Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Časopis Divadlo (1960–1970)

    Časopis Divadlo (1960–1970)

    Bible je soubor textů. Můžu tedy říct, že v dospívání měl pro mě ten význam časopis Divadlo. Byl mým průvodcem po území, do kterého jsem v šedesátých letech vstoupila s nadějí, že je na nás, kam se svět pohne.

    Divadlo bylo tehdy pro tvůrce i pro diváky mnohem důležitější než dnes. U nás ještě víc než jinde: už ne strach, ještě ne svoboda a mezi nimi šance: právě teď. Velká i malá divadla otvírala tabuizovaná témata, rušila konvence a Divadlo o tom psalo. U nás tvůrci nerušili dané hranice provokativně, jako na „Západě“, ani narážkami, které cenzura může škrtat, ani nešlo jen o estetiku, ale měnili sociální i estetický úzus dohromady tím, jak metaforické a důmyslné byly jejich inscenace. Chtěli něco sdělit právě teď a hledali, jak to vyjádřit, což burcovalo jejich tvořivost i naši vnímavost. Psát „na plnou hubu“ se ještě nedalo, aby to neohrozilo tvůrce a to, co vznikalo mezi herci a diváky. Proto se v Divadle psalo stejně chytře a tvořivě, jako se hrálo v divadlech. Kdo chtěl, chápal skryté významy a podobenství. Ne informace, ale kontext a výraz byly rozhodující. Časopis Divadlo odpovídal stejně jako divadlo na naše potřeby. Publikoval rozhovory s lidmi jako Krejča, Radok nebo Vyskočil i debaty na žhavé téma (v lednu 1969 diskutují Havel, Grossman, Uhde, Hořínek a další, jak dál po okupaci); domácí i přeložené recenze knih a našich i světových inscenací; divadelní, filozofické, psychologické a sociologické reflexe (Patočka, Adorno, Eliot). Ignorované autory jsme poznávali v tematických číslech a Artaud, Genet, Claudel, Beckett nám otvírali neznámý svět. K „oporám společnosti“ Stanislavskému a Brechtovi přibývali jejich žáci i oponenti. Tak jsme našli Mejercholda, Michaila Čechova, Jouveta, Strasberga či mladé tvůrce, jako byli Grotowski, Barba, Brook, Marowitz. Nešlo o historii, četli jsme o snahách minulých jako o východisku budoucích možností. V Divadle vyšly převratné úvahy o smyslu a úloze divadla: Brookův Prázdný prostor, Grotowského Nový zákon divadla či K chudému divadlu, ale i o smyslu a úloze filmu, výtvarné a hudební tvorby. Romantismus reprezentoval Jirousův výklad komplexních projevů beatových muzikantů, následující za Patočkovou analýzou okruhu tohoto pojmu a následovaný výkladem grotesky a loutky. V každém čísle bylo nové drama (Havel, Kundera, Uhde, Suchý, Topol, Vyskočil, Smoček), někdy i světové (Mrożek, Witkiewicz, Weiss).

    Společnost se osvobozovala rok od roku zřetelněji a nám připadalo, že právě divadlo to umí a že u toho musíme být. Výsadou studia teatrologie bylo hybatele divadla i Divadla potkávat. Pro naše kritéria byli směrodatní.

    Profesor Lukeš mohl vybrat nějakou seminárku k publikaci. Cestou do redakce ve Valentinské 7 se mi zdálo, že mi patří svět. Se školou jsme na jaře 1967 navštívili Teatr Laboratorium s Janem Kopeckým, stať Obnažený herec v chudém divadle od Hořínka v ruce, a on se k nám ve Vratislavi připojil a napsal o něm hned druhou zprávu. Já jsem se tam vrátila na stáž, zažila tam ještě jiné zasvěcení, ale přesto pro mě byla neslýchaná pocta, že mi v březnu 1970 vyšel v Divadle velký příspěvek o Grotowském. Bylo to poslední číslo.

    O konci vydávání Divadla a osudech redaktorů vím od Jany Patočkové. Byl to světový časopis (říkají to i zahraniční divadelníci). Pomáhal českému divadlu a lidem o něm přemýšlejícím v rozletu a osud redakce souvisel s osudy našeho divadla a společnosti, s jejich vzmachem i pádem. Od té doby vím, že ke vzniku „zlatého věku“ divadla musí být v souhře řada faktorů a okolností, i to, že něco, co roste postupně a dlouho, se dá zničit hned. Možná mi šedesátá léta připadají zlatá ve srovnání s tím, co přišlo pak tak rychle: většinová rezignace. Všechna čísla Divadla mám ale pořád v knihovně po ruce, a když jsem novomanželům Štouračovým chtěla dát něco užitečného do divadelní domácnosti, dostali ode mne ta, která jsem měla dvojmo.

    Jana Pilátová

    (teatroložka, pedagožka a dramaturgyně)


    Komentáře k článku: Časopis Divadlo (1960–1970)

    1. Ida Fárová

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      děkuji moc za přínosný článek!
      Jsem vnučka Libora Fáry, grafika, který periodikum od roku 1959-1970 upravoval. Zmiňujete svou sbírku časopisů Divadlo, kterou znám za ta léta jen útržkovitě. Moc by mne potěšilo, kdybyste mi mohla vyfotit pár význačných obálek. Ke konci tohoto periodika (konec roku 1969 – březen 1970) prý využíval i vývarná díla svých oblíbených autorů a dokonce i pár svých maleb k vytváření titulů. Tyto kousky jsem však neměla nikdy šanci ani vidět a byla by to opravdu krásná náhoda, kdyby mne k nim tento článek přivedl.
      S pozdravem,
      Ida Fárová

      15.05.2020 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Paní/sl. Fárová,
      pokud žijete v Česku, stačí si dojít do knihovny Divadelního ústavu v Celetné 17, kde všechna čísla časopisu Divadlo mají, a tam si je prezenčně půjčit a nafotit.
      Pokud žijete mimo republiku nebo je pro Vás těžké do Prahy zajet, napište do redakce (redakce@divadelni-noviny.cz) a my ofotografování obálek zařídíme a rádi Vám pošleme.
      Občas lze některá čísla časopisu objednat také přes internet, např. zde: https://www.artbook.cz/collections/vsechny-tituly/divadlo-casopis-1949-1970..

      16.05.2020 (0.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,