Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čelákovické glosy (No. 44)

    Státní opera pokračuje ve svém volném cyklu reminiscencí na repertoár Neues Deutsches Theater (NDT), tentokrát přišel na řadu Ernst Křenek. Protože se oprava budovy bývalého NDT dost vleče, premiéra opery Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) se konala na možná nepřípadném místě, v Národním divadle.

    Režisér David Drábek inscenuje spíše veselý kus, skoro parodii: v úvodním obrazu například vystupují trpaslíci. Foto archiv ND

    Ve své době dosti populární opera má z dnešního pohledu trochu bizarní děj: černošský jazzman Jonny ukradne proslulejšímu bílému houslistovi Daniellovi jeho vzácný nástroj, s nímž nakonec úspěšně uprchne. V atraktivním prostředí hotelů i zasněžené alpské krajině se odehrávají další příběhy sexu a lásky; jejich aktéry nakonec odváží vlak do Amsterdamu, odkud poplují do Ameriky. Jonny zůstává v Evropě a všem vyhrává na ukradené housle k veselému tanci. (V nynější inscenaci sice odjede na střeše vagonu, ale nakonec vyjde z prosceniové lože a přece jen zahraje.) Takže happyend…

    Křenek si přál, aby se na dílo, komponované v novoromatickém slohu, okořeněném disonancemi a jazzem, pohlíželo jako na vážnou operu. Režisér David Drábek ovšem inscenuje spíše veselý kus, skoro parodii: v úvodním obrazu je u alpského ledovce nejen skladatel Max, ale také trpaslíci, baletní pár ledního medvěda a sviště, objeví se i Yetti a dvě tančící alpské protěže. Všechny taneční kreace jsou bizarní, jako ostatně sám výskyt ledního medvěda a sněžného muže v Alpách. Ani scénografie není seriózní: ledovec je plochá kulisa, pokrytá (stejně jako tři stěny ohraničující hrací prostor) tapetou – detailní mapou schematicky zachycující nejspíš Alpy.  Dalším „zcizovacím“ prvkem jsou velká vrata po levé straně a také schody. Zimní „krajina“ zůstává i v dalším obraze (jako doklad Maxova zvláštního, až láskyplného vztahu k ledovci), jen ze dveří vyjede pódium s klavírem, u něhož Max komponuje. Proměna „přírody“ v interiér luxusního hotelu je důvtipně jednoduchá – stěny s alpskou mapou se potáhnou zlatým závěsem a v pozadí se spustí podobné třásně, vyjede otáčecí  krychle, částečně prosklená, fungující jako náznak pokoje.

    U alpského ledovce tančí baletní pár ledního medvěda a sviště, dvě alpské protěže a objeví se i Yetti. Foto archiv ND

    Výborně je vystižena operní primadona Anita, ve vší své „složitosti“: nymfomanických sklonech („ta moje krev“) i provokativnosti (koketně povytahovaná toaleta). Petra Alvarez Šimková ji velmi dobře zpívá i hraje a ve svých výstupech ovládá jeviště. Jonathan Stoughton (skladatel Max) je spíše wagnerovský hrdinný tenor s velkým rozsahem, bezpečně technicky zvládnutým, zatím mu ale chybí schopnost dynamické a výrazové nuance; pro civilně koncipovanou roli Maxe není takový hlas ani  přístup tím nejvhodnějším. Jiří Rajniš (Jonny) osvědčil všestranné schopnosti a nelehkou roli suverénně zvládl. Podobný výkon podal i Igor Loškár (Daniello). Vanda Šípová (pokojská/komorná Yvonne) nechala ohlásit svoji indispozici – k jejímu suverénnímu hereckému projevu zpívala z Německa narychlo přivolaná Steffi Lehman, rovným hlasem, bez nejmenší stopy potřebné koketnosti. Orchestr hrál bez velké dynamické či agogické škály, prostě zněl zase „normální operní doprovod“ a skutečně uvolněných jazzových momentů bylo pramálo.

    Režie vytváří důmyslnou síť vtipných situací (jen namátkou: použití záchodu v železničním vagonu) a narážek, které diváka překvapují a udržují v příjemném napětí. Na začátku druhého dílu, kdy Max netrpělivě čeká na svou milovanou Anitu, která mu potom radí, jak žít, jako by se však invence vytratila: oba protagonisté upadli do obvyklého „operního herectví“ (obohaceného o časté Stoughtonovo prohrábnutí si vlasů). Naštěstí další obrazy na nádraží opět probudily režisérovu fantazii. Český divák tak dostal příležitost poznat dílo, dosud figurující pouze jako položka v dějinách opery. Snad této nabídky využije.

    V závěru Jonny odjede na střeše vagonu, ale nakonec vyjde z prosceniové lóže a na ukradené housle zahraje k veselému tanci. Takže happyend… Foto archiv ND

    Národní divadlo – Ernst Krenek: Jonny vyhrává (Jonny spielt auf). Hudební nastudování: Stefan Lano, dirigent: Stefan Lano, Richard Hein, režie: David Drábek, dramaturgie: Jitka Slavíková, scéna a světelný design: Jakub Kopecký, kostýmy: Tomáš Kypta, pohybová spolupráce: Adéla Laštovková Stodolová, sbormistr: Adolf Melichar, Sbor a Orchestr Státní opery. Psáno z premiéry 24. 1. 2019.


    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 44)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,