Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Časopis Divadlo (1960–1970)

    Časopis Divadlo (1960–1970)

    Bible je soubor textů. Můžu tedy říct, že v dospívání měl pro mě ten význam časopis Divadlo. Byl mým průvodcem po území, do kterého jsem v šedesátých letech vstoupila s nadějí, že je na nás, kam se svět pohne.

    Divadlo bylo tehdy pro tvůrce i pro diváky mnohem důležitější než dnes. U nás ještě víc než jinde: už ne strach, ještě ne svoboda a mezi nimi šance: právě teď. Velká i malá divadla otvírala tabuizovaná témata, rušila konvence a Divadlo o tom psalo. U nás tvůrci nerušili dané hranice provokativně, jako na „Západě“, ani narážkami, které cenzura může škrtat, ani nešlo jen o estetiku, ale měnili sociální i estetický úzus dohromady tím, jak metaforické a důmyslné byly jejich inscenace. Chtěli něco sdělit právě teď a hledali, jak to vyjádřit, což burcovalo jejich tvořivost i naši vnímavost. Psát „na plnou hubu“ se ještě nedalo, aby to neohrozilo tvůrce a to, co vznikalo mezi herci a diváky. Proto se v Divadle psalo stejně chytře a tvořivě, jako se hrálo v divadlech. Kdo chtěl, chápal skryté významy a podobenství. Ne informace, ale kontext a výraz byly rozhodující. Časopis Divadlo odpovídal stejně jako divadlo na naše potřeby. Publikoval rozhovory s lidmi jako Krejča, Radok nebo Vyskočil i debaty na žhavé téma (v lednu 1969 diskutují Havel, Grossman, Uhde, Hořínek a další, jak dál po okupaci); domácí i přeložené recenze knih a našich i světových inscenací; divadelní, filozofické, psychologické a sociologické reflexe (Patočka, Adorno, Eliot). Ignorované autory jsme poznávali v tematických číslech a Artaud, Genet, Claudel, Beckett nám otvírali neznámý svět. K „oporám společnosti“ Stanislavskému a Brechtovi přibývali jejich žáci i oponenti. Tak jsme našli Mejercholda, Michaila Čechova, Jouveta, Strasberga či mladé tvůrce, jako byli Grotowski, Barba, Brook, Marowitz. Nešlo o historii, četli jsme o snahách minulých jako o východisku budoucích možností. V Divadle vyšly převratné úvahy o smyslu a úloze divadla: Brookův Prázdný prostor, Grotowského Nový zákon divadla či K chudému divadlu, ale i o smyslu a úloze filmu, výtvarné a hudební tvorby. Romantismus reprezentoval Jirousův výklad komplexních projevů beatových muzikantů, následující za Patočkovou analýzou okruhu tohoto pojmu a následovaný výkladem grotesky a loutky. V každém čísle bylo nové drama (Havel, Kundera, Uhde, Suchý, Topol, Vyskočil, Smoček), někdy i světové (Mrożek, Witkiewicz, Weiss).

    Společnost se osvobozovala rok od roku zřetelněji a nám připadalo, že právě divadlo to umí a že u toho musíme být. Výsadou studia teatrologie bylo hybatele divadla i Divadla potkávat. Pro naše kritéria byli směrodatní.

    Profesor Lukeš mohl vybrat nějakou seminárku k publikaci. Cestou do redakce ve Valentinské 7 se mi zdálo, že mi patří svět. Se školou jsme na jaře 1967 navštívili Teatr Laboratorium s Janem Kopeckým, stať Obnažený herec v chudém divadle od Hořínka v ruce, a on se k nám ve Vratislavi připojil a napsal o něm hned druhou zprávu. Já jsem se tam vrátila na stáž, zažila tam ještě jiné zasvěcení, ale přesto pro mě byla neslýchaná pocta, že mi v březnu 1970 vyšel v Divadle velký příspěvek o Grotowském. Bylo to poslední číslo.

    O konci vydávání Divadla a osudech redaktorů vím od Jany Patočkové. Byl to světový časopis (říkají to i zahraniční divadelníci). Pomáhal českému divadlu a lidem o něm přemýšlejícím v rozletu a osud redakce souvisel s osudy našeho divadla a společnosti, s jejich vzmachem i pádem. Od té doby vím, že ke vzniku „zlatého věku“ divadla musí být v souhře řada faktorů a okolností, i to, že něco, co roste postupně a dlouho, se dá zničit hned. Možná mi šedesátá léta připadají zlatá ve srovnání s tím, co přišlo pak tak rychle: většinová rezignace. Všechna čísla Divadla mám ale pořád v knihovně po ruce, a když jsem novomanželům Štouračovým chtěla dát něco užitečného do divadelní domácnosti, dostali ode mne ta, která jsem měla dvojmo.

    Jana Pilátová

    (teatroložka, pedagožka a dramaturgyně)


    Komentáře k článku: Časopis Divadlo (1960–1970)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,