Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kritika

    Časy se mění

    A s nimi lidé, divadla… Po zhlédnutí jednoho z vrcholů letošního festivalu, Věčného života režiséra Eugenia Barby a legendárního divadla Odin Teatret, mne přepadla nostalgie. Inscenace je svým způsobem estetické retro, v němž jako pamětník poznávám prvky, které kdysi razantně nabouraly chápání divadla, jeho funkce, étosu, formálních postupů – vlastně předurčily jednu až dvě generace divadelníků po celém světě.

    Nečekaně se s nimi znovu potkat bylo překvapující, spíš příjemné, i když s pocitem deziluze. Je to jako se vším – na počátku byly ideje a skromné podmínky, na konci je výtečně technicky vybavená budova Divadla Husa na provázku a rozmělňování formálních postupů, jak si je Barba za půlstoletí intenzivní práce a putování po světě definoval.

    Pro Barbu je typické ritualizování konce světové války, tentokrát údajně budoucí, třetí, někdy v roce 2031, jak Barba uvádí, i když reálie spíš evokují předchozí dvě, nebo možná ty současné na Středním východě či na Kavkaze. Ale je jedno, o kterou se zrovna jedná, lidé a předměty se vynořují z mlhavého vidění celku, z tušeného příběhu, který si lze spíš znovu dosazovat do řady expresivně pojatých detailů než pochopit ten, z něhož Barba, možná, přehlídku zpěvů, úkonů, manipulací odvodil. Lpění na věcné logice detailů se při vnímání takového divadla nevyplácí, jakkoli je tvůrci vehementně vnucují. Jsou to „jen“ symboly, doslova zavěšované do jakéhosi šatníku na konci široké jevištní lávky, z obou delších stran obklopené diváky, z opačné kratší strany herci vycházejí zpoza závěsu, za nímž hrají hudebníci. Jen z programu lze vyčíst, z inscenace sotva jen hodně nepřesně odhadnout, že na jevišti defilují například čečenský uprchlík, rumunská hospodyně, dánský právník, rocker z Faerských ostrovů nebo kolumbijský chlapec pátrající po otci ztraceném v Evropě. Z inscenace také příliš trčí jednotlivé herecké etudy, což lze pochopit zase spíš z okolností vzniku díla, jak je Barba udává: jde vlastně o soustavu improvizací jednotlivých aktérů, které určily i scénář a podobu jevištního dění. Pro Barbovo divadlo je to metoda výjimečná, jak sám prohlásil, a nemyslím, že se osvědčila. Nakonec však inscenace zanechá dojem jakési skládačky, balábile, v němž je možné uplatnit skoro cokoli – třeba vedle folklorních halekaček Cohenovu píseň a vše ukončit Pucciniho operním „šlágrem“ O mio babbino caro hraným na housle. Nepochybuji o tom, že všechno v inscenaci má své vysvětlení, zůstává však uzavřeno tvůrcům.

    Bylo vzrušující vidět Eugenia Barbu osobně, zahlédnout střípek jeho tvorby, ale divadlo, a obávám se, i chápání světa a jeho konfliktů, už je dnes přece jen jiné než jeho. Vůbec netvrdím, že lepší!

    Odin Teatret (Dánsko) – Ursula Andkjær Olsen: Věčný život. Režie a dramaturgie Eugenio Barba, scéna Odin Teatret, kostýmy Odin Teatret a Jan de Neergaard, hudba Odin Teatret a tradiční i současné melodie. Premiéra 12. září 2011. Divadlo Husa na provázku 12. května 2017.


    Komentáře k článku: Časy se mění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,