skutečným hercem. V kavárně Riche zaimponovalo jeho vyprávění a recitace revuální tanečnici a zpěvačce Régine Flory, která ho doporučila herečce Coře Lapercie. Tak se v roce 1913 Habib Benglia začal objevovat v malých rolích v divadle Renaissance. V roce 1914 musel, stejně jako mnoho jiných, narukovat do francouzské armády. Po skončení první světové války se vrátil opět k divadlu. Spolupracoval s Firminem Gémierem (proslulým Otcem Ubu), hrál v několika avantgardních produkcích. Svou první velkou roli vytvořil v roce 1921 v divadle La grimace v inscenaci Le Loup de Gubbio (Gubbiův vlk), ve hře Andrého Boussaca de Saint-Marc, v režii Fernanda Bastide. Oblíbil si ho zvláště Gaston Baty, v jehož režii sehrál titulní roli v Císaři Jonesovi v pařížském divadle Odeon v roce 1923. Bylo to poprvé, co africký herec vystoupil na jevišti jednoho z národních divadel. Následovaly další role v klasických hrách. Dobový tisk se o něm zmiňuje jako o jediném černém herci v Evropě. Kromě činohry se Habib Benglia věnoval také tanci. V době, kdy Paříž podlehla šarmu Josephine Baker, vystupoval jako tanečník v Baraque de la Chimère, v Théâtre Michel, v Comédie des Champs-Elysées, v revuích Apollo a Folies-Bergères. Ve třicátých letech točil také filmy.

    V tisku často hovořil o své touze dožít se chvíle, kdy se ve Francii zrodí divadlo, které skutečně vyzdvihne do popředí umění Afričanů. Ačkoli mnohé kroky pro uskutečnění jeho snu už byly podniknuty, úplného naplnění svých představ by se bohužel nedočkal, ani kdyby žil do sta let (zemřel v roce 1961). Vždyť první černý herec se v Comédie Française objevil až v roce 2013. Jmenuje se Bakary Sangaré. Jeho předchůdce Georges Aminel byl v roce 1972 nucen na svůj post na této přední francouzské scéně rezignovat po silné kritice inscenace Oidipus v režii Jeana-Paula Roussillona na Avignonském festivalu, v níž hrál titulní roli.

    České inspirace Afrikou

    Pokud vás zajímá, jak se čeští výtvarníci 20. a 21. století nechali inspirovat skutečnou či snovou Afrikou, zastavte se v Brně na aktuálně otevřené výstavě Okouzleni Afrikou. Kromě děl významných představitelů moderního českého výtvarného umění, jako jsou František Kupka, Alén Diviš, František Tichý, Jan Zrzavý nebo Toyen, ze současných umělců například František Skála, Jiří Anderle, Jan Švankmajer nebo Jaroslav Róna, slibuje i bohatý česko-africký doprovodný kulturní program. Koná se v pavilonu Anthropos v Pisárkách a potrvá až do 29. února příštího roku.


    Komentáře k článku: Černoch není kostým

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,