Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Černobílá pravda

    Na premiéru hry Bílí psi a černý kočky jsem šel do Studia Hrdinů s očekáváním velkého divadelního zážitku. Pod textem a režií je totiž podepsán David Jařab, ještě nedávno jedinečný režisér HaDivadla a Divadla Komedie (nezapomenutelné Utrpení knížete Sternenhocha), autor pozoruhodného surrealistického filmu Vaterland, člen Surrealistické skupiny.

    Maxime Mededa jako obviněný Akim, Martin Pechlát jako vyšetřovatel a zavražděná dívka v podání Jindřišky Křivánkové FOTO JAN DVOŘÁK

    Maxime Mededa jako obviněný Akim, Martin Pechlát jako vyšetřovatel a zavražděná dívka v podání Jindřišky Křivánkové FOTO JAN DVOŘÁK

    Oč větší bylo mé očekávání, o to větší bylo překvapení, že tvůrce tak talentovaný je s to nasadit si ideo­logické brýle mámení a vytvořit černobílé schéma, ne nepodobné socrealistickým hrám sedmdesátých let minulého století. (Jen dobové kulisy, etika a reálie jsou jiné, tendenčnost a tzv. stranickost jsou tytéž.) Snad je jej v současné společenské atmosféře rozjitřené uprchlickou krizí zapotřebí, s uměním ale má společného velmi málo.

    Osou Jařabovy hry a inscenace je kriminální historka. Dva policisté vyšetřují černošského imigranta (Maxime Mededa) podezřelého z vraždy své české přítelkyně. Tenké dějové předivo výslechu doplňují ještě imigrantovy „imaginární“ hovory s bývalou, už mrtvou africkou manželkou (Eliška Boušková), jež muži zazlívá, že zpřetrhal vazby s domovinou.

    Jak jinak, ukáže se, že obviněný Akim se vraždy nedopustil, tak je alespoň vyhoštěn z republiky za to, že se, vlastně neohrabaně, bránil fyzickému napadení ze strany policistů.

    Oba vyšetřovatelé (Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek) jsou čítankoví rasističtí surovci, jimž žádná sprostota není cizí. Neustále Akima ponižují a napadají, a aby od počátku bylo zřejmé, jací že jsou to nemorální padouši, už v expozici se první z nich chlubí sexuálními úspěchy, druhý obdivně přitakává. Zato Akim je kladný hrdina se vším všudy, zoufalý, něžný, bezradný, vystudoval literaturu, miluje Balzaca, čte Kafku a Sartra, a snad jenom to, že nepřijel do Afriky na pohřeb své matky, vrhá na jeho ryzí lidství stín.

    Klad versus zápor, lidskost versus zlo, skoro jako v novodobé červené knihovně nebo v těch výše zmíněných normalizačních dramatech. Pouze v jediné sekvenci autor a režisér opouští černobílé, schematické vidění zvoleného tématu: oběma policistům nasazuje zvířecí masky – jelena a králíka – a nechává je sadisticky líčit popravu škůdce, smrdutého tchoře. A pouze těchto několik minut má intenzitu divadelní metafory, jež téma rasismu a xenofobie nenabízí publiku jako primitivní plakát, nýbrž jako složitě komponovaný obraz. Žel vzápětí inscenace opět padá do hrubého „televizního“ civilismu, korunovaného finále, v němž zavražděná dívka vstane z mrtvých a držíc se s Akimem za ruce, oba sdělují divákům své zoufalství.

    Pravda, na rozdíl od červené knihovny, i těch socrealistických her, nekončí Bílí psi a černý kočky happy endem.

    Studio Hrdinů, Praha – David Jařab: Bílí psi a černý kočky. Režie a scéna David Jařab, hudba Jakub Kudláč, kostýmy Zuzana Formánková. Premiéra 19. března 2016.


    Komentáře k článku: Černobílá pravda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,