Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čelákovické glosy (No. 57)

    Opulentní Turandot

    Poslední Pucciniho opera se dnes jeví spíše jako sled populárních árií než dílo s kontinuálním dějem. Do této polohy se dostala jednak kvůli svému stylu, jednak kvůli způsobu provozování a vnímání – například nejproslulejší Nessun dorma žije dnes jako efektní tenorová pecka, dávno už se z ní vytratil dramatický obsah. Ostatně už východisko libreta, Gozziho pohádka, je spíše sledem situací, často horrorových. Velkorozměrové Pucciniho dílo se proto tvarem podobá spíše oratoriu, než dramatické opeře.

    Turandot. Foto: archiv Národního divadla.

    Z těchto rysů vychází (a zdůrazňuje je) i nynější inscenace, která staví hlavně na opuletním vizuálu, místo budování vzájemných vztahů mezi postavami (např. Kalaf zpívá svoje promluvy k princezně Turandot obrácen k ní v poloprofilu – asi aby lépe zněl). Fyzická interakce je jedině mezi Timurem a Liu (bodejť, slepce je nutno vést!) a trochu i v křepčení trojice Ping, Pang, Pong, spíše zlých rarášků,  kteří však mají i řídké záblesky positivního jednání. Režie se snaží nahradit děj stálou akcí baletu, choreografovaného dosti nesnesitelně jako doslovná ilustrace proměn hudebního proudu. Velký sbor, většinou v pokleku, je  kostýmovaný v  šedých mundurech, jež evokují proslulou hliněnou armádu z hrobů čínských panovníků. Aktivními bojovníky jsou tanečníci s holemi-kopími, na něž se nakonec nabodne Liu.

    Hraje se na prázdné scéně, černě vykryté, která může být náměstím Nebeského klidu i monumentálním trůnním sálem se zavěšeným císařem v pozadí; centrálně umístěný světlý mostek překlenuje prohloubený prostor.

    Turandot. Foto: archiv Národního divadla.

    Převážně zvukově gigantický orchestr je vlastně v souladu s inscenačním přistupem: brutalita princezny nakonec jen zdráhavě ustupuje síle Kalafovy  lásky. Okamžiky ztišených barev pre-impresionistické instrumentace byly velmi ojedinělé. (Asi tento nadbytečný masivní zvuk měl na mysli ojedinělý bučící divák při závěrečné děkovačce, když se objevil dirigent Jaroslav Kyzlink.)

    Pozice zpěváků  v tomto hustém zvukovém sosu není snadná,  mužští sólisté se ovšem prosazují bez problémů: Jiří Sulženko (Timur) lyrickým barytonem nejen obsáhne prostor, ale i vykreslí postavu, Michal Lehotský (Kalaf) uplatňuje suverénní vyrovnaný objem a sílu, přitom zní vždycky příjemně, také dobře sezpívané trio Ping, Pang, Pong (Jiří Brückler, Richard Samek, Josef Moravec) nezapadne.

    Bohužel problematický byl výkon Ivety Jiříkové v titulní roli: opulentní vibrato zřejmě mělo nahradit nedostatek dramatické kapacity hlasu, do vysokých poloh bezpečně forzírovaného. Princeznu Turandot mají v tomto nastudování připravenu tři zpěvačky, proč byla na premiéře obsazena právě tato sólistka?

    ///

    Národní divadlo, Praha – Giacomo Puccini: Turandot. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie, scéna a světelný design Zuzana Gilhuus, kostýmy Boris Hanečka, choreografie Martin Dvořák, světelný design Martin Bronec, sbormistr Pavel Vaněk, Kühnův smíšený sbor (sbormistr Jaroslav Brych), Kühnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála). Premiéra 23. 1. 2020.

    ///

    P. S. Ani po důkladném prostudování seznamu tvůrců inscenace mi není jasné, kdo vlastně světla navrhl…


    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 57)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,